Přistiženi při činu

31. října 2016 v 23:53 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti...
Protože když už se rozhodnete konečně usnout, tak vás prostě musí napadnout nějaký bullshit.

podzim




Jednou... Seděla jsem tak s ním na lavičce... Respektive... Seděli jsme na opěradle lavičky s nohama na místě, kde většina slušných lidí sedí. Kolem nás procházely páry našich přátel, našich známých, nebo úplně cizích lidí. Drželi se za ruce a usmívali se. A my je sledovali a taky se usmívali. Dva osamnělí lidé na jedné osamnělé lavičce v parku v jednom osamnělém všedním dni, kdy vítr pozvedávala ze země spadané listí a chlad spolu s láskou barvil tváře kolemjdoucích dočervena.
"Není to krásné, jak se všichni dávají dohromady?" hlesla jsem hlasem pošpiněným nostalgií.
"Jo, to je. Tak na ně." odpověděl on a pozvedl láhev piva. Já pozvedla svou. S lehkým ťuknutím se setkaly ve vzduchu a my se oba zároveň napili, každý ze své. Scéna, jako vystřižená z filmu, na který nikdo nepřišel do kina.
Najednou jsem ucítila, jak mě vzal za ruku. Zamračila jsem se a ucukla.
"Copak? Ty se nechceš dát dohromady?" zeptal se.
"Co já vím, ty jsi chtěl ji." prohodila jsem a ani nebylo třeba říkat jméno. Oba jsme věděli, o kom mluvím. Zavrtěl hlavou.
"To už je pryč. Navíc... Přece tě tady nenechám tak mrznout, když můžeme jít a zahřát se někde spolu." prohodil. Znovu vzal mou dlaň do své. Pozorovali jsme páry, které kolem nás procházely a které se také držely za ruce. Jak šťastní a zamilovaní to lidé.
"Rozbila jsem tolik lidí, možná už nechci rozbít dalšího." prohodila jsem. Slyšela jsem, jak pobaveně vydechl.
"Nebo jen tam někde uvnitř máš strach, že ti bude ublíženo... Co?" zeptal se. Sklonila jsem hlavu, ale hned jsem se zase vrátila pohledem k té scenérii šťastných párů. Byla fascinující. A srdce každého osamělého by se chtělo stát součástí. Tak jako jeho. Tak jako moje.
"Vždycky jsem byla já ta, kdo ublížil." odpověděla jsem. Ti lidé, ty páry, jako kdyby nás nevnímaly. Ale pak se za všemi těmi šťastlivci objevil někdo další. Byl jsi to ty. Stál jsi na druhé straně toho davu a hleděl jsi na nás. Přes všechny ty míjející páry jsi viděl jeho, jak mě drží za ruku a mě s prázdným výrazem ve tváři.
"Tak z toho nebudeme dělat nějakou velkou věc, hm?" řekl mi on a já věděla, že na mě hledí a myslí si, že se dívám na dav. Ale můj pohled nepatřil davu. Patřil tobě. Protože ty i já jsme si tam někde hluboko uvnitř přáli na jeho místě tebe. Jenže vedle mě teď byl on.
"Co myslíš?" naléhal na mě. A já hleděla na tvou prázdnou tvář, která neříkala nic. Tvářila jsem se stejně v tu chvíli, kdy jsem přikyvovala.
"Jistě, nebudeme z toho dělat nějakou velkou věc." stiskla jsem jeho ruku a seskočila spolu s ním z lavičky, abychom se vydali někam zahřát. Skrze dav proletěl blesk a já viděla fotoaparát ve tvé ruce. Zaznamenal sis, jak jsem s jeho pomocí rozbila dalšího člověka. Tebe. A díky tvému fotoaparátu jsem byla při tom činu přistižena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Citron Citron | 1. listopadu 2016 v 2:50 | Reagovat

Protoze kdyz uz se rozhodnete konecne usnout, tak vam to proste neda a musite se podivat, co Iharo napsala.
(y)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama