Můj malý nevinný

24. prosince 2012 v 18:08 | Iharo Senshi Kokoro |  Povídky pod stromeček
Tak tady máme povídku pro Trio. Moc jste nám nepomohli, ale nevadí. Ren+smyšlená postava. Pamatujeme si, jak jste se zmiňovali o krásných Shounenech, kterých tady ubylo. Tak tohle by měl být jeden takový. Doufám, že se zalíbí. A doufám, že tentokrát napíšete něco jiného, než nějakou hádanku, kteou budeme luštit celou věčnost. Ale přece vám nebudeme nařizovat, jak máte komentovat, ne?


Stalo se to jednoho klidného dne, poslední hodinu. Už jen z principu jsem hleděl z okna, netušíc, že se zamiluji. Ale některé věci prostě přichází neočekávané.

"Ohaio.. Představuji vám vašeho nového spolužáka. Přišel na tuto školu později, ale to mu jistě nezabrání naplno studovat."
Co? Nový spolužák? Zajímavé. Konečně něco, co mě donutilo odvrátit pohled od okna. Vedle učitele stál menší kluk. Zelenýma očima těkal z místa na místo. Měl delší černé vlasy svázané v culíku a v nich modré a zelené použky. Byl tak drobný a roztomilý. Prostě jsem se nemohl udržet a musel jsem se nechat unést představami. Nebyly to představy přístupné před dvaadvacátou hodinou. Učitel vyzval toho cukříka, aby se představil.
"Ohaio, jmenuji se Takahashi Norito, je mi šestnást a chci se stát skladatelem. Hraji na klavír, housle a harfu." mírně se uklonil. Jak roztomilé. Učitel mu pokynul, aby si sedl na volné místo přede mnou. Usmál jsem se. Ten chlap snad nebude tak strašný. Norito se usadil. Poklepal jsem mu na rameno. Otočil se a upřel na mě své zelené oči. Asi by bylo neslušné se tu jen tak rozplynout, že?
"Já jsem Jinguji Ren." představil jsem se. Kývl.
"Těší mě Jinguji-san." řekl a otočil se zpátky. Byl jsem tedy donucen se opět odvrátit k oknu a začít snít o něm. Tak trochu mi učaroval. Eh, trochu? Hodně! Šíleně moc mi učaroval a já nevěděl co mám dělat. Rozhodně jsem však nehodlal dávat pozor. Bylo mi šumák, o čem si to tam Hyuuga žvatlá. Koho by to taky mělo zajímat. Ts. Asi poprvé jsem pocítil mírnou vděčnost bratrovi, že mě na tuhle školu poslal. Ten se bude tvářit hodně nadšeně, až zjistí to, s kým randím. Ano. Samozřejmě, že jsem si jistý, že tohohle cukříka klofnu. Já na to mám předpoklady. Ukažte mi osobu a zaručím vám, že ta mému šarmu podlehne. Jako to bylo vždycky. Konečně těm kecům odzvonilo. Dřív, než mě mohla kterákoli ze spolužaček oslovit, poklepal jsem na rameno Noritovi.
"Nechceš jít se mnou na oběd, pak bych ti třeba ukázal školu." usmál jsem se.
"Jistě, rád." usmál se. Skočil jako rybka na návnadu. Ale tak roztomilá rybka snad neexistuje.
"Tak jdeme." zvedl jsem se a on vstal také. Vydali jsme se do jídelny. Brzy nás potkal Hijirikawa. Nejdřív si pořádně prohlédl Norita, pak se zamračeně podíval na mě. Celé se to stalo rychle, po pár vteřinách měl opět kamenný obličej bez známky emocí.
"Jinguji, nebylo by vhodné mi, jakožto tvému spolubydlícímu představit tvého přítele?" optal se s klidem. Protočil jsem oči. Jak umí být tak nudný a konzervativní?
"Ah, jistě, Norito, tohle je Hijirikawa Masato, můj spolubydlící, Hijirikawo, tohle je Takahashi Norito." pronesl jsem.
"Těší mne Hijirikawa-san." natáhl k němu Norito ruku. Masato ji s pokývnutím přijal.
"I mne Takahashi." řekl bezvýrazně.
"Mohu se zeptat, není Norito náhodou dívčí jméno?" optal se. Můj malý objev přikývl.
"Ano, mí rodiče předpokládali, že budu dívka, nakonec to nevyšlo." pousmál se. Hijirikawa opět jen kývl. Pomalu jsem se začínal nudit.
"Jsme tady na nudném kongresu nebo co?" pronesl jsem otráveně. Hijirikaa mě znal, a tak ke mě en znuděně stočil pohled. Norito asi tak moc otrávený hlas nečekal. Upřel na mě překvapený a přesto tak dokonale roztomilý pohled.
"Měli jsme namířeno na oběd, ne? Já už mám docela hlad." vysvětlil jsem.
"Ah, jistě. Omluv nás Hijirikawa-san. Ještě se uvidíme." pousmál se na něj zpět Norito. Já na Masata jen mávl a opět jsme zamířili do jídelny.
"Tak co si dáš?" koukl jsem po Noritovi. Ten jen pokrčil rameny.
"Asi čtyřku. A ty Jinguji-san?" otočil se na mě. Netušil jsem co si dát, takže jsem si takticky dal to, co on. Neměl vůbec špatný vkus. U stolu, který byl pro šest lidí jsme neseděli sami dlouho. Přihnaly se k nám dvě divné věci, jedna byla blonďatá s brýlemi a se sešity polepenými obrázky kačenky Piyo. Ta druhá měla psí oči, široký úsměv a rudé vlasy.
"Nazdáár Jinguji, ale, kohopak to tu máš?" ozvala se ta blonďatá věc. Zamačil jsem se. Příšě nám zarezervuji stůl pro dva dál od ostatních. Norito se pousmál a vstal.
"Já jsem Takahashi Norito, ode dneška zde studuji ve třídě S." představil se. Ačkoli ovládal etiketu a všechno tohle, nepůsobil nudně. Naopak. Hltal jsem očima každý jeho pohyb.
"Těší nás Takahashi, Já jsem Shinomiya Natsuki.. Ale říkej mi klidně Natsu-chan.." zasmál se blonďák.
"Já jsem Ittoki Otoya, ale říkej mi normálně Ittoki." podal si s ním ruku rusovlásek.
"Dobrá, ale pak mi prosím i vy říkejte Norito." řekl si Takahashi. Usedli.
"Jůů, Jinguji, já myslel, že tohle vůbec nejíš." prohodil Ittoki. Všiml jsem si, že můj oběd se skládá z věcí, které sem opravdu dřív nestrčil do úst. Nevadí. Pokrčil jsem rameny.
"Život je změna, nemyslíš?" odvětil jsem. Pak už nepadlo ani slovo. Každý se soustředil na obsah svého talíře. Když jsme dojedli, opět jsem si vzal Norita na starosti a ukázal mu školu. Snažil jsem se být mu co neblíž. Usmíval se a nevypadal, že by mu to vadilo. Nakonec jsem ho vzal na střechu.
"Páni, tady je krásně." pronesl užasle. Usmál jsem se. Bohužel jsme tam moc dlouho nepobyli. No jo, i tahle škola má pravidla, která je nutné dodržovat. Doprovodil jsem Norita na jeho pokoj a pak zmizel ve svém. Lehl jsem si na postel a zakoukal se do stropu.
"Ale, ale.. Náš Don Chuan se zamiloval?" ozval se Masato.
"Žárlíš snad?" pozvedl jsem obočí. Jen se zasmál.
"Jak bych mohl?" odvětil. Neřešil jsem ho. Nestál za to. Ani nevím, kdy jsem usnul. Ale vzbudil sem se v tom, co jsem měl včera na sobě. Vstal jsem a vzal si věci. Na hodinu jsem dorazil pozdě. Nejsme já šikulka? Jsem, že jo. Hyuuga si mě beze slova změřil naštvaným pohledem. Já nasadil úsměv andílka a zasedl do lavice. Pozoroval jsem Norita. Byl klidný. To se mě ani nezeptá co se mnou bylo? Hm. Asi mu došlo, že jsem prostě mamlas, který zaspal. S nikým se během vyuky moc nebavil. Ale já si ho zase odchytil, když byl čas oběda.
"Tak co si dáme dneska?" optal jsem se. Pokrčil rameny.
"Dnes vybíráš ty Jinguji-san." řekl. Zahleděl jsem se na nabídku jídel. Nic moc zvláštního, ale nakonec jsem něco našel. sedli jsme si ke stolu u okna. Takticky jsem ho vybral, protože byl jen pro dva a taky byl stranou od ostatních.
"Ty nemáš rád velkou společnost Jinguji-san?" optal se Norito.
"No, někdy mám rád soukromí." odvětil jsem s úsměvem.
"Aha, dobrou chuť." kývl a dal se do jídla.
"Ehm, Norito, ty.. Už někoho máš?" dostal jsem ze sebe. Norito se zasekl. Polkl a koukl se na mě.
"Eh.. To je.. Dost složité Jinguji-san." odvrátil pohled.
"Ale no tak, mě to říct můžeš Nori-kun.." pousmál jsem se. Zase se na mě koukl, zavrtěl hlavou.
"Ne.. Promiň." zvedl se vyběhl pryč.
"Norito!" zvedl jsem se. Nezastavil. Co to mělo být? Má snad někoho a bojí se o tom mluvit? Zase jsem dosedl zpátky. Jídlo jsem do sebe soukal téměř násilím. Norito. Proč mi to děláš? Zvedl jsem se a vyrazil na střechu. Neuhodli byste, kdo tam seděl.
"Norito.." zašeptal jsem. Zvedl ke mě hlavu. Pak vstal.
"Ah, promiň JInguji-san.. Tohle je tvé místo a tvůj svět." řekl a dal se na odchod.
"Norito, počkej.!" chytil jsem ho za zápěstí. Upřel na mě své dokonalé zelené oči. Nevěděl, co v nich mám hledat. Ale ty pocity vyplouvaly samy.
"Norito.." šeptl jsem. Přitáhl jsem si jej do polibku. Stuhl. byl překvapený a možná uvažoval o tom, že mě odstrčí a uteče, ale nakonec zůstal stát na místě a opatrně mi polibek oplatil. Přitáhl jsem si ho blíž. Musel si stoupnout na špičky, aby mi mohl polibky oplácet, ale přesto to byla nádherná chvíle.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama