Can YoU love?

1. srpna 2014 v 18:11 | Iharo Senshi Kokoro |  fanfictions
Taak, už druhá povídka na KnB v řadě. Jop jop. Tohle je prostě posedlost, musím se přiznat. Ale jen protož, v No Game No Life prostě není žádnej chlap, co bych s ním dala Soru dohromady. I Tet je taková děsná holka. No a KnB? Fakt balzám na duši raněné yaoistky. Lidi, už chápu, proč to všichni tak žerou. Mám ale obavy, že než se kouknu na druhou sérii, budu se muset podívat na Inuyashu. Já dycky nejdřív slíbím a pak myslím. No jo, no jo. Celá Iharo :DDDD

Fandom: KnB
Pairing: Midorima+Hyuuga
Warning: SOME of YAOI !! BOYS LOVE





"Midorimo." ozval se Hyuuga po tréninku. Skoro všichni už z tělocvičny odešli.
"Hm?" otočil se na něj zelenovlásek a poupravil si brýle.
"Vím, že co ti Kagami řekl a co si myslí o "Zázračné generaci". Myslím, že s ním trochu souhlasím. Zajímalo by mě, jestli to ještě umíte."
"Co umíme?" Midorimu to zaujalo. Ne to žvatlání o Kagamim, ten idiot mu byl u zadku. Porazí ho, protože on se protě neumí vyvinout. Ale otázka, jestli něco umí, ta ho zaujala. A taky to, že o něm tenhle kapitán přemýšlí.
"Milovat. Tedy, kromě sama sebe." odpověděl Hyuuga.
"Pchn." odfrkl si Midorima. Tohle ho tedy zklamalo. Doufal, že alespoň Hyuuga nebude pošetilý hlupáček. Očividně byli všichni ze Seirinu stejní.
"Neurážej se, prosím. Midorimo, jste skvělí hráči. Všichni. Jdete za vítěztvím, ale cítíte u toho něco? Chcete jen ukázat, že na to máte, nebo je v tom chuť, oheň proudící žilami, spalující energie a nevysvětlitelná ruka, co vás tlačí vpřed? Zamysli se. Chceš jen pokořit ostatní a zadupat je do země, protože ty jsi silný a jsi ze "zázračné generace", nebo basketbal ještě miluješ? Dokážeš to ještě cítit?"
"Opravdu na nic lepšího v Seirinu nepřijdete?" ušklíbl se Midorima. Milovat basket? Basket mu padl k nohám, je nejlepší, basket miluje jeho. Zamířil na svůj pokoj. Jak ovšem zjistil, ten kapitán z druhého týmu mu zasel brouka do hlavy. A to nebylo příjemné. Musel pořád přemýšlet nad tím, co to doopravdy znamenalo "Milovat" a jak to Hyuuga myslel. Nelíbilo se mu, že až moc uvažuje nad něčím tak hloupým. Ještě k všemu, když to má od někoho ze Seirinu. Kdyby nebylo toho jejich Kagamiho, tak si proti nim v zápase ani neškrtnou. Jako to přeci jen bylo tady při tréninku.
Už dávno prokoukli jejich tahy. A Seirin nestíhal vymýšlet novou taktiku. Ale Midorima si něčeho všímal. I když byl tým Seirinu pokaždé ten poražený, odcházeli se smíchem, vtipkovali a postrkovali se. Celou dobu byli šťastní. Užívali si trénink, ačkoli byl náročný. Rozhodl se pro procházku. Dlouhou, nejlépe. Potřeboval si vyčistit hlavu. Miluje basketbal? Jak to pozná? Jak pozná, že někoho miluje? Neměl koho se zeptat. V jeho týmu nikdo neměl partnera. Jedině, že by s tím šel za trenérem. Tušil, že ten je ženatý, ale nebyl si jistý. Navíc by ho podezříval, že si chce najít holku a taková představa Midorimu urážela. Dívka by jej jen zržovala a rozptylovala. Nemohla by s ním trénovat, nerozuměla by basketu. Nedokázala by ho prožít s tou vášní, netrefila by trojku a neměla jiskru v očích ve chvíli, kdy by sebala protivníkovi míč. Jako Hyuuga. Zamračil se. Ano, ten kluk uměl hrát. Nebyl sice tak dobrý jako on, ale uměl tím žít. Dostal hroznou chuť si zahrát. Příšernou. To bylo to, o čem Hyuuga mluvil? Zamířil svižně do tělocvičny. Bývala otevřená i pozdě večer. Vešel dovnitř. Bylo rozsvíceno. Někdo zrovna hrál.
"Zdravím, nečekal bych tě tady." ozval se hlas, který Midorimu tolik pronásledoval. Junpei Hyuuga ponocoval s basketbalovým míčem v ruce.
"Já tebe taky ne. Přišel jsem si zahrát." odložil mikinu Midorima.
"Chceš zkusit jeden na jednoho?" zeptal se Hyuuga spíše ze slušnosti. Pozoroval Midorimu, jak se protahuje. Při zápasech si ho příliš neprohlížel, ale teď měl možnost. A byl uchvácen přirozenou krásou Midorimy.
"Jako rozcvička to nezní špatně." pokrčil Midorima rameny. V horoskopu měl vše na své straně.
"Nezapomeň, že tě můj tým už jednou porazil." zasmál se Hyuuga.
"To mě porazil spíš jen Kagami. A navíc jste to od té doby už nedokázali." odpálkoval jej Midorima. Jeho chladná odmítavost Hyuugu jen vybudila. Měl potřebu srazit Midorimovi hřebínek, ale doufal, že mu při tom moc neublíží. Kroužili okolo sebe dlouho. Oba sice házeli vcelku na dálku, ale ani jeden toho druhého k tomu nechtěl připustit. Měli prostudované styly toho druhého. Znali se, jako kdyby spolu hráli víc, než jen týden. Ale pak Hyuuga zariskoval. Vzal si míč a odrazil se. Házel skoro ze slepého úhlu a Midorima počítal s tím, že je to upsěchaný koš. Nemohl ho trefit, to dokáže přeci jen on.
"Jak tak koukám, porazil jsem tě." ušklíbl se Hyuuga při dopadu míče. Midorima zíral na koš jako čerstvě vyoraná myš. To nebylo možné. Nemohl... Sledoval, jak si Hyuuga zadýchaně bere míč a opírá se o zeď pod košem. Jistě, oba byli zadýchaní. Hyuuga možná o něco víc. V Midorimovi to vřelo. Jak to mohl dopustit? Jak se to mohlo stát? Ten hod byl přece hozený pod silnýl tlakem a navíc z tak špatného úhlu. Ne, že on by se odtamtud netrefil, ale On je Elita! Přivřel oči a zamířil k Hyuugovi. Nechtěl být poražený.
"Chceš snad odvetu?" optal se tmavovlásek. Midorima se ušklíbl. To neznělo vůbec špatně. Taková speciální odveta by nebyla k zahození. Začaly v něm bouřit hormony. Opřel se jednu rukou o zeď u Hyuugova obličeje.
"Zahráváš si." zašeptal výhružně. Hyuuga jej zmateně pozoroval. Tohle se Midorimovi ani kapku nepodobalo. Že by jej moc vyburcoval? Třeba se v Midorimovi uvolnil nějaký spínač a teď v sobě nachází zvířecí pudy. Pravděpodobně se trefil, protože jej Midorima v zápětí dravě políbil. Tvrdě se snažil protlačit od jeho úst. Hyuuga jej nechal. Vášnivě mu odpovídal. Tenhle souboj byl také zajímavý. Volnou rukou zajel Midorima pod tílko. Hyuuga přestal driblovat. Teď už na to opravdu není čas. Sevřel Midorimovo tílko a přitáhl si ho blíž, druhou rukou mu vjel do vlasů. Nehodlá prohrát ani tuhle hru. Otázkou bylo, jak daleko je Midorima ochotný zajít.
"Tohle je moje odveta. Nemáš šanci." zašeptal vyšší z nich. Jen tak ho Hyuuga nedostane. To spíš on dostane Hyuugu. Pomalu jej stáhl do sedu a on sám klečel nad ním. Políbil jej na krk. Hyuuga vzdechl. Ano. Přesně tohle Midorima chtěl. Teď už jen kousek a má ho. Hyuuga bude jen jeho. Položil ho úplně na záda a pokračoval s líbáním jeho vysportovaného těla. Bylo rozkošné. Zbavil se tílka. Dokáže to. Donutí Hyuugu křičet jeho jméno. Nebude ten poražený. Najednou se zasekl. O co mu jde? Chce si snat něco začít s jejich nepřítelem? Hyuuga otevřel už chvíli zavřené oči. Viděl zamračeného Midorimu, jak si ho prohlíží. Ušklíbl se.
"Věděl jsem, že se tohle stane." posadil se. Vzal si tílko a pomalu se vyškrábal zpod Midorimy.
"Neber to, jako že jsem tě porazil." zasmál se a zmizel v chodbě. Midorima spadl na zadek. Co to mělo znamenat? Co si o sobě ten skrček sakra myslí? Teda, skrček to zrovna není. Měl by ho pojmenovat jinak. Vlastně, při té hře cítil něco, co předtím ne. Hyuuga z něj vydoloval pocity, které se kdysi vytratily a on si toho ani nevšiml. Najednou to cítil. Že kdysi miloval basket. Ale pak na to zapomněl. Zapomněl ho milovat. A Hyuuga si toho všiml. Vrátil mu to zpátky. S malým, zžíravým a nenechavým pocitem viny. Rozběhl se do chodby. Musel ho najít. Říct mu to. Dokáže to znova! Umí to! Milovat. Cítit. Vyběl do chodeb hotelu. Zahlédl ho. Musel se uklidnit. Přece nedá najevo, že za ním tak pospíchal. Že ho snad potřebuje. Pche, to by bylo absurdní.
Hyuuga potřeboval zalehnout. Zavřít oči a nevidět ho. Nevidět Midorimu, necítit ta místa, kde se ho dotkl, jako je cítil nyní. Jako kdyby jej pálila. Ale než otevře dveře vlatního pokoje, otevřel se ten vedlejší.
"Hyuugo! Ty ještě nespíš? Kdes byl?" optal se Izuki.
"Neměj strach. Jen jsem hledal včerejší den." odověděl Hyuuga. Izuki se ušklíbl. Krom trenérky s ním on jediný mluvil přímo.
"Myslíš ten neprotkaný láskou nejen k basketu?" optal se otevřeně. První reakce byla jasná. Hyuuga si povzdechl. Pak se ale narovnal.
"Jdi spát Izuki, máš úpal." odvětil a zalezl do pokoje. Izuki se zasmál. Všiml si Midorimy a radši si jen domýšlel, když mizel v pokoji.
Hyuuga by se s dalším sentimentálním povzdechnutím opřel o dveře pokoje, ale ot nebyl on. Teď musel jít spát. Zítra je taky den a na něm tenhle "románek nerománek" nesmí nechat následky. To se přece stává tisíckrát, že se někdo zamiluje, ale musí toho druhého nechat jít. Třeba, jak zjistil, Kuroko o tom ví své. A bohužel to znala třeba i trenérka. Proklínal by se, kdyby to dokázal. Odložil brýle a protáhl se. Nepostřehl, že se otevřely dveře. V hlavě mu to šrotovalo moc nahlas. Co však postřehl, byly ruce obtáčející se okolo jeho pasu a měkké rty, přisávající se k jeho krku. Zaklonil mírně hlavu. Byl u něj. jen u něj, v pokoji. Nemohl tvrdit nic o náhodě. Přišel za ním. Otočil se. I bez brýlí viděl moc dobře tenhle středobod jeho osobního vesmíru.
"Já ještě neprohrál. To ty." políbil jej Midorima. Věděl, že je plně připravený to dokončit. Pomalu položil Hyuugu na zem a zaklekl jej.
"Tvoje srdce." zašeptal a opět si ukradl tmavovláskovy rty. Hyuuga se uvolnil. Musel je zaslechnout na chodbě. Asi to Izukimu spočítá. Ale teď stáhne z Midorimy to tílko a nechá ho dokončit, co před tím začal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mary May Mary May | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 11:20 | Reagovat

Veľmi sa mi páčil rozhovor o láske k basketbalu. To bolo naozaj pekné. :)
A to ukončenie tiež.
(^_^)/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama