Krvavá akademie Starland III

7. srpna 2014 v 12:06 | Iharo Senshi Kokoro |  Krvavá akademie Starland
Dobře, dobře, tady je třetí díl zlatíčka. Doufám, že tomuhle někdo věnuje pozornost, zas tak hrozné to snad není! Mno , pěkné počteníčko a já popřemýšlím, kdy vám sem šoupnu poslední dílek. Tenhle dílek je sice kratší, může se vám zdát slabší, ale pro mě je docela zásadní... Tak jen do toho!





Dlouho jsem přemýšlel. A asi nejen já. Yas se uklidnil. Nevyhledával pořád kontakt, nezval si k sobě na noc společnost. A na kytaru hrával na místech, kde ho nikdo nenašel. Všimli si toho všichni. Ale jen jednu osobu napadlo, kdo za to může.
"Trissi, dnes bych si ráda popovídala já." přistoupila ke mě Resetena na obědě. Kývl jsem. Sedli jsme si ke stolu u okna.
"Co jsi řekl Yasovi?" optala se.
"Nic podstatného. Jen že já s ním spát nebudu." odvětil jsem.
"A?" nedala se. Bylo jí to málo.
"A taky o Arkovi." přiznal jsem. Pozvedla obočí a v očích měla zvláštní výraz.
"Můj... Bývalý přítel. Původně učitel mé sestry... Jeho auto se zřítilo z útesu a jeho tělo nikdy nenašli." vysvětlil jsem. Pořád se tak zvláštně dívala.
"A proto mě teď asi uhání. Tuším, že nějak cítí, že bychom si mohli rozumět, či co." mluvil jsem dál. Tvářila se strašně divně. V tuhle chvíli jsem telepatem opravdu chtěl být! A sakra jak moc! Ten její výraz byl podezřelý.
"Nejspíš. Myslela jsem, jestli jsi mu neřekl něco o mě a..."
"Ne. O zasnoubení ani slovo. Ani neví, že jsem s tebou mluvil." uklidnil jsem ji.
"Pokud si to nedomyslel." vstala a odnesla jídlo. Pozoroval jsem ji. Zahlédl jsem, že míří chodbou směrem k učitelským pokojům. A to opravdu rychle. Ne, nechtělo se mi to řešit. Hádal jsem, že se dnes projdu okolo kašny, protože v mém pokoji bylo dusno od kytek, které mi posílal ctitel. A služebné je odmítaly vyhodit. A na čtení jsem se nedokázal soustředit. Pitomá noc! Tenkrát, po tom rozhovoru s Res. Po tom, co jsem řekl Yasovi. Všechno bylo zase živé a moje veselá část osobnosti se zahrabala dvacet metrů pod zem. Vykopal bych ji, jen vědět, kde začít? Vyšel jsem ven. Motal jsem se okolo studny, kašny. V zahradě.
"Ty a venku? Co se stalo?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Yas.
"Nech mě bejt." odsekl jsem.
"Počkej. Neboj, neznásilním tě hned teď, tady na místě." pousmál se. Měl kouzelný úsměv. Jistě, to Ark taky.
"Co třeba... Mluvit?" optal se.
"Jako jak?" pozvedl jsem obočí. Koho měl naposled a jestli byl lepší než ten či ta před tím mě nezajímalo.
"Prostě mluvit. O tobě, o mě, o rodině, koníčcích." pokrčil rameny. Kývl jsem s tím, že tohle mi snad neublíží.
"Ale nic si neslibuj. Jen mluvíme." upozornil jsem ho. Přikývl. Snad jako kdyby chtěl být kamarád. On a kamarád. Znělo to nepatřičně. Yas nemá kamarády. Dělí to tu na lidi co ojel a co teprve ojede. Stejně jako Satir. A to byla chyba, protože ti dva měli ještě naději. Jenže... Kdykoli se pro něco nějak uvolím, objeví se takové to "Ale" / "Jenže" a podobně.
A já se začal obávat, že se to už zase objevilo. Yas byl úžasný... Osoba. Člověk to být nemohl. Opravdu se snažil, jen si povídat. Jen vedle mě obědvat. Nic víc. Šlo vidět, že tohle jednoduché bytí už neuměl. Dlouhou dobu si vždy někoho našel, sbalil, ojel, vyměnil.
"Yasi?"
"Ano?" otočil se na mě s úsměvem.
"Já jen, dneska je úplněk, že?" polkl jsem. Přikývl.
"Budeš nějaký... Jiný?" měl jsem z toho docela obavy. Ale Yas zakroutil hlavou.
"Tenhle zámek byl zbudovaný přímo pro upíry. Proto můžeme vypadat jako obyčejní lidé, chodit za světla ven a cyklus měsíce na nás nemá vliv. Chápeš?" vysvětlil mi. Úlevně jsem přikývl.
"To je fajn." usmál jsem se. To i on.
"Ještě si musím něco vyřídit v knihovně. Tak dobrou noc." prohlásil a vydal se k odchodu. Rozloučil jsem se s ním. Yas byl jako dílek z puzzle, který jsem dlouho nemohl najít. Víte, takový ten dílek, který když konečně najdete, tak vám ten obrazec perfektně zapadne. Ten dílek, bez kterého to nedávalo smysl. Nechtěl jsem si to moc připouštět, ale možná jsem si k němu vytvořil pevný vztah.
Jen tak jsem se procházel po zahradě. Takový ideální vlahý večer. Slunce pomalu zapadá a s mými vlasy si pohrával větřík, šumící mezi stromy. Světla není ani moc a ani málo. Přesně akorát na to, abych viděl tváře v oknech zámku. Přelétl jsem ke křídlu učitelů. Ztuhl jsem. V tom okně. Ten muž. Ta tvář. Ne. Ne. Ne, ne, ne. Rozběhl jsem se do školy. Prolétal jsem chodbami jako nikdy. Spočítal jsem si, které to budou dveře. Vběhl jsem do chodby. Otevíraly se. A z pokoje vyšla Res. Moment! Co ona tam dělá? Vyšel za ní. Byl jsem si stoprocentně jistý, že je to on. Ale proč Res objímá? Proč jí dává pusu na krk? Proč? Proč? Arku. Tohle celé bylo špatně. Vycouval jsem z chodby, než se otočili mým směrem a běž pryč. Na kolej. Za jedinou osobou, co mě pochopí.
Zabušil jsem mu na dveře a modlil se, aby byl uvnitř. Říká se, že v záchvatu vzteku, zoufalství a tak dále dělají lidi hlouposti. Musím to potvrdit. Právě jsem se do jedné vrhl a rovnou po hlavě.
Yas mi konečně otevřel. Proletěl jsem kolem něj a rovnou sebou praštil na jeho postel.
"Je tady! Celou dobu! A schází se s ní! Jak mi to mohl udělat?" štkal jsem. V očích jsem měl slzy. Sedl si na postel a starostlivě mě pohladil povlasech.
"Trissi. Povídej, co tě tak rozrušilo?" díval se na mě tak oddaně. Sedl jsem si. Přitáhl si mě do objetí. Položil jsem si hlavu na jeho rameno. Hned se to vše neslo líp. Nebyl jsem na to sám.
"Ark. Viděl jsem ho!" vykřikl jsem.
"Viděl jsem ho. S Resetenou. Sehrál smrt, aby mohl být s ní! Jak mohl?? Já... Já už tomu nerozumím!"
"Trissi. Já ti říkal, že na něj máš zapomenout. Jakmile jsi řekl, že se jeho tělo nenašlo, bylo mi to podezřelé. Upíři takhle opouští lidi, se kterými si začnou." šeptl. Polkl jsem.
"Ty bys mě takhle neopustil, že ne?" vypadlo ze mě. Co jsem to v tu chvíli provedl? Nechápal jsem hlubší průser toho, že na mých rtech přistály ty Yasovy. Ani mi nedocházelo, že by mě neměl pokládat pod sebe. Jistě. Já mu tou větou, tou otázkou dal jisté svolení.
"Jistě že ne. Tebe nikdy." hlesl a opět spojil naše rty.
A tak se stalo, že jsem zcela proti svému plánu podlehl Yasovi. Ale pořád to bylo jiné. Po té noci mě nepustil k vodě. To bylo snad ještě horší! Jak se mám teď vrátit k tomu, že jej chci opět přihrát k Satirovi? No tak! Proč je to tak složité? Navíc, kdykoli jsem viděl Res, chtěl jsem vrčet, křičet a škrábat. Nenáviděl jsem ji. Tak moc. Jenže k čemu jsem se zmohl? Ležet stulený k Yasovi. Nic víc jsem nedokázal. Jen být s ním. Nechat se hýčkat a sám hýčkat jeho. Snad jej i milovat. Ačkoli to bylo jiné. Nebyla to ta první, velká, největší láska. Ani u mě, ani u něj. Naše lásky se tu potloukaly školou s někým jiným. A já to věděl, že já s Yasem nemáme být spolu. A přesto jsem s ním byl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeff Jeff | 7. srpna 2014 v 18:53 | Reagovat

Není to špatný, čte se mi to dobře, akorát se mi zdá strašně kýčovitý, že se tam najednou objeví jeho údajně mrtvý kluk. :D Ale těším se na další díl. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama