Krvavá akademie Starland IIII

10. srpna 2014 v 13:02 | Iharo Senshi Kokoro |  Krvavá akademie Starland
Tak je to tady. Poslední díl. Po dlouhé době nastal konec naší sériovky... Uvažuju, kdy a jak se dostanu k dalším dílům Kacíře a Za Mřížemi, neboť nám kiksnul velký komp a tak teď pro tři lidi máme v celým domě jen můj ntb. Což mě lehce více irituje. Uznávám, já sama jsem dost závislá, ale ti, co mě pořád poučují, jsou závislí stejně jako já. Argh!!
Tohle je poslední předepsaná povídka, co mi tu leží. Takže od teď fakt nevím!!
Snad si užijete aspoň tuhle povídku...

bwrhr




Držel mě za ruku. Jako kdysi. Vždycky si mě přitáhl do objetí. Tak jako kdysi. Něžně si "kradl" mé rty a opečovával má ústa jazykem. Přesně tak jako kdysi. Stál tu vedle mě a byl tu pro mě. Jenže ne tak jako kdysi, protože to byl najednou někdo jiný. A já se až děsil, jak bylo jednoduché Yase nechat dělat tohle všechno. Sakra, mohl jsem to tušit už od prvního dne, kdy do mě málem vyvrtal očima dírky. Byl jsem vedle něj a s ním šťastný. Bylo to krásné, ale zároveň jsem tam někde uvnitř a v koutku duše byl zrazen. Arkem. A sebou. Něco jsem chtěl dokázat, spojit, napravit. Místo toho jsem to ještě víc pokazil. Jak teď? Možná bych se měl bát. Bát se toho, že Yas miluje někde hluboko Satira. Ale já si to přál! Potřeboval jsem pryč z téhle kaše, do které jsem se tak nepěkně zabředl. Já idiot. Idiot.
"Trissi?" ozval se Yas vedle mě. Byly prázdniny. Týdenní. Normáln bych odjel za rodinou, ale to tu nikdo nedělal a já... Musel jsem být tady. Musel.
"Zase přemítáš nad Arkem?" optal se starostlivě Yas.
"Také." přikývl jsem. Povzdechl si.
"Možná by pomohlo s ním mluvit." pokrčil rameny.
"A ty si promluvíš se Satirem?" pozvedl jsem obočí. Yas se zamračil.
"Co to sem taháš??"
"Klid Yasi. Já jen... Třeba bys zjistil nějaké novinky. A on taky, kdyby s tebou mluvil. Každý znáte jen část toho příběhu." snažil jsem se, aby nevybouchl.
"Tohle po mě nemůžeš chtít!" odsekl Yas. V očích se mu leskl zvláštní výraz. A já si říkal, čas se dostat z kaše.
"Yasi poslouchej mě!" zvýšil jsem hlas. Au. Bude to bolet.
"Yasi. Tenrkát, před tím, než jsem viděl Arka... Šlo mi o to, abych v tobě něco probudil. Něco, co jsi zatlačil hodně do pozadí. Vím, že Satira ještě pořád miluješ. A chtěl jsem, aby sis to uvědomil. A chci, aby si to uvědomil i on."
"CHceš tím říct, že my dva k sobě se Satirem patříme?" pozvedl obočí. Přikývl jsem. Yas si povzdechl.
"Myslím to vážně Yasi." vstal jsem. Jen kývl. Letmo jsem se pousmál a zamířil pryč. Venku lilo jako z konve. Takže zahrada nepřicházela v úvahu. A mě bylo natolik špatně, že ani četba by mě nezabavila. Měl jsem žaludek jako na vodě. Ale to jsem přece vždycky chtěl, ne? Zastavil jsem pár kroků od Yasova pokoje. Chci to pořád? Ztratit ho? Sakra, on je ten poslední, poslední kdo mi tu zbyl! Krucinál. Zaslechl jsem, jak někdo vyšel z pokoje a vydal se druhým směrem než já. Ale taky se zastavil. Otočil jsem se. Yas. Otočil se také. Polkl jsem. Tak chci nebo nechci? A... Možná zítra? Yas viděl, cítil na co myslím. V němém gestu roztál kapku ruce. Rozběhl jsem se k němu a "skočil" mu do nabízené náruče. Přivinul mě k sobě.
"Něco k tobě cítím!" vzlykl jsem.
"Já taky." šeptl a tiskl mě k sobě. Tragický příběh. Byl jsem v koncích. Tak moc jsem se bál, že skončím sám. Nechal jsem se odtáhnout zpátky do pokoje. Yas mě hladil ve vlasech, kolébal jako dítě a tiskl k sobě. Celou u dobu mě tiskl k sobě.
Po prázdninách jsem se cítil ještě vyčerpanější, než před nimi. Najednou bylo toho učení příšerně moc. To bylo nehorázné mučení! S takovou budu muset všechny zkoušky dělat přes prázdniny. A navíc, Yas se zdejchl z učení. Hodil se marod a ani já k němu nesměl. Přišel jsem si v jídelně strašně osamělý. Dokud si ke m nepřisedla Res. Zamračil jsem se.
"Ráda tě vidím." pousmála se.
"O co ti jde?" optal jsem se nepříjemně. Pozvedla obočí.
"Prosím? Chtěla jsem mluvit o Yasovi a Satirovi. Vím, že se snažíš, aby si Yas uvědomil, že patří k Satirovi. Můžu ti pomoct. A dostat se Satirovi pod kůži." pousmála se. Jen jsem přikývl.
"Proč se na mě díváš jako na vraha?" optala se podrážděně.
"Viděl jsem Arka. I s tebou." odpověděl jsem. Nejprve ji to zaskočilo. Byla kapku v šoku. Ale pak se ušklíbla.
"Ať uděláš cokoli, bude se mnou. Náš vztah je pevný." prohlásila tvrdě. Chtěl jsem ho zpátky. Ale co bych z toho měl? Proč bych se měl snažit o někoho, kdo mě nemiluje? Kdo přede mnou utekl.
"Nejsem idiot. Ne dost velký idiot na to, abych mu šel udělat scénku zlomeného puberťáka a snažil se jej odprosit k návratu ke mě." zakroutil jsem nad tím hlavou.
"To je dobře." přikývla Res. Zvedl jsem se a tác s nedojedeným jídlem odnesl. Povrhní bestie. Proč tady vůbec jsem? Tady. Na takovéhle škole? Proč? Co to všechno znamená? Hodlá tu snad někdo objevit mou skrytou upíří minulost? Vyplaví se tu napovrch mé skryté geny? Možná bych měl okusit krev, třeba se projevím. Aish. Už mi to leze na mozek. Vážně. Asi... Udělám co musím a odjedu. Na dobro. Bylo mi tu pěkně, ale nic pro mě. Bohužel. Ale možná bych mohl... Ještě jednou vidět...
Zaklepal jsem. Po chvíli se objevil. Úsměv mu okamžitě spadl z tváří.
"Pojď dál." vpustil mě dovnitř. Vešel jsem. Jistě, nic honosného, vše jednoduché a každá drobnost má své místo. Celý on.
"Trissi. Nečekal bych tě tady." hlesl.
"Byl jsem dobrá hračka?" optal jsem se. Zalapal po dechu.
"Trissi. Pochop, já ti nechtěl ublížit, musel jsem zmizet." okamžitě by se dal do vysvětlování plného lží.
"Na to jsem se neptal. Je mi jedno, za jakou děvkou ses rozhodl odejít." slova, která jsem měl na jazyku jsem nikdy před tím nepoužil. Neřekl. Snad ani teď jsem je neříkal já. Snad to byl ten žal hluboko uvnitř, co se právě přeměnil ve vztek. V tak nehorázný vztek. A ne, ne že bych nenáviděl jeho. Nenáviděl jsem Ji. To kvůli Ní odešel.
"Pořád tě miluju Arku. Ale nemůžu ti tu překážet. Jen mě napadlo, že by bylo fajn tě vidět." pokrčil jsem rameny. Odešel bych, jenže on si mě k sobě přitáhl.
"Jen tak zadarmo tě nepustím. Jsem tu ve dne v noci zavřený a vždy jen čekám, až se Resetena smiluje přijít." držel mě za ramena a hleděl mi do očí.
"To je ovšem tvoje hloupost, já ti auto z úteu neshodil. Co budeš dělat po její svatbě?" pozvedl jsem obočí. A měl jsem chuť se Reseteně pomstít. A možná to taky byla chuť jej zase jednou cítit u sebe, jako tenkrát. Ark mi to viděl na očích. Místo odpovědi se sklonil a políbil mě. Hluboce a něžně. Jak to uměl jen on. A líbal mě dál. A třeba by mě i dotlačil k posteli a položil do peřin. Jenže to jsem ho nenechal udělat. Ať se tám válí s Res.
"Nezměnil ses Arku. I tvoje ústa chutnají pořád stejně." odvrkl jsem si a vydal se ke dveřím.
"Užij si život milence vdané paničky." zabouchl jsem za sebou dveře. Přede mnou stála Res.
"Jen jsem vám dvěma popřál hodně štěstí. I když jsi u toho nebyla." uklidnil jsem ji a šel si po svých. Mohla mi věřit. A věřila.
Večer jsem se zkusil dostat k Yasovi. Vypadal více méně dobře.
"Rád tě vidím Trissi." rozzářil se. Sedl jsem si k němu.
"Jak je ti?" optal jsem se.
"Líp." kývl.
"Zítra už ti můžu dělat doprovod." hlesl s potěšením. Ulevilo se mi. Lehl jsem si k němu a docela dlouho jsme si povídali. byl zvědavý. Chtěl vědět vše, co se stalo.
"Byl jsem za Arkem." vyzradil jsem mu. Tázavě se na mě podíval.
"Nikdy jsem si nevšiml, jaký je to idiot." pokroutil jsem nad tím hlavou. Yas se zasmál. Přivinul mě k sobě.
"Spi. Zítra je dlouhý den, ne?" zamumlal s úsměvem. Zabručel jsem. Měl pravdu. Pro tuhle chvíli bylo nejlepší zavřít oči a usnout. Kéž by to šlo tak jednoduše.
Probudilo mě Yasovo oždobivání mého nosu. Zabručel jsem a otevřel oči.
"Ahoj." usmál se.
"No ahoj." broukl jsem.
"Vstáváme?" optal se.
"Asi bychom měli." pokrčil jsem rameny a vstal z postele. Počkal jsem, až se Yas převleče, přeci jen, já u něj byl celou dobu v uniformě. Konečně Yas opustil svůj odraz v zrcadle. Vzal mě za ruku a vydali jsme se ke dveřím. Otevřel jsem přesně ve chvíli, kdy za nimi stojící Satir zvedal ruku, že zaklepe. V náruči měl kytku slunečnic. Yas se zasekl. Chvíli si jej zděšeně a nevěřícně prohlížel, jen tak mimoděk pustil mou ruku a pak se podíval na mě.
"Půjdu napřed." usmál jsem se a zamířil pryč. Neslyšel jsem boj, nebo křik. Nevěděl jsem, jestli mě to má mrzet, nebo mám být rád. Neuměl jsem si mezi těmi pocity vybrat. Přeci jen, něco jsem k němu cítil. Co? Nevím. A ani on neví, co cítí, nebo cítil ke mě. Sedl jsem si do lavice a dlouze si povzdechl. Zahlédl jsem Res. Došla ke mě.
"Satir se zdržel s Yasem." prohodil jsem místo pozdravu. Stejně je to to jediné, co chce vědět.
"Mluvila jsem s Arkem a vím přesně, co se včera stalo. Trissi..."
"Nezačínej se najednou starat!" odsekl jsem jí.
"Budeš v pohodě?" optala se.
"Budu." přikývl jsem. Vstal jsem a odebral se pryč. Ve třídě bylo dusno. A na chodbách taky. Tak tak jsem uskočil za roh, aby mě nezahlédl jeden páreček hrdliček. Satir s Yasem. Jistě, to byl můj cíl, že ano.
Lhal jsem. Reseteně i sobě. Necítil jsem se vůbec v pohodě. Ale co na tom sejde. Seděl jsem v zahradě a nechal na sebe dopadat kapky teplého deště. Jak uklidňující, pomyslel by si někdo, kdo má déšť rád. Ve mě to ale i přes péči vody neustále vířilo, hlava mi třeštila tisíci myšlenkami a nemělo to mít konce. Asi si pořídím štěně. Ovšem napřed... Chtěl jsem domů. Zpátky do mého světa. Tady jsem zůstal sám.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Shilee Shilee | E-mail | 17. července 2015 v 21:45 | Reagovat

Krásná povídka. Tento námět by jsi mohla více rozepsat, podle mého bylo uvedeno málo detailů. Škoda, že jsi to neudělala.
Ale to, co jsi vytvořila, bylo pěkné a čitelné.
Mně osobně tam chyběl lépe vykreslený konec, chápu, že jsi ho možná chtěla napsat takto "useknutý", ale některým čtenářům by více vyhovoval takový, který popíše, co se s danou osobou stalo. Mě by například zajímalo, jak se s celou situací vypořádal. Jestli to psychicky nezvládl/zvládl, jak na některé osoby později reagoval, jestli na Akademii zůstal nebo se dostal zpět domů.
Děkuji
                      -Shilee :-)

2 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 17. července 2015 v 22:32 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji. Tento námět a jeho zpracování vznikalo v roce 2011 a pak bylo znovu objeveno v roce 2014... Už jsem několikrát přemýšlela, že několik svých povídek přepíšu, rozepíšu a upravím. I o této povídce by byla pak zmínka.

3 Shilee Shilee | 25. prosince 2015 v 5:32 | Reagovat

Kdyby jsi tuhle povídku přepracovala (víc detailů, prodloužit) tak myslím, že by to byla jedna z nejlepších povídek které bych kdy četla. Strašně se mi líbí konce, kde hlavní postava zůstane sama, protože se obětuje pro dobro ostatních, nebo ji ostatní zradí pro někoho jiného. Je fascinující číst jak s těmi pocity postava žije. Je to asi trochu kruté, ale takových povídek bych chtěla číst víc. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama