Příběh Bloody Mony

11. dubna 2015 v 18:40 | Iharo Senshi Kokoro |  origosh
Bloody Mona! Here it is! Celý její bolestivý příběh. Předem upozorňuji, s Happy-endem !! ale až po tom, co si projde peklem! A to tím nejkrutějším!
Psala jsem to asi dva dny. Navíc, předlohu (která už na blogu je) jsem měla napsanou už dávno a zapomínala jsem se jí držet. Takže i tu jsem ještě pak upravovala... A pfúúú, já kvůli tomuhlr málem zapoměla vystoupit z vlaku. Ještě že to byla konečná! Jet totiž pozdějším, tak si mě naši vyzvedávají v Košicích :D (nebo se nacpu k Chronovi domů :D On bude jistě rád :D uspím mu sestry a budu mu dělat stojan na učebnice :D )
No nic... Užijte si krutý příběh s dobrým koncem mé drahé Bloody Mony :D




V mém životě jsem mohla za určitých okolností být i šťastná. Slušně vychovaná, poslušná, oddaná politice Viktoriánské Anglie jsem se od své matky pilně učila všemu, co lady musí znát. V našem zámečku kousek od Londýna jsem mohla být šťastná. Žila jsem zde já, mí rodiče a také můj strýc. A to byl ten háček v mém šťastném životě. Strýček Harry nenáviděl děti. Netuším, proč žil s námi. Když jsem byla úplně malá, míval práci ve Skotsku a za naší rodinou jezdil jen málo. Co si pamatuji, vždy se bavil s otcem. Večer zmizeli od místní hospody s výmluvou, že je třeba "věnovat se místním a ukázat jim, že jsme taky jen lidé a navíc na jejich straně.". Ale když strýček Harry opět odjel, otec byl tím nejvzornějším mužem, jakého jsme s maminkou mohli chtít.
Bylo mi tenkrát osm let. Byla jsem energická dívka a ten rok mi mí rodiče po dlouhém prosení pořídili psa. Nádherného, dlouhosrstého perského chrta. Jmenovala se Sunny. Jako slunce, které každé ráno svítilo do mého pokoje, a mé zrzavé vlasy vypadaly, že v jeho záři hoří.
Ten rok, dva měsíce před Vánoci přijel neočekávaně strýc. Tedy, já a Sunny jsme jej nečekaly. Rodiče mi vysvětlili, že jim před časem poslal dopis o tom, že jeho práce doslova shořela na popel a rozhodli se mu darovat střechu nad hlavou. V Londýně si prý brzy najde dobré místo a během několika měsíců se jistě znovu odstěhuje.
Nevěřila jsem strýčkovi. Měla jsem strach. A cítila jsem, že maminka mu nevěří také. Ale pro mého otce byl hrozně důležitý a tak nic nenamítala.
při jeho příjezdu a první dva týdny se vše zdálo tak nevinné. S otcem chodili do hospody jen jednou za týden. Ale já se pořád necítila dobře. Čas jsem trávila hlavně se Sunny. Chodily jsme spolu do lesa anebo jsme si hrály na zahradě. Podle pohledů strejdy Harryho jsem si občas říkala, že nejen, že nemá rád děti, tedy mě, ale ani psy, takže Sunny. Stály jsme tu proti němu však jen my dvě. Maminka byla pohostinná a milá a jeho pohledy buď neviděla, nebo dělala, že je nevidí. Přišla jsem si tenkrát hrozně osamělá. Když jednou, při bouřce táta se strýcem opět odešli, opatrně jsem vešla do ložnice. Chtěla jsem si s maminkou popovídat.
"Maminko? Spíš?" hlesla jsem tichým hláskem.
"Ještě, pojď ke mně Mono." Usmála se na mě ze tmy a poklepala dlaní na postel. Vyškrábala jsem se za ní. Sunny si poslušně lehla k nohám postele.
"Maminko… Bojím se." Hlesla jsem a přitulila se k ní. Její něžná dlaň mě pohladila po vlasech. Pak se natáhla a zapálila jednu ze svíček na svícnu, co měla u postele.
"Copak tě trápí, maličká?" zeptala se sladce. Zhluboka jsme se nadechla a vsála tu pro ni tak typickou vůni. Tak mateřskou. Utěšující.
"Strýček. Bojím se ho. Bojím se, že něco provede. Něco… Něco zlého. Nelíbí se mi." Svěřila jsem se opatrně.
"Také nemám ze strýčka Harryho dobrý pocit. Ale nemusíš se bát. Jsem tu já a také táta. A ten nás ochrání." Slíbila mi tenkrát maminka. Dál mě hladila ve vlasech a začala mi zpívat mou oblíbenou písničku.
"London bridge is falling down, falling down, my fair lady…" tahle slova jsem slyšela, než jsem upadla do říše snů. Ale nebyl to úplný pád. Zastavila jsem se napůl cesty a slyšela jsme bouřku zuřící za okny. Cítila jsem také maminčiny prsty. A pak se ozvalo bouchnutí dveří. Ale nevytáhlo mě zpátky. Líně jsem vnímala, jak do místnosti neopatrně kdosi vešel. Podle hlasu mi pomalounku došlo, že jde o mého otce. Chtěl mě odnést. Tatínek nás ochrání. To mi říkala maminka.
"Nech to být, Jamesi. Odnesu ji, lehni si." Ozval se hrubý hlas. Napadlo mě, že bych se měla leknout a vzbudit, ale polospánek a polosnění bylo měkké a sladké a ne a ne se toho pustit. Hlas patřil Harrymu. Někdo mě vzal do náruče, nejspíš on. Nesla jsem se. Pak se ozvalo kopnutí do dveří a to už mne konečně vytrhlo z náruče tupého polospaní. Otevřela jsem oči a zahleděla se na zamračenou tvář svého opilého strýce. A věděla jsem, že se budou dít zlé věci. Ale tatínek mne zachrání. Určitě ano. Maminka to říkala. Místo, aby mě strýček dal na postel, prostě mě pustil na zem. Bolestně jsem vykřikla. Ve dveřích se objevila Sunny, přiťapkala ke mně a olízla mi starostlivě tvář. Strýc ji odkopl a sehnul se nade mnou.
"Ublížil jste jí." Obvinila jsem jej s pláčem.
"A tobě ublížím taky." Zachechtal se strýc.
"Tatínek mě ochrání!" vyhrkla jsem a ucítila kopanec do břicha. Stulila jsem se do klubka. Strýc si stáhl z krku šálu a na jejím konci udělal uzel. Začal mě s ním bít hlava nehlava. Sunny na něj štěkala, ale kdykoli se pokusila přiblížit, dostala také. Zdálo se, že rodiče usnuli a její štěkot neslyší. Můj pokoj byl také v našem zámečku daleko od toho jejich. Nevím, jak dlouho to trvalo, než strýc ustal, ale zdálo se mi to jako věčnost. Konečně se oddálil. Spokojeně si mě prohlížel. Byla jsem uplakaná a rozechvělá a neschopná se postavit. Sotva strýc otevřel dveře, slyšela jsem, že v nich stojí otec. Ptal se, proč Sunny štěkala. Ale jeho bratr mu zabránil výhledu do pokoje a tak mne neviděl.
"Netuším." Odvětil "sám jsem se šel podívat, ale ten pes asi jen něco zahlédl." Pokrčil Harry rameny. A s tím se můj otec spokojil.
Asi o dva dny později se to všechno opakovalo. Strýček přišel ke mně do pokoje. Zpíval si. Mou oblíbenou písničku, kterou mi vždy zpívala maminka. London bridge is falling down. Když jsem se pod ranami šály stulila do klubka a kryla si hlavu, najednou přestal. Sunny nejdřív kňoukla. Pootevřela jsem oči. Sklonil se ke mně a natáhl ruku. V tu chvíli po něm Sunny vyjela a schytala ošklivý kopanec do břicha. Ne!
"Sunny!" vykřikla jsem zděšeně. Fenka se stáhla do rohu. Moje milovaná Sunny. V tu chvíli mě strýc popadl za ruce a přivázal mi je k zadní mříži postele. Svázal mi i nohy.
"Kde je tvůj tatínek teď, My fair lady?" zašklebil se a dál si zpíval. Pak zase vzal šálu a začal s údery. Hodně z nich jsem dostala do břicha. Tmilo se mi před očima a měla jsem pocit, že budu zvracet. Pak přestal. Odešel. Tiše jsem vzlykala.
"Sunny?" zaštkala jsem. Snažila jsem se zvednout hlavu a zjistit, jestli je v pořádku. Pomalu ťapkala ke mně. Pak vyskočila na postel a lehla si k mé stále přivázané ruce. Vycenila zuby a začala za šátky tahat. Osvobozovala mě. Když se jí povedlo mi odpoutat ruce, sama jsem si mohla rozvázat nohy. Objala jsem ji okolo krku a zabořila tvář od její krásné srsti. Byla tu. Maminka se pletla. Ne tatínek, ne, moje fenka mě chrání. Slibovala jsem jí, že až trochu vyrostu, tak utečeme a já se o ni postarám. Moje milovaná Sunny jen ležela a poslouchala. A byla u mě. Věrně mě střežila až do rána.
Po celý den jsem se pilně učila a můj strýc se choval, že je vše v pořádku. Po obědě odjel do Londýna. Snažila jsem se promluvit si s otcem, ale měl příliš mnoho práce. Maminka musela také do Londýna. Opět tu pro mě byla jen Sunny. Jediná věděla, jaký můj strýček doopravdy je.
Rozhodla jsem se, že už nebudu spát v mé posteli. Večer jsem si vzala polštář a schovala se k Sunny do pelechu, v tmavém rohu mého pokoje. Modlila jsem se, že snad za Sunny nepůjdu vidět a strýček mě nenajde. Už se mi klížily oči, když jsem zaslechla otevření dveří. Strýc Harry byl tady. Vešel a opět si zpíval onu písničku. Slova a melodie, mému srdci tak laskavé mě nyní děsily. Tiše jsem se skrčila a Sunny, ležící přede mnou se na mě natiskla, aby mě ještě více skryla. Nic naplat, jakmile strýc rozházel postel a rozházel mé hračky, otočil se k pelechu. A uviděl mě.
"Tady se schovává, má fair lady…" Došel k nám a natáhl ruku. V tu chvíli udělala Sunny to, co nikdy před tím. S vrčením po strýci vyjela a pevně se mu zahryzla do ruky. Strýček zakřičel. Na to Sunny pustila. Srst u úst jí nasákla krví. Strýček ji chytil za obojek a zatáhl. Rychle jsem ji objala.
"Ne! Ne, ne, ne!" křičela jsem. Má jediná přítelkyně. Má drahá ochránkyně, má Sunny! Ale strýc mě od ní odtrhl, pořád držel obojek a táhl Sunny ven. Vyběhla jsem za ním, ale rychle za sebou zabouchl dveře a zamkl. Bušila jsem do dveří, až jsem si odřela pěstičky. Jenže v celém domě bylo najednou ticho. Sunny. Proč Sunny? Byla to má chyba. Ach, prosím, prosím, ať mi ji vrátí. Tak moc jsme se děsila představy, že ji zbije a nechá kňučet někde ve sklepě. Zraněnou a bez pomoci. Usnula jsem na zemi. Ráno, když jsem se probrala, modlila jsem se, aby šlo jen o sen. Ale několik kapek krve u pelechu, který byl prázdný, mé odřené pěstičky a poškozené dveře mluvily jinak. Když jsem se podívala na hodiny, všimla jsem si, že brzy bude čas snídaně. Byla neděle. Sváteční den. A tak jsem si na ruce natáhla rukavičky. Nešlo poznat, že jsou odřené. Spěchala jsem na snídani, neboť po ní jsme měli jít do kostela. A taková věc se nesmí promeškat. Přesto, jsem ten den měla smíšené pocity. Je-li bůh, proč dovoluje tyhle věci? Málo jsme se snad modlila? Provedla jsem něco ošklivého? Tu neděli jsem se modlila a omlouvala za své hříchy stokráte usilovněji, než jindy. Jen, aby Sunny byla v pořádku, aby se vrátila. A já se jí mohla omluvit. Ještě při cestě z kostela jsem si šeptala otčenáš pořád dokola.
"Jsem rád, že jsi tak pobožná, Monique, ale už se nemusíš modlit." Usmál se tatínek. Smutně jsem se na něj podívala a kývla jsem. Doufala jsem, že mě Pán vyslyší. Že Sunny bude v pořádku. Tak moc jsem se bála. Vrátili jsme se domů. Celé dopoledne jsem byla potichu v pokoji. Když jsem sešla do jídelny na oběd, maminka si mě prohlédla.
"Mono, kdepak máš Sunny?" optala se mile. Stáhlo se mi hrdlo, udělal se v něm knedlík a do očí se mi vehnaly slzy. Jenže jsem nemohla prosti strýčkovi nic říct. Tatínka by to bolelo.
"Já nevím." Vzlykla jsem a zase utekla do pokoje. Ještě jsem slyšela strýčka, jak říká, že se asi zaběhla. A touhle dobou může být kdekoli. Co jí udělal? Co??
Další léta jsem poslušně, jako řádně vychovaná dívka plnila své povinnosti a po nocích trpěla strýčkovo týrání.
Byly mé patnácté narozeniny. Vzbudila mě píseň, která provázela hodiny mého nejhoršího trýznění v životě. Ale nyní byla zpívána sladkým, milým hlasem. Otevřela jsem oči a upřela je na mou matku. Usmála jsem se. Ano, přes to všechno jsem se ještě dokázala usmívat.
"Vstávej, Mono… Naše lady má narozeniny." Usmála se na mě matka. Kývla jsem. Matka vstala a odešla do jídelny. Pohlédla jsem do rohu pokoje na prázdný psí pelech. Strýc musel Sunny vyhnat. Už se nevrátila. A rodiče mi odmítli pořídit dalšího psa. Uvěřili tomu, že díky mé nepozornosti utekla. Nevěděli, že Sunny by neutekla. Nikdy! Ona jediná mě chránila. Věděla o tom, co mi můj strýc dělá. Sešla jsem dolů do jídelny. Čekala mne má oblíbená snídaně. Volské oko s osmahnutými bramborami a čerstvými, nakrájenými rajčaty. U stolu už seděli i všichni ostatní.
"Máme pro tebe jeden speciální dárek." Usmál se na mě otec. Pozvedla jsme tázavě obočí. Chytil matku šťastně za ruku a jemně jí ji stiskl.
"Budeš mít sourozence." Usmála se matka. Zatlo ve mně. O to ne. To ne. Další dítě. A co strýc? Ublíží mu. Snad mu budu stačit já.
"No páni. To jsem nečekala… Mám radost." Přikývla jsem drobet strojeně.
"Blahopřeji." Strýc Harry byl zřejmě stejně zaskočený jako já. Jeho hlas mi pomohl jen k tomu, se ještě více obávat. Ten den jsem se rozhodla projít po blízkém lese. Neměla jsem co na práci a oslavám jsem neholdovala. Nakonec, děti byly všechny mnohem mladší než já a starší se bavili jen spolu. Měla jsem mnoho času a tak jsem se nenápadně vytratila a bloudila mezi stromy. Došla jsem až k jezeru. Naposledy jsem u něj byla s mou milovanou Sunny. Náhle jsem si čehosi všimla. Na zemi u jednoho stromu leželo něco bílého. Když jsem přišla blíže, zjistila jsem, že jsou to kosti. Na zemi ležel polorozpadlý obojek a okolo stromu bylo rozvázané lano. Ach ne. Tak tady skončila má ubohá Sunny. Zbídačená nakonec zemřela. U vody a přesto příliš daleko, než by se mohla napít. Sunny! Klesla jsem ke kostem a začala naříkat. Má drahá, nevinná přítelkyně. Co jsem to dopustila. Všechno to byla jen a jen má vina. Jen má! Hořkost v mém srdci rostla a já začínala propadat místo smutku, nezkrotnému vzteku. Vrah. Jen obyčejný vrah. Nic jiného jsem v mém strýci neviděla. Odporný, opilý a nechutný vrah.
Ach, a přesně takový také vpadl té noci do mé ložnice. Za oknem šlehaly blesky, doprovázeny hromem a bubnováním deště. A to vše mému strýci dodávalo na děsu. Jenže tuto bouřlivou noc nepřišel sám. V jedné ruce držel láhev alkoholu a v druhé… Proboha! Přitáhl jsem mou matku, držel ji za vlasy. Otec odjel a měl se vrátit až hrozně pozdě. Strýc vešel do pokoje a mrskl s mou mámou směrem k oknu. Vykřikla jsem a chtěla za ní, jenže mě chytil a opět pevně svázal. Došel k matce, která se ztěžka zvedala.
"Tohle je pro tvé dítě." Zasmál se a praštil ji do břicha. S bolestným výkřikem se matka skoro svezla zpátky k zemi, jenže strýc ji chytil pod krkem. Zvedl ruku s láhví a rozbil ji matce o hlavu. Viděla jsem krev v jejích vlasech.
"Zrůdo!" křičela jsem na strýce. Ale on se dal do zpěvu. Matka se v mrákotách svezla na zem a strýc jí do břicha ještě několik minut kopal, dokud nebyl spokojený. Cítila jsem, že matka se už neprobere.
"A teď, dárek pro tebe, my fair lady." Ušklíbl se krutě strýc a došel ke mně. Strhl mi šátek z kotníků a roztrhal mi i oblečení.
"Teď něco zažiješ." Zachechtal se. Jeho velké ruce mi bloudily po těle a smradlavá ústa se mi lepila na krk. Bylo to nechutné. Traumatizující. Když konečně dokončil své ukájení, zase vzal matčino bezvládné tělo za vlasy a odtáhl je do ložnice. Klesala mi víčka a doufala jsem, že je to jen zlý sen. Uprostřed noci mi do pokoje vtrhl otec, v slzách.
"Jak jsi mohla! Ty obludo!" křičel. Pohlédla jsem na něj a nechápala, o čem mluví.
"Harry mi vše řekl. To ty! Tys to udělala! Věděl jsem to!" otec se zdál zbaven všeho smyslu. To už ale došel ke mně a chytil mě za vlasy.
"Cos jí dala do jídla? Proč jsi ji otrávila?? Vlastní matku!!" pustil mě a svezl se k zemi. Rozplakal se.
"Našel jsem ji studenou a na dece byla kaluž krve… Přišla o dítě i o život! Kvůli tobě!" vykřikl znovu. Chtěla jsem mu říct, že to není pravda. To ne já. Všechno to zlo byl strýc! To Harry mě připravil o matku a mého otce o ženu. Jenže sotva jsem otevřela ústa, ve dveřích stál strůjce tohoto osudu.
"Klid Jamesi… Můžeš mít dvě děti. Mona bude mít jistě stejně krásné děti, jako tvá žena." Našeptával mu. Děsila jsem se významu oněch slov. Jak? Jak jen může tohle říct. Ale když jsem pohlédla na otce. Když jsem se podívala od jeho planoucích očí, viděla jsem, že on tomu našeptávání věří. Přijímá ho. Zbláznil se. Oba dva jsou blázni.
A tak jsem se stala otrokem nejen svého strýce, ale i otce. Tři měsíce jsem trpěla a vztek čím dál tím víc zachvacoval mou mysl. U všeho toho týrání, bití a zneužívání si ale pořád zpívali. Oba dva. Šílení. Zpívali mi. A přišlo jim to zábavné. Zpívali mi mou ukolébavku, kterou mi maminka pomáhala k dobrým snům. A oni ji zpívali do mých nočních můr. Byla to zvířata.
Byla bouřka. Ach ano. Tak, jako na mé narozeniny. Jako v den, kdy jsem přišla o Sunny. Jako v tu noc, kdy to celé začalo. Bouřka. Kvílení větru, hrom, šlehání blesků a to bubnování deště. Vzbuzuje to ve mně pocit smutku, neštěstí, zoufalství, ale také vzteku. Mívám chuť po pomstě. Nekonečnou. Opět se otevřely dveře a dva tyrani vstoupili. Torza mého strýce a otce. Těla, která jimi kdysi bývala, ale dnes už jsem viděla jen dva odporné muže. Snad ne ani muže… Lidi… Jen zrůdy. Opět mě svázali a hráli si. Netrvalo jim dlouho, aby se na mě oba ukojili. A pak přišly rány. Do nohou, rukou, do břicha. Bylo mi mnohem, mnohem hůř, než kdy před tím. A také jsem cítila mnohem, mnohem více nenávisti. Otec mne ještě dlouze políbil.
"Spi, my fair lady."
Odešli do hospody a do rána se nevrátili. Ani celý den se neukázali. Pro jednou jsem měla volno. Vyšla jsem na zahradu. Neměla jsem už na nic sílu. Celé tělo mě příšerně bolelo. Ztěžka jsem se doploužila k zašedlému kameni, na kterém bylo jméno mé matky. Jen ona a já jsme věděly, co se té noci stalo. Otec měl příliš zatemněný rozum na to, aby mne vyslechl. Uvěřil strýci, že jsem odporná čarodějnice. Otrávila jsem matku, aby přišla o dítě. Ubohé lži. S přivřenýma očima jsem klečela u hrobu matky a nechala čas plynout. Vše to pozbývalo smyslu. A přesto… Mohla bych dojít k jezeru, skočit do něj… Nebo si uvázat kravatu. Či snad popadnout zoufale jeden z kuchyňských nožů. Mohla bych. Ale něco uvnitř mě mi bránilo to udělat. Možná ta nenávist. Ta zloba. Nemohla jsem to tady opustit, dokud ti dva žijí. Ještě to nešlo. Na tvář mi dopadly první teplé kapky deště. Další bouřka? Nebo snad jen obyčejný liják? Zaslechla jsem veselé hlasy. Ach ne. Jsou zase tady. Dnes ne. Už tak se sotva hnu. Celá zoufalá jsem se snažila spěchat do svého pokoje a poschovávat všechny šátky a šály, kterými by mě mohli spoutat a zbít. Jenže mé tělo jako kdyby odmítalo. Jako kdyby vědělo, že i tak si stejně najdou jiný způsob a jinou cestu, aby své choutky ukojili. A tak to předem vzdalo. Prudce jsem vešla do pokoje a začala všechny šátky cpát do různých skrýší.
"London bridge is falling down, falling down…" z chodby se již ozýval jejich zpěv. Téměř řev. A najednou stáli ve dveřích.
"My fair lady…" zazubil se strýc.
"Slečinka chtěla schovávat šátečky?" všiml si otec a vytrhl mi ty, co jsem měla v ruce.
"Slečinka potřebuje lekci." Ušklíbl se strýc. S otcem se dali do zpěvu a má noční můra opět započala. Křik a pláč jako kdyby je ještě více posiloval. Bohužel v polovině jejich hrátek už mi slzy došly a poslední mi pomalu zasychaly na tváři.
Zastavili. Rány přestaly přicházet… Ocítila jsem něčí ruku ve vlasech.
"Jdeme ven, my fair lady… Zítra se vrátíme na oběd." Zašeptal otec.
"Nech tu čarodějnici fňukat a jdeme!" vykřikl Strýc. Otec se odtáhl a odešel. Hlava se mi motala a myslela jsem, že umírám. Vše mě nekonečně bolelo a vnitřnosti se mi stahovaly. Venku zazněl hrom a brzy na to se mihl první blesk. Další bouřka. Tiše jsem nejspíš umírala na lůžku a šeptala jsem otčenáš. Doufala jsem, že po smrti budu moct do nebe. Za matkou a Sunny. Bolest se stupňovala a já musela křičet. V podbřišku jsem cítila nekonečný tlak a tak jsem začala tlačit. Netušila jsem, co to všechno znamená, až do momentu, než mi další blesk osvítil rudou skvrnu mezi mýma nohama. Rychle jsem zapálila svíčky na svícnu a posvítila na krev. Byly v ní malé, maličké ostatky. Nenarozené dítě. Vypadalo drobet jako příšerka z jiného světa. Ale věděla jsem, že je to dítě. Mé nenarozené děťátko. Vzali mi ho. Ti dva zpropadení zmetci! Nenechali donosit dítě mou matku, ani mě. V hlavě jsem ucítila tíživé prázdno a v hrudi spalující nenávist. Oči mě štípaly. Hleděla jsem na to bezvládné tělíčko, které ještě ani nedostalo šanci se nadechnout. Pomalu jsem hlavičku, ručky, nožky a poničený hrudníček přiskládala k sobě. Vzala jsem své děťátko do dlaní a vložila si je do úst, díky krvi sklouzlo až do krku. Polkla jsem. Mé děťátko. Dlaně i ústa jsem teď měla od vlastní krve. Ale co na tom záleželo. Mé dítě bylo zpět uvnitř mě. Náhle mnou projela vlna nevolnosti. Prudce jsem se předklonila a jednou dlaní jsem se zapřela o postel. Uvnitř mě to bouřilo, krk se stahoval. Cítila jsem, jak se cosi hrne hrdel do úst a ven. Taktak jsem volnou ruku dala před ústa. Ucítila jsem v dlani teplo a mokro. Zahleděla jsem se na ni. Skrze prsty mi tekla další krev a propadaly přes ně části tělíčka mého dítěte. Už to nešlo vrátit. Bylo pryč a už to nešlo napravit. S výkřikem jsem se narovnala. Svícen, neopatrně položený na posteli sletěl a zapálil podlahu. Hleděla jsem na plameny a měla jsem pocit, že tohle se má stát. Tenhle dům by neměl stát. A můj strýc s otcem by neměli žít. Zničili můj život, pak by tedy neměli mít právo žít ten svůj. Pohlédla jsem na sebe. Mé oblečení bylo téměř zničené. Skříň už pomalu pohlcovaly plameny… Přesto jsem ještě stihla zachránit dlouhou vínovou sukni a černý korzet. Posbírala jsem několik šátků a opustila pokoj. Šla jsem pomalu. Ani mi nevadila bouřka, když jsem vyšla ven. Probouzela ve mně divokost. Skrze déšť se nedaleko mihotala světla vesničky. Tam jsem se vydala. Tam byla hospoda. A tam také mí dva tyrani.
V hospodě bylo dusno, přetopeno a nechutně narváno. Nikdo si mé drobné postavy nevšiml. Nikdo. Ani mí dva tyrani. Dokonce ani nepostřehli, když jsem jim kotníky přivázala k židli. Měli tak vypito, že rozum nevnímal nic, než další a další alkohol a sotva karty, které vykládali na stůl. Postavil jsem se za ně s úsměvem. Krvavým úsměvem. Muž, sedící naproti otce se najednou podíval mým směrem a zalapal po dechu.
"Vypadáš, jako kdybys viděl ducha." Zasmál se můj otec. Muž klepajíci se rukou ukázal na mě. To už jsem přehodila otci i strýci okolo krků šátky svázané na lasa.
"London bridge is falling down, falling down, falling down… London bridge is falling down… My fair lady…" zanotovala jsem jim u hlav. Natahovali se, aby viděli můj šílený obličej. Ústa od krve a oči, které si užívaly pohled na jejich zděšení.
"Monique… Monique…" sípal otec a snažil se povolit šátek. Stejně tak bojoval i strýc. Ale mě poháněla bolest, nenávist a špetka šílenství, která se dál a dál prolévala od mého těla. A to vše mi dávalo až nepřirozenou sílu, s kterou jsem utahovala šátky, až těm dvěma vylézaly oči z důlků.
"Monique prosím…" zasípal otec.
"Monique šla za maminkou… Já jsem Mona… Krvavá, díky vám." Šeptla jsem. Ještě chvíli jsem utahovala. Jenže to si začali všímat i ostatní. A všechny bych je zabít nedokázala. Vzala jsem hlavy strýce a otce a škubnutím jim zlomila vaz. V tu chvíli se šátky, jako kdyby samy věděly, že je konec, stáhly z jejich krků. Začaly se ozývat zděšené výkřiky. Opět jsem byla nazývána čarodějnicí, ale k tomu i zrůdou a netvorem. Vším tím, čím byli oni. To udělali i ze mě. Protlačila jsem se znechuceným davem a vyběhla ven. Hostinec vyběhl téměř celý za mnou. Hromy a blesky ještě víc dokreslovaly můj útěk. Vběhla jsem do lesa a kličkovala mezi stromy. V dálce přede mnou se ozývalo drobet rozbouřené jezero. Šlechtičny neumí plavat. Skoro žádné urozené, ani obyčejné dítě neumí plavat… Vrhla jsem se do vody a klesala jsem ke dnu. Chlad mne objímal a já s ulehčením zavřela oči.
Vlnky mi omývaly kotníky. Pootevřel jsem oči. Mé bledé tělo, překvapivě suché leželo na okraji jezírka. Posadil jsem se a pohlédla na své dlaně. Stále na nich byla krev. Okolo předloktí jsem měla ovázané šátky… Když jsme pohlédla na svůj odraz na hladině, měla jsme svou nevinnou, patnáctiletou tvář. Krásné velké oči. Rozkošný nosík. A pak nevinná ústa, špinavá od krve. Cítila jsem přesně, proč tady jsem. Strýc s otcem nebili jediní odpudiví ožralové, kteří ztrpčovali životy druhým. Od tohoto ztrpčování je třeba uchránit nevinné duše… A hříšným je třeba vzít dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 27. dubna 2015 v 22:10 | Reagovat

Tohle je naprosto nádherný! Hrozně skvělý! Líbí se mi to! Hrozně moc x33 nádherně píšeš x3

2 Eyeless Jackie Eyeless Jackie | Web | 29. dubna 2015 v 19:56 | Reagovat

Wow *_* BOŽSKÝ! X3 Moc se mi to líbí! :'3 To jsi byl/a ty, kdo mi psal takové nádherné slohovky na blog? :-D :3

3 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 20:11 | Reagovat

[2]: Co? Slohovky? Jaký slohovky? O žádnejch slohovkách nevím!! O:)
Jsme jen ukecaná :D To je vše :D
I tak jsem moc ráda, jestli se ti to opravdu líbí!! Hodně mě to těší!!

4 Kris Kris | E-mail | Web | 30. dubna 2015 v 18:08 | Reagovat

Awesome! Je to boží! :D

5 Kao-sama Kao-sama | E-mail | 8. srpna 2015 v 9:12 | Reagovat

Pobrecela jsem si u toho i byla znechucena..zkratka uzasny popis emoci a deje. Na konci mas hrubku u byli, a to je jediny minus u tyhle povidky :D

6 Kate Kate | Web | 30. září 2015 v 21:15 | Reagovat

To je tak úžasné! Žeru Bloody Monu, je super. Miluju starou dobu, Anglii, krev, smrt, je to prostě můj nejoblíbenější OC character.

7 corrupted-mind corrupted-mind | Web | 19. května 2016 v 20:34 | Reagovat

No tak tohle... tohle je boží! Líbí se mi, že to není moc krátké ani moc dlouhé a sakra, je to originální a to se mi moc líbí! Strašně dobře vystihuješ emoce a všechno co se tam zrovna děje, nádhera!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama