Everyone Needs an Angel - Creepypasta Too (41)

Dnes v 0:36 | Kalamity Iharo |  ENACT
Jabán, vy Žaláti.
V těchto dlouhých a nesnadných dnech jste o mě na blogu moc neslyšeli. Ne. Ještě nekončím. Jen je pro mě čím dál tím těžší psát. Nemám nápady, nemám chuť, někam se vytratil ten pocit opojení a naplnění a mě to neskutečně chybí.
Ale přesto jsem dokázala dát dohromady další díl ENACT a tak vám jej sem předkládám.
Neloučím se s vámi a ještě dlouho se loučit nebudu. Ale budu potichu, utlumená. Kdo ví, co se mnou nakonec bude...
Tak jako tak, určitě mě můžete objevit na mé FB stránce: Kalamity Iharo and Stuff a vždycky můžete napsat zprávu tam nebo se na něco dotázat na Asku IharoSK ...
Mám vás ráda, Žalátci moji...
JO a Hooray!!! Tvůj komentář mě dojal a měla jsem z něj na krajíčku! DĚKUJU!


 

O Vánocích

23. prosince 2016 v 22:34 | Kalamity Iharo |  Povídky pod stromeček
Až mě v tomhle příběhu budete hledat, tak vám upřímně říkám, že jsem oběma postavami. I Xanou i Verou. A taky vám chci říct, že je mi jedno, kdo si tohle čte, věř mi, že ani ty nejsi sám... A jestli si myslíš, že jsi, tak mi napiš, už nebudeš!
Mám vás ráda... Veselé Vánoce.

vánoce

Vydechla hustý bílý kouř a pohlédla na temná nebesa. Noc byla chladná a hlavně strašně klidná. Na ulici nikdo nebyl.
"Proboha, Xano, ty kouříš?!" vyhrkl najednou zděšený hlas. Patřil mladé dívce, přicházející po ulici. Xana k ní stočila svůj pohled.
"Je to jen elektronka, půjčila jsem si ji." odvětila.
"Xano..." pokroutila nad tím dívka hlavou.
"Co když ji její původní majitel, nebo majitelka bude hledat?" zeptala se pak.
"Drahá moje Vero... Jako kdybys to neznala. Jsou Vánoce. Všichni povečeří, rozbalí si dárky a budou šťastní. Na tohle" Xana zamávala elektronickou cigaretou "si nikdo ani nevzpomene alespoň do zítra."
"Proč vlastně nerozbaluješ taky?" zeptala se Vera.
"Hm. Dobrá otázka, proč nerozbaluješ ty?" opášila Xana.
"Já už skončila, jsme malá rodinka s málo penězi na dárky. A navíc, napsala jsi mi." odpověděla Vera. Xana kývla. Nabídla Veře elektronku.
"Dáš si?" zeptala se.
"Ne. A teď laskavě odpověz ty mě." odpověděla Vera.
"Projdeme se." prohlásila Xana a zamířila ulicí. Vera šla po jejím boku. Pozorovala svou drahou přítelkyni.
"Já vlastně ani nevím, proč tam nesedím. Je tam příjemně, teplo, spousta jídla..." zamyslela se Xana.
"Spousta dobrého jídla." opravila ji Vera.
"Ano, přesně tak..." kývla Xana.
"No a ty jsi stejně tady, venku, v zimě..." řekla Vera.
"Já vím, já se jen necítím... Vánočně." Xana přestala dávat pozor na cestu. Vzhlédla nahoru a zahleděla se na hvězdy.
"Necítíš se vánočně? Ale co podle tebe vlastně znamená cítit se vánočně? Mě to zní, jako kdyby ses měla cítit, jako vánočka!" vyhrkla Vera. Xana se ušklíbla.
"Ty by ses jako filozof neuživila." pokroutila hlavou nad vyjádřením své přítelkyně.
"Ne, to ne..." přiznala Vera.
Nějakou dobu se tiše procházely. Z nebe se začaly sněhové vločky a mráz je drze štípal do tváří. Nebylo třeba elektronické cigarety, aby se dívkám při každém výdechu u úst neutvářely bílé obláčky. Nakonec došly před dům, u kterého svou procházku začaly.
"Je čas jít dovnitř, drahoušku." prohlásila Vera.
"Já vím. A už mi to tolik nevadí." Xana sledovala velké vstupní dveře. Byla klidnější. Přesto, že její nitro bylo ještě před pár minutami rozbouřené, najednou, jako kdyby její mysl byla loď, co zdárně doplula od přístavu, Xana byla uvolněná.
"Děkuju." pousmála se na Veru.
"To nic, tak utíkej." Vera nad tím jen pokrčila rameny. Vždyť to byla samozřejmost, nebo ne?
Xana vešla do dveří a po schodech se vydala k bytu. Překvapilo ji, že když před ním stanula, nezaslechla žádný hluk. Žádné překřikování, žádné trhání papíru, nebo cinkání skleniček. Vešla dovnitř a zamířila do obývacího pokoje. Všichni seděli na pohovce. Dárky ležely netknuté pod stromkem. Šampaňské teplalo neotevřené na stolku.
"Děje se něco?" zeptala se nechápavě Xana.
"Tak jsi tady! Můžeme začít!" vyhrkla její máma.
"Vy jste na mě čekali?" pozvedla Xana obočí. Stála ve vchodu do obývacího pokoje jako přimrazená.
"Samozřejmě, ty trdlo... No nedělej překvapenou a pojď si přisednout." mávl na ni její táta. Xana si přisedla. Netušila, proč je tak překvapená. Chvíli to ještě všechno vypadalo tak nějak vzdáleně. Jen napůl vnímala otevírání šampaňského a smích, když vrškem její bratr jen těsně minul lustr. Ale najednou se to všechno přiblížilo. Xana se vpila do scény a připojila se k veselí. Byla součástí toho okamžiku a byla tak nějak... Šťastná. Sledovala jiskřičky v očích rodičů, sourozenc i kočky... A tak nějak nostalgicky si povzdechla. Byla ráda, že je s nimi. Ještě před chvílí, když stála tam venku, pohrdala celou tou atmosférou a snažila se cítit uřkivděně.
Teď ale nechala vtáhnout. Zahodila malicherné hlouposti, které ji před tím tolik zaměstnávaly a konečně pochopila, že není sama. Ani tento večer, ani nikdy jindy.

Romantic story with happy ending

13. prosince 2016 v 14:55 | Kalamity Iharo |  English time
Jabán, vy Žaláti!
Dlouho tu nebyla nějaká sentimentální chvilka, co? Nebo byla? No tak, celý můj blog je hrozně sentimentální a nevyrovnaný! Proto ho tu mám, že jo!
So... Enjoy... Today in english!

love

It was beautiful romantic story. She fell under his spell.
They found in each other everything, they were searching for.
It looked like a fairytail. Two people meant for each other.
In each others arms the world finally made sence.
Since they met, they felt, that it was so right, it almost was wrong.
And then... He left her. He disappeared with some simple word he left her.
These words, they should have calm her down a bit.
He didn't say, If he's coming back someday.
But he didn't say, he's not either.
And her chidlish hopes kept her up.
As the time passed by, her heart was in agony more and more.
Lately the tears stopped falling down her face.
His name wasn't called from her sleep anymore.
It looked like she moved on. But she jsut let most of the hopes die.
Most of them.
She kept one last tear and a little gift for the moment, when she will see him again.
And she did.
He appeared one night at her frontyard.
The last tear fell down and the gift she had for him was given.

So... Stay away from me.
It may seems to you, that I want to see you.
But if you show your face in my way again,
I will shoot you like she shot him.
 


Their song

5. prosince 2016 v 15:42 | Kalamity Iharo |  Chvilky poezie
Jabán, vy Žaláti!
Každý se občas ptáme na to, kam míříme, co se z nás jednou vyklube a tak dále. Je zvláštní, že na tyhle věci mají odpovědi všichni okolo mě, jen ne já. Jak to, že mě znají tak dobře, že dokáží odpovědět, když já sama ne?

They all think, they know.
They all think, they see.
They all just got
the future here for me.

I may be lost.
I may be in the dark.
But they all are smarter.
And they see it bright.

So who am I to tell,
or just think that they are wrong?
My life - my melody.
But completely their song.

Hopeless

30. listopadu 2016 v 16:30 | Kalamity Iharo
Tohle je pro velice důležitou osobu, na které mi hrozně záleží.

"Víte, proč stojíte zde, před soudem, slečno?"
"Upřímně... Ne."
"Ne? Snažila jste se zachránit již odsouzenou osobu."
"Odsouzenou? Prosím? Ne, ne, nikdo ji nemá právo odsoudit!"
"A co ona sama?"
"Myslíte, že by se odsoudila, kdyby jste jí tak vydatně nepomohli? Nejste soud, jste ten ubohý svět, který jí podstrčili, aby jí podkopl nohy a vláčel ji bolestí. Ona by to dokázala, žila by dobrý život... Nebýt vás!"
"Ale to se vás slečno netýká."
"Netýká? Tak mě se to netýká? Dovolte mi vás opravit. Psala jsem jí, mluvila s ní, byla a stále tu jsem pro ni. Možná to nejsem já, kdo tam nyní leží, ale mám tuhle, jak vy říkáte, osobu neskutečně ráda!
"Po tak krátké době?"
"Ano! I takto krátká doba mi stačila na to, abych poznala, že je kouzelná, úžasná, jedinečná a nenahraditelná! A vy... Vraťte jí její život! Nikdo z nás není připraven o ni přijít. Jsme připraveni vstát a jít, postarat se o ni, ale nejsme a nikdy nebudeme připraveni ji nechat odejít!"
"A jací 'my'? Jste tu sama."
"Snad před vaším soudem. Ale tam venku je nás víc. A my všichni chceme jen její dobro. Tak jí vraťte její život! Vraťte jí ho!"
"Prosím... Žádné hysterické výlevy."
"Vy mě provokujete schválně, že? S těmi vašemi kamenými výrazy a tupými slovy... Jste zvířata! Hledíte na lidi jako ona skrze prsty. Ale ona je více člověkem, než vy! Možná je nemocná, ale kdo dnes není? Je... Je pro ni příliš brzy. Vraťte jí její život... Vraťte jí ho!"

A tak padám na kolena a se slzami v očích opakuji stále dokola jen jedno jediné přání, které nyní mám... Kris... ŽIJ!

On se postará

25. listopadu 2016 v 22:35 | Kalamity Iharo |  fanfictions
Jabán, vy Žaláti!
Jsem dneska objevila povídky na jednu zajímavou dvojici! Aaaaano, Iharo si zase našla Ship, kde z dvou heteráků udělali gaye... Ale come on! Jsme nevyléčitelná yaoistka, tohle už se nenapraví!
A abych vás uvedla k tomu, čím jsem už minimálně dvě hodiny (WOW! To už je fakt dlouho) posedlá ... Tady je takovej malej, symbolisticky pojatej shit :D :D :D

sherstade

Když zůstal stát v dešti bez deštníku...
On se o něj postaral...
Když mu nezastavil jediný taxík...
On se o něj postaral...
Když na něco zapomněl...
On se o něj postaral...
Když se dostal do problémů...
On se o něj postaral...
Když ho pro jeho drzost zavřeli...
On se o něj postaral...

"A co budeš dělat příště?" okřikl ho. Genius stojící naproti němu se jen ironicky ušklíbl.
"Však ty se o to postaráš." odpověděl chladným hlasem.
"Vážně? Jak si jen můžeš být tak jistý? Co když se na tebe vykašlu?" rozhodil rukama a z očí mu šlehaly plameny vzteku.
"To bys nedokázal." odfrkl si pohrdavě. Na co si to tu hraje? Na uraženou manželku? To je přeci pod úroveň jich obou.
"Ale to víš, že dokázal! Příště nic nečekej! Nechám tě v tom!" odsekl mu rozčíleně inspektor. Ať s ním nezachází jako se samozřejmostí! Detektiv-Génius se po něm podíval vševědoucím pohledem. Chytil jej třemi prsty za bradu a naklonil se k němu.
"Nenecháš... Nemůžeš..." zašeptal podmanivým hlasem.
"Lezeš mi krkem, už tě mám plné zuby, Sherlocku!" odsekl mu muž s našedivělými vlasy, ale jen těžko krotil své bušící srdce a rychlený dech.
"Ale prosím tě... Miluješ mě, Lestrade."

Whocon 2016

21. listopadu 2016 v 20:56 | Kalamity Iharo |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Jabán, vy Žaláti!!!
Taky si říkáte "Ježíš! Iharo už zase někde byla?"
Protože já jo :D Nechápu, jak se mi to letos podařilo, ale tohle byl už můj třetí con a víte co? NIČEHO NELITUJU!
Teda, asi jen toho, že jsem k narozeninám dostala foťák a já ho nechala doma... JÁ HO NECHALA DOMA!
Ale tak aspoň, že jsem s sebou měla lidi, co fotili za mě!

whocon


Bylo

16. listopadu 2016 v 22:36 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti.
Dnes je to tak krátké, až se stydím k tomu psát předmluvu...

koleje

Bylo 16:51 a já sbíhala schody, jak nejrychleji jsem dokázala.
Bylo 16:52 a mě se zatmělo před očima strachy, že to nestihnu.
Bylo 16:53 a vlak se rozjížděl.
Bylo 16:55 když vlak zmizel a nechal za sebou napůl zdecimované tělo mladé dívky, které sjela noha do mezery mezi nástupištěm a schůdkem do vlaku.
Bylo o nějaký čas později. Nástupiště opravili a minimalizovali mezeru mezi jeho okrajem a schůdky do vlaku.
Bylo o spoustu času později. Nikdo nevyléčil svou mysl ze vzpomínky na napůl zdecimované tělo mladé dívky.

Kam dál