Únor 2012

Co nám učitelé tají...

25. února 2012 v 16:32 | Iharo + Namida Chi + Kazemaru |  TéTéčka
Tenhle čánek děláme ve třech...

K: takže vám to možná přijde jako debata

Hned na začátku... Rozdělíme se batevně.. Já, Iharo budu modře...

N - CH - já si beru svou milovanou červenou...

K: a na mě zbyde zelená... ta nejhezčí :PP


Žij svůj den, jako by měl být poslední

25. února 2012 v 16:22 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
"Žij svůj den, jako by měl být poslední"

Neviditelná....

23. února 2012 v 16:56 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Láska je slepá. Kdo by si pomyslel, že to rčení má dva významy. Jeden je asi všem zřejmý.
Láska je slepá. I když je ten druhý na vozíčku, má do půli spálený obličej nebo je bez ruky, vy ho prostě máte rádi. Ať si vypadá jak chce....
A ten druhý význam? Je slepá jako patrona. Každý je šťastný. Kazemaru a Zuu se usmířili. Namida taky... Kdo by to byl do ní řekl. Tara je s Dantem.. a Shejn.. můžu to říct? Musím to říct. Shejn je s Hectorem. A já furt smrdím sama... Jenže já vím, že pro něj jsem prostě nedokonalá. On vidí jen matiku a fyziku. Jo. Na tyhle předměty nebudu nikdy dobrá.

K: já ti říkal, ať mu řekneš o doučování....

Nikdy! Ne po tom co jsi mu poslal ten e-mail.. Vždyť se mi od té doby celkem vyhýbá.

K: nebyla to moje vina! To samo.... A stejně, je to jen srab, co se schovává zaučebnicemi. Myslí si, že ho ochrání před světem. Dokud jsi nevěděl, že ho máš ráda, normálně se s tebou bavil. Stačilo mu, ale jen naznačit... A ignoruje tě. Tohle by normální kluk neudělal..

Na tomhle světě není nic normální... Jednoduše, jsem teď neviditelná. Slečna láska mě nevidí... Nebo je to přehlížení úmyslné? A on mě taky nevidí. Možná někdo poznal, je to ten, o kterém se mi zdálo před lyžákem. Jo jo... Ne každá láska musí být šťastná. Já vím, jsem hnusná a blbá. Mluvím jako blázen. A bůh ví co ještě..

N-CH- kdo že to ví?

Dobře, oprava.... a Azrael ví co ještě...

K: To je na hlavu.. hele Nami, to jako Az toho ví tolik..?

N-CH- zní to líp než to první.. a co ty víš?

Hlavně se zase nehádejte.... No, Haló!! Vidítě to? Už ani oni mě nevidí. Jedno z mých přání se splnilo, jsem neviditelná. A teď ještě to druhé... by mi narostla kožená dračí křídla. A všechno bude úplně úžasné.... Odletím tam, kam mě to táhne a tam taky budu. Kam že poletím? K vám.. Nejdřív poletím za bráškou Syuu... A pak za Majkou! A pak... Teprve uvidím, ale někdo z vás se bude moci těšit.... :D


Mým bratrancem je Kiba a můj soused je jeho kámoš 3.

20. února 2012 v 21:45 | Iharo Senshi Kokoro |  Mým bratrancem je Kiba a můj soused je jeho kámoš /přerušeno/
Dobře.. Tady je pokračování... Ale.. Doufala jsem že vás nebudu muset žádat o komentáře, ale co si mám myslet... U básniček nemíváte problém se ozvat, ale u povídek už je to horší... Takže prosím.. Ozvěte se že o další díl stojíte, nebo nebude...


Slova a Melodie...4 Super Junior

20. února 2012 v 16:53 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Je fajn vědět, že jste lidem dobří jen a půjčení sešitu a nesnáší vás, protože neposloucháte to co oni a neoblékáte se tak jako oni... Jo, je fajn zjistit po roce, že na vás hrají hru a ve skutečnosti je jim z vás na blití... Ale já vás nechci zatěžovat a kazit vám den... tady dalších pár písniček
......
N - CH: pod perexem inteligenti...

Proč....? Vždyť....

19. února 2012 v 16:43 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Proč listí opadá ze stromů? Vždyť bez něj vypadají tan nešťastně...
Proč se musí na sešitech ve škole nosit obaly? Vždyť se zničí tak jako tak, ten obal to nezmění....
Proč? Vždyť..
Proč? Vždyť..
Proč? Vždyť..
Proč? Vždyť..
Proč? Vždyť..
Proč? Vždyť..
Proč? Vždyť..
Proč jsi sakra odešel? Vždyť to všem jen ublížilo...
Proč jsi se vrátil? Vždyť jsi nás jen rozhádal...

Kazemaru, Kazemaru, Kazemaru.... Proč to všechno...? Jen se podívej co okolo sebe tropíš...
Zuu má srdce nadranc.. A jen tak se to nezhojí..
Shejn se nikdy s nikým nepohádala... A teď? A to jen protože tě bránila..
Tvůj odchod vše zbortil..
A tvůj návrat to ještě víc rozmetal po okolí..

Jsem teď opravdu v nesnázích.. Bolí to.. Protože jsi se vrátil, já.. Odpustila jsem ti rány, které jsi mi udělal a zároveň tě nesnáším za rány, které jsi způsobil Zuu...

Shejn je na tvé straně, Namida je zase na druhé straně barikády u Zuu... Ale já? Mám se rozpůlit? Ani nevíš jak mi chybělo tvé objetí..Ale mám pocit že když tě nechám abys mě obejmul, zraním tím Zuu....

K: tak abych šel ne?

S: ne nikam!!

N - CH : Jen ať táhne!!

No, tady to máte... A takhle to je pořád dokola. Bez přestávky... Kazemaru, neodcházej.. Bude to chtít hodně času.. Možná veškerý, který máme... Ale už neodcházej..


Je to na vás

15. února 2012 v 11:24 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Já už nevím... Na jednu stranu se mě ptáte, kdy vydám další povídku a když sem hodím další díl sériovky "mým bratrancem je Kiba a náš soused je jeho kámoš" tak k tomu nenapíšete holé bůů...
Chápu že to není shounen-ai...
Ale myslím, že aspoň zkritizovat byste to mohli. Takže, než vydám třetí díl, chci vědět, stojíte o něj? Přečtete si ho a okomentujete? Protože já sem ty povídky nedávám jen tak z nudy. Dávám je sem proto, abyste si je mohli přečíst. Vy. Ne já. Ale pokud o ně nestojíte.... Řekněte sami....
Vždycky mě trápila otázka, proč se snažit, když je to ostatním u zadku... ? Myslím, že vám to u zadku není, ale já to tady zpoza monitoru nepoznám, když nenapíšete svůj názor.... Takže.. Chcete pokračování nebo ne?

A taky.. pořád je tu možnost obednat si povídku: http://zemepribehu.blog.cz/1110/darek-v-podobe-pribehu

Takže kdo by si přál... napiště si pod ten článek do komentářů.... :) budu se snažit...

z přátelství nenávist?? zrada nebo pomoc??

12. února 2012 v 12:57 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Říkal že mi tím pomáhá. Říkal že je to pro mé dobro. Když teď vzpomínám... Tolik se těšil na to, až mě uvidí na jaře. Až v létě budu nastavovat tvář slunci. Ale teď? Zabalil to a odešel. S výmluvou že už se musím postavit na vlastní nohy. Nesnáším tě, nesnáším tě, nesnáším tě... Byl jsi mým bratrem.. A teď? Poslední cos mi řekl se mi zarylo do srdce a zanechalo v duši jednu z největších jizev...

"Sbohem má maličká bojovnice...."

Neřekl jsi nic víc. Vím že se ti odcházelo těžko.. Tak proč jsi sakra odešel?!! Vím že se ti bude stýskat, že tě to bude bolet, ale pořád mi nedochází proč? Proč to ku*** všechno děláš? do p**** jak mi to má pomoct? Jak mi má pomoct že mě opustíš? Ty, který jsi tu byl a setřel slzy, který mě objal v době beznaděje....

"sbohem Vánku....."

Co víc jsemti mohla říct.... Vytrácel jsi se, pomalu... Chtěl jsi abych dala pozor na Zuu.... Nenávidím tě....

Bál jsi se že jednou na tebe zapomenu.... Dělali jsme všechno pro to ay se to nestalo... Ale ty? Odešel jsi.. Teď musím budoucnosti čelit sama a bez tebe.....

Tímto e veřejně loučím.... Sbohem....

Velký bratře Kazemaru......

Žiju?

10. února 2012 v 23:49 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Z lyžáku jsem zpátky. Každý večer jsme měli diskotéku. Tančila jsem jednou s lektorem na Snowboard a jednou se spolužákem. Ploužáky no... Ale nic mi nevyžene z hlavy Martina. Pozdě mi došlo co mi říká srdce. Bohužel nejsem jediná komu se líbí. Včerejší večer jsem brečela. Jsem mu v místech kam slunce nesvítí. A kluci.. Bystrák za mnou přijde a že "my přemluvili Martina.. jdi na tu diskotéku.. on říkal, že kdyby ho někdo vyzval k tanci tak že půjde"
Jo. Šla jsem tam. Já kráva si fakt myslela že si zatančí. Ne! Všechno to zapřel. Měla jsem chuť dát Bystroňovi facku.. Nebo jsem ji chtěla dát sobě? Nevím. Ale jinak jsem si to užila. Pár dalších lidí si myslí že patřím do blázince a jsem psychopat. A taky už vím co těm holkám vadí. Prostě boží.


staré dílka

4. února 2012 v 20:02 | Iharo Senshi Kokoro |  Chvilky poezie
tiché kapky vzduchem se vláčí.
Andělé v nebi pláčí.
Proč ten pláč a smutek?
Snad nějaký hrozný zavinil to skutek?

Láska ze světa se vytrácí.
Už jen málo srdci ztrácí se štěstím v oblacích.
Tady už se nedá než plakat a držet smutek.
S jinou jsi mi už dávno utek.

A ona utekla tobě.
Zrazeny naše srdce byly obě.
Mám teď mysl na vahách, vrátit se či nevrátit?
Odejít či zůstat. Milovat tě zas, nebo navždy ztratit?

*

Měli jsme sny, měli jsme cíle.
Každý průšvih přidal nám na síle.
Pláči jsme se smáli.
A každému mávali už z dáli.

Honěná a schovka, byly hrami nejlepšími.
A jak rádi jsme se rozpočítali na loupežnické týmy.
V očích nám hrály jiskřičky radosti.
Na rodičích nechávali jsme starosti.

Do školky hopem.
A na hřiště skokem.
Jak nám bylo v pěti letech krásně.
Dnes už o tom píšeme jen básně.

Už je nám teen, už máme náct.
Urazíme se pro každý žvást.
Náramky, prstýnky řasenka, rtěnka.
Vypadáme jako šašek, ne jako dospělá ženská.

Rodiče, tsch, nezájem.
Nepochopí náš dokonalé krásy sen.
Teď smějeme se schovce.
A trápíme se při slohovce.

Honěná, je pro mimina.
Na nákupy už jen s holkama svýma.
Zapomínáme na tu krásu dětských her.
Naše cíle nabraly jiný směr.

Proč na loupežníky se rozpočítávat.
Teď hlavně před zrcadlem postávat.
Piplat na sebe kema-up nebo upme-ka,
jak že se to vlastně říká?

Kéž by bylo nám zase pět.
Vylezly bychom na strom a patřil by nám svět.

Staré díla, co jsem našla po dlouhé době.... Snad se budou líbit....

výpisky z fantazie

4. února 2012 v 19:20 | Iharo Senshi Kokoro |  origosh
Další jednoduché výpisky.... Hezké počtení

..zoufalá a u konce...

´Už to takhle dál nejde´
Tahle tvoje věta mi zněla už dlouho v uších.. Byly to dny? Nebo už tady sedím týdny? Je březen.. Tenhle měsíc bych měla slavit osmnáct... Ale jestli už ten den byl nebo ne? Sníh už sice roztál, ale pořád mrzlo. Sedím tady, v jedné z temných uliček... Křiklavě modré vlasy mám slepené od potu.. Smrdím kouřem z cigaret. Svět přede mnou.. Točí se on, nebo já? Zase si potáhnu. Pod očima se mi rýsujou kruhy. Zašátrám rukou vedle sebe. Polknu další dvě tabletky na bolest a zapiju je vodkou. Zoufalství jen sílí.. Proč do háje ty léky nefungujou? Každou chvíli mi dojdou dávky. Co pak? Jsem bez koruny. Na ty riflové roztrhané kraťásky těsně pod zadek a temně růžovou košilku s velkým výstřihem, odhalující břicho nikdo neletí.. Ze střední mě vyhodili. Kvůli drogám. Brigádu mi nedalí. Kvůli drogám. Zkoušel jsi mi pomoct.. Ale já byla mrcha a jen ti kradla peníze na další a další dávky. Nešlo to vydržet.
Hlava mi úplně třeští. Lidi okolo mě prochází. Už si zvykli že tady tak ležím. Z posledních sil zvedám jehlu... Ten slastný pocit, když se mi droga dostává do žil... Přivřela jsem oči. Víčka se zaklapla úplně... Všem bylo jedno že už je neotevřu. A mě to bylo jedno taky.... Každý jednou zemřeme....

..Překvapení...

Nejde to. Měla bych toho nechat. To jak mi píšeš že jsem ti chyběla. Vím že to myslíš z přátelství. Ale já? Co bych ti na to měla říct? Já nechybím nikomu. A pokaždé, když čtu ty řádky, ze kterých číší to že ses na mě těšila... Nevím co si myslet. Ty ve svých textech nevidíš to co já. Bráním se těm myšlenkám každou částí svého těla. Ale čím víc se bráním, tím víc podléhám. Psala jsi, že jedeš na prázdniny do našeho města. Vaše škola prý pořádá nějaký projekt s tou naší. O ničem nevím. Až předseda třídy mi ve škole vysvětluje, že jako místopředsedkyně mu budu pomáhat při akci, kdy žáci z vaší školy budou přes týden vsazení do našich tříd. Jsme teprve sedmáci, ale přiřadili k nám osmačku. Třeba tě bude znát? Její jméno mi je hodně, hodně povědomé. Proč ji musím vyzvednout před školou zrovna já? Předseda je tady on? Rezignovaně odejdu. Zástupci z devítek, osmiček... To jsme jediná sedmička co se zapojila? Jako vždy. Vsadím se že za to může ta baba z češtiny. Opřu se o zeď školy. Ta co tam zbyde, bude logicky ta, kterou hledám. Po chvíli zmatku, mě to přestalo bavit... Měla jsem u sebe sešit a černou fixu.. Rozevřela jsem sešit a načmárala tam jméno a zvedla ho na hlavu. Z davu se vynořila hnědovláska o půl hlavy vyšší než já. Ne. To jméno. Proto mi bylo povědomé. Je to tvoje jméno. Tvoje.. Má tichá tyranko. Tvá tvář ztuhla. Poznala jsi mě? Tvé rty se pohnuly. Zašeptaly mou přezdívku. Zašeptala jsem tvou v odpověď. Usmála jsi se. Vážně jsi to ty.. Něvěřila bych, že se ti někdy podívám do očí. Tvůj pohled mě špendlí ke zdi. Úsměv nabyl zvláštní podoby. Už jsi u mě. Ten okamžik, kdy ti zírám do očí. Proč se mi zdá že jsou blíž a blíž? Něco se lehce otřelo o mé rty. Jako když zavadí motýl svým křídlem o váš prst. Tisíce motýlů se mi teď třepotalo v břiše. Dotek se zopakoval. To ty! Ty, tichá tyranko. Znovu, ale teď.. Bylo to delší. Váhavě ti odpovím. Přitáhneš si mě k sobě.....

Dny a sny

2. února 2012 v 23:58 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Co je horší? Dny, které přežívám jen díky bráškovi s andělskými křídly... nebo ty sny co se mi zdají?
Ani nevím... Ale jeden vám rozhodně přepíšu.. číst už ho nemusíte...

Jedeme na lyžák. 7. A. (my) a 7. C. ale těch je málo...
Na pokoji jsem já, Petra Houzarová a Viki žídková...
Přijeli jsme večer.. Takže nás čekalo rozdělení, přednáška..chování, denní režim a tak podobně.. Pak byla večeře... V jídelně sedíme... většina u stolů po šesti.. Já sedím u stolu pro čtyři, mám výhled na dveře kterými vcházíme. Naproti mě sedí Žídková. Nalevo Kika Skotnicová a napravo Naty Muroňová. Jo, první den v pohodě... Celá jídelna se živě baví.. Tři učitelé sedí celkem daleko od našeho stolu. Z Karáska vidím jen záda. Naproti němu sedí Glomb a z profilu vidím Literáka. První večeře. Smějeme se. Vtipkujeme. A já začínám věřit že si to tady užiju...

Jop! Druhý den a á se totálne ztrapním na sjezdovce, při obědě a večeři mi nikdo neřekne jinak než padavko... Neštve mě to. Mě to přímo trápí a zžírá! Stalo se přesně to čeho jsem se bála. Jsem jen pro smích. Při večeři sedím u stlu jen já a Žídková. A ta se mi fakt pěkně vysmívá. Z každé strany, každou minutu slyším Padavko! Neschopko! Krávo!Zadržuji slzy. Protože, kdybych jim dala volný průchod, jen to zhorším. A učitelé? Je jim to u prdele! Jen sedí a baví se. Glomb se najednou ozve..
"Martine, pozbírej talíře a odnes je laskvě do kuchyně." rozkáže Duškovi. Ten vysbírá všechny prázdné talíře. Žídková někam zmizne a on dojde ke mě.
"Ty nebudeš jíst?"
"Asi ne... Klidně to vem.." zavrtím hlavou.
"Zkus sníst aspoň trochu..." usměje se mile. Odejde s talířema do kuchyně. Nacpu to do sebe. Takže, když jde podruhé a vysbírává ty zbylé, ten můj už je prázdný. Žídková se vrátí. Děcka začnou být ještě hlasitější. Všichni se koukají na mě. Řvou na mě. Vysmívají se mi. A učitelé jen hrajou karty!! Už vážně skoro brečím. Najednou uslyším pronikavý hlas..
"Tak ji nechte! Vždyť jí to vadí! Ku*va!" zařve Dušek, který přede mnou stojí jako by mě bránil před ranami. Pak se na mě otočí. Já jen překvapeně hledím a po tvářích mám dvě cestičky od slz. Podívá se mi na vteřinu do očí. Pak mě vezme za zápěstí a táhne z jídelny. Bolí to. Vyjdeme ven a on mě opře o stěnu.. Respektive se mnou o tu stěnu praští... Vytrhnu se mu.
"Co to sakra děláš?" vyjedu na něj.
"Nemůžu se dívat jak trpíš!" odsekne zlostně. Jen si odfrknu.
"Hanák a ostatní jdou za Pastorem.. Budu na pokoji sám, takže jestli tam chceš přespat...?" zeptá se už jemněji.
"Cože?" vyjeknu.. "zbláznil ses... To nejde!!"
"Je ti líp když jsi venku?" Nesnesu váhu jeho vážného pohledu a sklopím oči.
"Hmmm.." vysoukám ze sebe. V tu chvíli mi zazvoní mobil. Podívám se na displej. Oči se mi rozzáří.
"Promiň.. To musím vzít!" řeknu mu rychle. Kývne a odejde. Myslím si že šel do jídelny, ale on odešel jen ke dveřím a pozoruje mě.
"Bráško Syuu!!" zvednu hovor..
"Sestřičko! Jak se tam máš?" ozve se Syuu.. Mé jediné světlo v temnotě.
"Nic moc.. Všichni se mi vysmívají... jen Dušek se mě zastal... Já chci odsud pryč!" zasténám. Syuu zní pořád vesele..
"To je jasné sestřičko! Dušek te má rád!" směje se. Asi si nevšiml mých vzlyků.
"Blost!" odseknu..
"Nene.." směje se dál "Já byl celý den s Ryuu! Užili jsme si dlouhou procházku.. Bylo to skvělé..." začal mluvit o něm a Ryuu. Byla jsem š´tastná že je tak veselý. Po pár minutách se začali vynořovat z jídelny mí spolužáci.. Křičeli na mě a vysmívali se mi. V tom mobilu to muselo jít slyšet. Když prošli, Syuu se bestarostně optal.
"Ihí? Slyšela jsi mě? Vyprávěl jsem ti jak Ryuu převezl matikářku...."
"Promiň Syuu... Byl tady randál... Můžeš mi to říct znovu?" řeknu smutně. Tohle byl jiný Syuu.. Nebo ty nadávky jen přeslechl... Ale copak neslyší že brečím? Copak neslyší ty vzlyky? Bylo to jen Ryuu, Ryuu, Ryuu, Ryuu nebo já a Ryuu či snad Ryuu a já.... Po nějaké době se vykecal..
"Co jinak jak se tam máš? Bavíš se dobře?" ozve se pořád stejně vesele.
"Hmm.." řeknu skrze pláč.
"Tak ahoj.. užij si to tam!" popřeje mi a zavěsí.. Setřu slzy a mířím do pokoje... Dušek? Ne, nemá mě rád.... Ale co já? Co cítím k němu.....

Okolo půl sedmé zaklepe na dveře Literák. Chce mluvit se mnou... Dá mi za úkol abych dostala Duška a Julku Škařupovou do jídeny na sedm hodin... Chce je dát dohromady... Dík za zpříjemnění.. Nejdřív du za Škařupovou... Pak za Duškem.. Musím uznat že Literákův plán je skvělý. V sedm čekám u jedněch dvěří jídelny na Julku. Z druhé strany má přijít Dušek. Na toho čeká Literák. Julka je tady. Ha, přesně sedm. Šoupnu ji do jídelny.. Za pět minut je tam i Dušek. Ale proč to tak bolí? Jdu do chodby. Koukám se z okna. Na nebe. Prosebně a nešťastně. Chciaby mi narostla křídla, abych mohla být pták a svobodně odletěrt.. Tady, jsem tak svázaná... Zase mobil. Opět Syuu.. Zase jsem tak ráda že mi volá zrovna on. Mé světlo v temnotě.
"Ahoj Syuu!!"
"Ahoj sestřičko... Chtěl jsem si s tebou popovídat o... Ryuu a Alexovi.."
"Povídej bráško.." vybídnu ho. Má starosti, že Alex žárlí... Že mu to vyčítá... Nemám už sílu. Poslouchat jak je šťastný... Zatímco já trpím.. Ne, jsem hnusná, měla bych být ráda... Ukončím omluvně hovor. Nevadí ti to.. Má přijít Ryuu... Zase se kouknu z okna.. Chci odtud pryč víc než kdykoli dřív..
"Literákův plán měl jen jednu vadu.." ozve se za mnou.. Dušek.
"Jakou?" otočím se na něj..
"Líbí se mi jiná.." usměje se... Ten úsměv.. Trhá mi duši, vyrývá mi do srdce hluboké jizvy..
"Hmm." řeknu bez zájmu... Svezu se na zem. Zády se opírám o zeď a kolena objímám pažemi. Dušek si dřepne vedle mě.
"Znám tě víc než myslíš.. Vím co ti chybí, vím co potřebuješ.." řekne klidně, ale tak nějak lhostejně. Hořce a hystericky se zasměju.
"A co potřebuju??" zeptám se... Už zoufalá...
"Každý den potřebuješ slyšet, že jsi výjimečné, že tě někdo potřebuje..."
Jak to víš? Jak jsi to zjistil? A proč máš sakra pravdu?!! Zakloním hlavu.... Z očí se mi koulejí slzy....
"Jak jsi na to přišel?" zeptám se tiše.. Pousměje se...-------------

A bum! Konec! Přesně takhle to zkončilo.... Takhle končí sny na pokračování... nechci usnout!! Co když se mi bude zdát pokračování?
Ale někde v textu jsou i pravdivé věci. Třeba to, jak mi nadávají a učitelé nic... Toho se boím! Toho že budu pro smívh, a že tam nebude nikdo! Nikdo kdo by se mě zastal... Budu sama.. Sama.. sama..sama..sama...sama..sama... sama..sama..sama...sama..sama...sama. .sama..sama...sama..sama...sama..sama..sama...sama..sama...sama..sama..sama...sama..sama... sama..sama..sama...sama..sama... sama..sama..sama...sama..sama... sama..sama.. sama...sama..sama... sama..sama..sama...sama..sama... sama..sama..sama...sama..sama... sama ..sama. sama...sama..sama...

Jen pár slov... z rozdrásaného srdce

1. února 2012 v 21:55 | Iharo Senshi Kokoro |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Bolí mě v krku. Třeští mi hlava. Že bych byla nemocná? Že by byl bůh přeci jen milostivý?

Má teorie
Bolí mě v krku.. Třeští mi hlava.. Takhle se u mě projevuje angína.. Průměrný člověk se s angínou vypořádává týden.. Sedm dní.. Čtvrtek, pátek, sobota, neděle, pondělí, úterý, středa.. Zahrnuje to tři dny z lyžáku.. Já jsem nadprůměrná bytost.. S angínou se rvu týden a půl.. to mi zahrne i zbytek lyžáku.. Prosím bože! Že je to angína!

Ta děsivější teorie
Je to z mé spánkové poruchy.. Zítra to přejde.. Pojedu na lyžák!!

*následující text jsem si uvědomila ve škole... jo, uznávám.. když jsem se zpovídala "kámošce" brečela jsem... jsem zoufalá*

Když pojedu na lyžák... Zase budu jen pro smích... Někdo by myslel, že už jsem si za ta léta zvykla, ale já ne... Jsem příliš přecitlivělá... A kdo tam pro mě bude? Kdo se mě zastane? Kdo z nich mě pochopí? Nikdo...

Nikdo z nich nedokáže setřít moje slzy. Nikdo z nich nezahlédne volání o pomoc vepsané v mých očích...

A až se vrátím zpět... Ani jeden z nich neuvidí ty rány, navždy vryté v mojí duši...

Zase to všechno bude jen na mých andělech, opět jen oni mě uvidí v tom pravém stavu...

Mám pocit že je jen otravuju... Musí mi vždy pomoct najít světlo vě tmě... najít úsměv mezi slzami... Objevit štěstí v bezmoci... Ale proč oni? Proč mi musí pomáhat ti, kteří si nezaslouží trápit se se mnou? Stačí kolikrát jn jedno slovo... Jediné slovo, míněné upřímě...

Krucinál! To je tolik těžké říct jediné "promiň" a myslet to vážně?
Ale jedno vám řeknu.. Čím později ho řeknete, tím míň se divte že už vám nebudu věřit... Čekám na to slůvko roky, a ono pořád nepřichází.. Jsem možná sklerotik... ale tohle... ty rány se zapomenout nedají... nejde to, ať se snažím jakkoliv...