Theory of Feelings

9. února 2017 v 17:31 | Kalamity Iharo |  fanfictions
Jabán, vy Žaláti.
Přiznejte se! Kdo z vás koukal na Sherlocka? Kdo z vás hleděl na Final Problem s otevřenou pusou, jen od ní strčit koblihu?
Nikdo? Tak si třeba já nevím! Dejte hrachovku! Já vám totiž dnes předkládám fanfikci! A hlavní postavou je kdo? No kdo? No Iharčina Gaifu!! Ehm, totiž... Mycroft Holmes.
(Abyste pochopili, Mycroft je moje waifu a jelikož ho v seriálu hraje Mark Gatiss, tak jsme z toho s Kostkou vytvořily Gaifu xD Shoříme v pekle)
((BTW! Já vím, že Mark už je dávno ženat, já neřekla, že on je moje waifu! Mycroft v jeho podání je moje waifu!)

holmes

 

Někde uvnitř nás

31. ledna 2017 v 21:13 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Když už je Iharo takové lenivé hovado, že nenapíše nic nového, pořád tu jsou v záloze sny a iluze :D
Ano, správně, tohle je soutěžní povídka, která nikdy nikam nepostoupila... Držela jsem ji v tajnosti a ona už se smiřovala s tím, že zůstane šuplíková... Ale hej... Teď je tady! Tak prosím!

library


Útěk

28. ledna 2017 v 16:30 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti... Nestěžujte si a buďte rádi, že tu něco máte! Tohle je už asi rok staré...
To máte tak, když Iharo někam ten dokument založí a pak na něj zapomene... Ach jo...


run


Utíkala… Utíkala…
Tak rychle, jak jen to bylo možné…
Slzy jí stékaly po tvářích a ona ztěžka oddechovala.
Ale pořád běžela… Pryč.
Musely pryč od svého zničeného života.
Pryč…
Běžela, vyhýbala se lidem na ulici.
Nevšímala si tváří, pohledů, slov…
Musela pryč. Nemohla to už vydržet.
Vyběhla z města a ještě chvíli utíkala po cestě mezi poli.
Najednou se jí do cesty připletl výmol.
Přistála na zemi a zůstala ležet.
Byla venku z města, ale pořád ne volná.
Vzlykala a škytala a popotahovala.
Pak se sebrala ze země.
Dala se znovu do běhu.
Nohy ji bolely a měla pocit, že jí upadnou.
Pak už je ani necítila.
Poledne se změnilo v noc.
Nad hlavou jí svítily hvězdy.
A ona utíkala dál.
Plíce měla jako v sevření kovových kleští.
Docházel jí dech a tmilo se jí před očima.
Ale nemohla zastavit. Už ne.
Zdálo se, že každou chvíli upadne.
V jednu chvíli jako kdyby skrze slzy viděla přibližující se zemi.
A pak jí náhle bylo lehčeji. Běželo se jí snáz.
Opadlo sevření jejích plic.
Zmizela únava jejího těla.
Vytratila se země pod jejíma nohama.
Byla volná. Byla svobodná.
Otočila se a viděla pod sebou cestu.
A na cestě tělo.
Dokázala to. Utekla tomu.
Utekla tomu zničenému životu.
Zhluboka se nadechla.
Najednou vzduch okolo ní nebyl otrávený.
 


Lítost

25. ledna 2017 v 16:08 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti...
...

Hlasy pomalu ustupovaly do pozadí. Nejrpce se z nich stal bezvýznamný šum a pak se vytratil i on.
Skryla jsem svou tvář do dlaní a trhaně oddechovala. Když jsem pak vzhlédla, měla jsem pocit, že vypadám o mnoho let starší a neskutečně unavená.
"Omlouvám se... Omlouvám se, omlouvám, omlouvám, omlouvám!" opakovala jsem rozechvěle.
"Za co?"
"Já už nevím... Nevím, nevím!" bylo mi úzko.
"Nevíš, za co se omlouváš?"
Zírala jsem před sebe. Přesně tak. Mám jen neodbytnou potřebu se omlouvat.
"Omlouvám se!" vyhrkla jsem znovu.
"Šššt, nech toho, než to slovo ztratí význam."

V tomto nekonečném kruhu se vám omlouvám za to, že se mi omlouváte.

head

Everyone Needs an Angel - Creepypasta Too (41)

21. ledna 2017 v 0:36 | Kalamity Iharo |  ENACT
Jabán, vy Žaláti.
V těchto dlouhých a nesnadných dnech jste o mě na blogu moc neslyšeli. Ne. Ještě nekončím. Jen je pro mě čím dál tím těžší psát. Nemám nápady, nemám chuť, někam se vytratil ten pocit opojení a naplnění a mě to neskutečně chybí.
Ale přesto jsem dokázala dát dohromady další díl ENACT a tak vám jej sem předkládám.
Neloučím se s vámi a ještě dlouho se loučit nebudu. Ale budu potichu, utlumená. Kdo ví, co se mnou nakonec bude...
Tak jako tak, určitě mě můžete objevit na mé FB stránce: Kalamity Iharo and Stuff a vždycky můžete napsat zprávu tam nebo se na něco dotázat na Asku IharoSK ...
Mám vás ráda, Žalátci moji...
JO a Hooray!!! Tvůj komentář mě dojal a měla jsem z něj na krajíčku! DĚKUJU!



O Vánocích

23. prosince 2016 v 22:34 | Kalamity Iharo |  Povídky pod stromeček
Až mě v tomhle příběhu budete hledat, tak vám upřímně říkám, že jsem oběma postavami. I Xanou i Verou. A taky vám chci říct, že je mi jedno, kdo si tohle čte, věř mi, že ani ty nejsi sám... A jestli si myslíš, že jsi, tak mi napiš, už nebudeš!
Mám vás ráda... Veselé Vánoce.

vánoce

Vydechla hustý bílý kouř a pohlédla na temná nebesa. Noc byla chladná a hlavně strašně klidná. Na ulici nikdo nebyl.
"Proboha, Xano, ty kouříš?!" vyhrkl najednou zděšený hlas. Patřil mladé dívce, přicházející po ulici. Xana k ní stočila svůj pohled.
"Je to jen elektronka, půjčila jsem si ji." odvětila.
"Xano..." pokroutila nad tím dívka hlavou.
"Co když ji její původní majitel, nebo majitelka bude hledat?" zeptala se pak.
"Drahá moje Vero... Jako kdybys to neznala. Jsou Vánoce. Všichni povečeří, rozbalí si dárky a budou šťastní. Na tohle" Xana zamávala elektronickou cigaretou "si nikdo ani nevzpomene alespoň do zítra."
"Proč vlastně nerozbaluješ taky?" zeptala se Vera.
"Hm. Dobrá otázka, proč nerozbaluješ ty?" opášila Xana.
"Já už skončila, jsme malá rodinka s málo penězi na dárky. A navíc, napsala jsi mi." odpověděla Vera. Xana kývla. Nabídla Veře elektronku.
"Dáš si?" zeptala se.
"Ne. A teď laskavě odpověz ty mě." odpověděla Vera.
"Projdeme se." prohlásila Xana a zamířila ulicí. Vera šla po jejím boku. Pozorovala svou drahou přítelkyni.
"Já vlastně ani nevím, proč tam nesedím. Je tam příjemně, teplo, spousta jídla..." zamyslela se Xana.
"Spousta dobrého jídla." opravila ji Vera.
"Ano, přesně tak..." kývla Xana.
"No a ty jsi stejně tady, venku, v zimě..." řekla Vera.
"Já vím, já se jen necítím... Vánočně." Xana přestala dávat pozor na cestu. Vzhlédla nahoru a zahleděla se na hvězdy.
"Necítíš se vánočně? Ale co podle tebe vlastně znamená cítit se vánočně? Mě to zní, jako kdyby ses měla cítit, jako vánočka!" vyhrkla Vera. Xana se ušklíbla.
"Ty by ses jako filozof neuživila." pokroutila hlavou nad vyjádřením své přítelkyně.
"Ne, to ne..." přiznala Vera.
Nějakou dobu se tiše procházely. Z nebe se začaly sněhové vločky a mráz je drze štípal do tváří. Nebylo třeba elektronické cigarety, aby se dívkám při každém výdechu u úst neutvářely bílé obláčky. Nakonec došly před dům, u kterého svou procházku začaly.
"Je čas jít dovnitř, drahoušku." prohlásila Vera.
"Já vím. A už mi to tolik nevadí." Xana sledovala velké vstupní dveře. Byla klidnější. Přesto, že její nitro bylo ještě před pár minutami rozbouřené, najednou, jako kdyby její mysl byla loď, co zdárně doplula od přístavu, Xana byla uvolněná.
"Děkuju." pousmála se na Veru.
"To nic, tak utíkej." Vera nad tím jen pokrčila rameny. Vždyť to byla samozřejmost, nebo ne?
Xana vešla do dveří a po schodech se vydala k bytu. Překvapilo ji, že když před ním stanula, nezaslechla žádný hluk. Žádné překřikování, žádné trhání papíru, nebo cinkání skleniček. Vešla dovnitř a zamířila do obývacího pokoje. Všichni seděli na pohovce. Dárky ležely netknuté pod stromkem. Šampaňské teplalo neotevřené na stolku.
"Děje se něco?" zeptala se nechápavě Xana.
"Tak jsi tady! Můžeme začít!" vyhrkla její máma.
"Vy jste na mě čekali?" pozvedla Xana obočí. Stála ve vchodu do obývacího pokoje jako přimrazená.
"Samozřejmě, ty trdlo... No nedělej překvapenou a pojď si přisednout." mávl na ni její táta. Xana si přisedla. Netušila, proč je tak překvapená. Chvíli to ještě všechno vypadalo tak nějak vzdáleně. Jen napůl vnímala otevírání šampaňského a smích, když vrškem její bratr jen těsně minul lustr. Ale najednou se to všechno přiblížilo. Xana se vpila do scény a připojila se k veselí. Byla součástí toho okamžiku a byla tak nějak... Šťastná. Sledovala jiskřičky v očích rodičů, sourozenc i kočky... A tak nějak nostalgicky si povzdechla. Byla ráda, že je s nimi. Ještě před chvílí, když stála tam venku, pohrdala celou tou atmosférou a snažila se cítit uřkivděně.
Teď ale nechala vtáhnout. Zahodila malicherné hlouposti, které ji před tím tolik zaměstnávaly a konečně pochopila, že není sama. Ani tento večer, ani nikdy jindy.

Romantic story with happy ending

13. prosince 2016 v 14:55 | Kalamity Iharo |  English time
Jabán, vy Žaláti!
Dlouho tu nebyla nějaká sentimentální chvilka, co? Nebo byla? No tak, celý můj blog je hrozně sentimentální a nevyrovnaný! Proto ho tu mám, že jo!
So... Enjoy... Today in english!

love

It was beautiful romantic story. She fell under his spell.
They found in each other everything, they were searching for.
It looked like a fairytail. Two people meant for each other.
In each others arms the world finally made sence.
Since they met, they felt, that it was so right, it almost was wrong.
And then... He left her. He disappeared with some simple word he left her.
These words, they should have calm her down a bit.
He didn't say, If he's coming back someday.
But he didn't say, he's not either.
And her chidlish hopes kept her up.
As the time passed by, her heart was in agony more and more.
Lately the tears stopped falling down her face.
His name wasn't called from her sleep anymore.
It looked like she moved on. But she jsut let most of the hopes die.
Most of them.
She kept one last tear and a little gift for the moment, when she will see him again.
And she did.
He appeared one night at her frontyard.
The last tear fell down and the gift she had for him was given.

So... Stay away from me.
It may seems to you, that I want to see you.
But if you show your face in my way again,
I will shoot you like she shot him.

Their song

5. prosince 2016 v 15:42 | Kalamity Iharo |  Chvilky poezie
Jabán, vy Žaláti!
Každý se občas ptáme na to, kam míříme, co se z nás jednou vyklube a tak dále. Je zvláštní, že na tyhle věci mají odpovědi všichni okolo mě, jen ne já. Jak to, že mě znají tak dobře, že dokáží odpovědět, když já sama ne?

They all think, they know.
They all think, they see.
They all just got
the future here for me.

I may be lost.
I may be in the dark.
But they all are smarter.
And they see it bright.

So who am I to tell,
or just think that they are wrong?
My life - my melody.
But completely their song.

Kam dál