Lavičky

26. července 2018 v 19:53 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Iharo žije! A konečně po několika měsících taky něco napsala! Je to zajímavý pocit! Jsem na sebe pyšná!
Příběhy v tomhle stylu Point of View mě vždycky bavily číst a tak proč si jednu nezkusit splácat, že jo... Dejte mi vědět, jak se mi to povedlo nebo nepovedlo... Enjooy!

lavička

 

Darkness around the snowball

19. dubna 2018 v 9:42 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
So, Long time no see, huh? Yeah, I don't write much. Sorry. I would love to, but there is not the right atmosphere I guess? I am sorry.
My teacher saw this. He said, I should go and have some therapy. That I am too dark, and sad and closed into myself. Well, maybe I am, but he is fucking annoying optimist who is unable to talk about depression, 'cause it makes him feel uncomfortable... No, I am not mad at him and I understand him. Just... I don't need therapy and I think this story is not THAT bad! I know, it still is not good and there are some mistakes (Tell me about it please, so I can learn from it!)




SlytherPuff Friendship (part twelve)

21. března 2018 v 9:51 | Kalamity Iharo |  SlytherPuff Friendship
Jabán, vy Žaláti!
Máte tady další díl vaší milované série SPF. Cože? Že není vaše milovaná? Tak za prvé - to vám nevěřím a za druhé - stejně tady nic lepšího/jiného pro vás nemám... Takže enjoooy!


 


SlytherPuff Friendship (part eleven)

28. února 2018 v 9:54 | Kalamity Iharo |  SlytherPuff Friendship
Jabán, vy Žaláti!
Tak na pobavení tady máme nový díl SPF! Tak doufám, že to ještě někdo čte a že vás to baví! Enjooy...



Po citech...

21. února 2018 v 12:46 | Kalamity Iharo |  Chvilky poezie
Jabán, vy Žaláti!
Tenhle týden se moje tělocvikářka dozvěděla, že píšu básničky a taky pomáhám s pohádkovýma představeníma na zámku... a ptá se mě, proč ty básničky nedám tam... No... Víte proč? Protože... Proto... (však si to přečtěte sami)

hert

City vyschly a zmizely.
Neměla jsem jich nekonečno.
I když cesty se rozdělily,
stejně si dál říkám "slečno".

Není to fér, nejsem spokojená.
Přesto nemám jak se bránit.
Láska na špatného vyplýtvaná,
nemůže už se zpátky vrátit.

Nikdy by mě nenapadlo,
že city mohou jednou dojít.
A teď koukám srdci na dno,
ve snaze jich tam pár najít.

Zasloužím si více, třeba tebe.
Ustřihla jsem si však křídla.
Příliš brzy opustila nebe.
Nezbyde, než jen si spílat.

Přála bych si odpověď
na všechnu tvou přízeň.
Zbylo však jen tělo, šeď
A po citech žízeň.

Tradice by se měly dodržovat

18. února 2018 v 10:08 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Tak jsem vám taky něco napsala. Jako již tradičně, není to nic dlouhého a vtipného... Ale doufám, že se to aspoň trochu zalíbí. Tak si prosím, enjoy...
(A dejte mi třeba vědět v komentářích, co si myslíte! *mrk mrk*)

sky

Každý si to minimálně jednou v životě myslel. Není nikdo jiný s nudnější životem, než já. Těm, co se z tohohle přesvědčení dostali blahopřeji. Taky bych to ráda zkusila.
Problém je, že nudnější rutinu než já už fakt nikdo nemá! Ano, spousta lidí je na tom stejně, ale vsadila bych se, že nikdo hůř.
Každé ráno jsem vstala, vyčistila si zuby, převlíkla se a dala si snídani. Jako již tradičně, chutnala nijace až prapodivně. Možná proto, že jsem si zuby čistila chvíli před ní. Jenže to už byl zaběhnutý systém, kterému jsem se naučila v nízkém věku. Nebudu se to přeučovat jen proto, aby ráno chutnala nutela tak, jako chutná odpoledne. Prostě si na to odpoledne počkám a pak si ji vychutnám. Bez přihlížejících rodičů a taky bez rohlíku!
Z domu jsem odcházela vždycky první. Mí rodiče v práci později začínali a také později končili, doma byli akorát na večeři. Již tradičně ji máma dovezla s sebou z nějaké restaurace, kterou potkala po cestě z práce a my si z ní dělali srandu a říkali takové ty tradiční vtipy jako "Mamko, tys nám to teda dobře uvařila" a hrozně jsme se smáli, protože jsme u toho škrábali příborem o plastový obal z restaurace.
Každý den měl své pevné body a těch se člověk prostě musel držet. Takové mini tradice.
Když jsem šla ráno na zastávku, tak jsem tradičně na křižovatce třikrát přešla cestu, udělala jsem si takovou obcházku, protože tak taky vedly přechody. Nemohla jsem prostě přejít cestu rovnou k zastávce, protože tam byla divná zatáčka, do které nešlo vidět a taky tam už tradičně stával policajt.
Když jsem taky stála u zastávky, četla jsem si vývěsní tabuli. Inzeráty, reklamy, úmrtní listy, všecko.
Již tradičně jsem totiž vycházela z domu moc brzo a tak jsem byla zbytečně brzo i na zastávce a měla jsem spoustu času při čekání na autobus.
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat. Ale občas je pěkné si zarebelovat.
Jako jsem si zarebelovala, když jednou na křižovatce ten policajt nestál. Přešla jsem cestu u té zatáčky.
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat.
Pamatuju si, že jsem pak dlouho ležela v nemocnici. Nebo to možná nebylo tak dlouho, ale mě to přišlo jako věčnost. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem dělat nic. Hrůza!
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat.
Proto, když jsem byla konečně venku z nemocnice a šla jsem ráno na autobus, hezky jsem to obešla po přechodu a postavila se k vývěsní tabuli.
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat.
Ze smyslu pro tradici jsem si přečetla všechno. Nejdřív inzeráty, pak reklamy a nakonec úmrtní listy.
Tradice jsou fajn.
Ten den jsem do autobusu nenastoupila. Zůstala jsem stát a hledět na svůj úmrtní list. Svůj úmrtní list.
Tradice by se měly dodržovat.

Hloupá

12. února 2018 v 21:25 | Kalamity Iharo |  Chvilky poezie
Jabán, vy Žaláti! Tak po dlouhé době je tu básnička... Ano, je krátká, je depresivní, je to jako vždy... Tak snad alespoň někoho osloví...

girl

Když tvá slova ztratí význam,
přesto dál je opakuješ,
řekni nač to vlastně děláš,
komu tím co dokazuješ?

Když se láska stala rutinou,
raděj vzdycháš někde v koutu.
Než vyplnit tu šeď prázdnou,
schováváš se světu tomu.

Po citech toužíš po vřelých,
však ty, jež cítí, odmítáš.
Jdeš do dveří zavřených
a před cestou oči přivíráš.

Smrt Samotná

4. února 2018 v 22:43 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti.
Tak se nám tady vyloupla další krátká povídka. Ne, není to nic pozitivního a veselého, ale to jste si už snad zvykli.

lighto

Největší sériový vrah v historii. Má na svědomí stovky obětí. Je možné, že číslo přesáhlo již tisícovku, ne o všech případech však máme jasné zprávy.
Zhruba před deseti lety se po světě začaly oběvovat případy záhadných úmrtí. Nikde žádná stopa, žádní svědci, jen mrtvé tělo. Dlouho si nikdo úmrtí nespojil, dokud jedné internetové skupině nebliklo. To, co měly všechny tyto oběti společné byla malá drobnost. Všichni tito lidé se zabývali myšlenkou na vlastní smrt. Ať už krátkou chvíli, nebo dlouhodobě sebevraždu plánovali, všichni do jednoho byli s touto ideou spojeni. Skupina, která tuto spojitost odhalila sama shromažďovala lidi natolik nešťastné se svými životy, že je chtěli ukončit.
Před osmi lety přišlo první veřejné vyslovení "přání smrti" kdy mladý Joshua Reynolds zveřejnil na YouTube video, kde nahlas žádá tohoto záhadného vraha, aby si pro něj přišel, neboť on sám na to nemá dostatečnou odvahu. O týden později byl nalezen mrtvý. Při ohledání těla byl nalezen vpich stříkačky na krku a pitva odhalila silný jed v krevním oběhu mladého muže. Druh jedu se nepodařilo určit, stejně tak jeho složení. Ani stříkačka nebyla nalezena. Krom absence "vražedné zbraně" a záhadnému druhu jedu, o kterém Joshua nemohl mít žádné tušení, vše nasvědčovalo sebevraždě.
Brzy po tomto případu vyslovili "přání smrti" další dva lidé. Video udělali společně sourozenci Amanda a Peter Grievesovi. Svůj byt vybavili kamerami. Ujistili se, že bude minimálně jedna v každé místnosti a oni budou vždy v záběru. Také se snažili být neustále spolu. Čekali deset dní. Amandino tělo bylo nalezeno na pohovce, vykazovalo známky zardoušení. Peter zemřel na záchodě, pitva určila jako příčinu úmrtí zástavu srdce.
Kamery ovšem nezachytily nic. Na záznamu byly jen hodiny a hodiny normálního života sourozenců a jejich čekání na smrt. Celou dobu poklidně naživu a pak, najednou, ze vteřiny na vteřinu mrtví, tak, jak je později nalezli. Jako kdyby někdo prostě vystřil ze záznamu část, kdy se oběvil vrah. Záznamy ovšem ani v nejmenším nevykazovaly známky úprav.
V této době vrah dostal svou přezdívku. Smrt Samotná. Nikdo ji nevidí přicházet, nikdo ji nevidí odcházet. Ze vteřiny na vteřinu si vezme lidský život a nezanechá po sobě jedinou stopu.
Pod třetím veřejným "přáním smrti" se skrýval Nikolaj Vasternik. Od vyslovení přání nepřetržitě streamoval.
Před vyslovením přání byl Nikolaj kluk, o kterého se nikdo moc nestaral. Stával vždy sám, nepovšimnut. Stream mu přinesl popularitu a možná i proto po třech dnech prohlásil, že přání bere zpět, že to chce ještě se světem zkusit. Na druhý den byl mrtvý. Záznam streamu ukazoval Nikolaje, jak si jde večer v jedenáct lehnout, okolo půl jedné ráno se začal dusit a z úst mu začala téct pěna. Nikolaj se nakonec udusil.
Víme tedy, že přání smrti se nedá vzít zpět. Od té doby umírají další lidé, ať už prohlásí "přání smrti" veřejně, či jen sebevraždu zvažují a sami nemají dostatek odvahy.
Otázkou zůstává, kdo je vrahem? Je Smrt Samotná skutečně sama Smrt? Přišla snad mezi nás znovu zasít strach z ní samotné? Pokud ano, podařilo se. Bojíme se. Bojíme se, že další, kdo vyřkne "přání smrti" bude někdo, na kom nám blízký...

Kam dál