Prosinec 2016

O Vánocích

23. prosince 2016 v 22:34 | Kalamity Iharo |  Povídky pod stromeček
Až mě v tomhle příběhu budete hledat, tak vám upřímně říkám, že jsem oběma postavami. I Xanou i Verou. A taky vám chci říct, že je mi jedno, kdo si tohle čte, věř mi, že ani ty nejsi sám... A jestli si myslíš, že jsi, tak mi napiš, už nebudeš!
Mám vás ráda... Veselé Vánoce.

vánoce

Vydechla hustý bílý kouř a pohlédla na temná nebesa. Noc byla chladná a hlavně strašně klidná. Na ulici nikdo nebyl.
"Proboha, Xano, ty kouříš?!" vyhrkl najednou zděšený hlas. Patřil mladé dívce, přicházející po ulici. Xana k ní stočila svůj pohled.
"Je to jen elektronka, půjčila jsem si ji." odvětila.
"Xano..." pokroutila nad tím dívka hlavou.
"Co když ji její původní majitel, nebo majitelka bude hledat?" zeptala se pak.
"Drahá moje Vero... Jako kdybys to neznala. Jsou Vánoce. Všichni povečeří, rozbalí si dárky a budou šťastní. Na tohle" Xana zamávala elektronickou cigaretou "si nikdo ani nevzpomene alespoň do zítra."
"Proč vlastně nerozbaluješ taky?" zeptala se Vera.
"Hm. Dobrá otázka, proč nerozbaluješ ty?" opášila Xana.
"Já už skončila, jsme malá rodinka s málo penězi na dárky. A navíc, napsala jsi mi." odpověděla Vera. Xana kývla. Nabídla Veře elektronku.
"Dáš si?" zeptala se.
"Ne. A teď laskavě odpověz ty mě." odpověděla Vera.
"Projdeme se." prohlásila Xana a zamířila ulicí. Vera šla po jejím boku. Pozorovala svou drahou přítelkyni.
"Já vlastně ani nevím, proč tam nesedím. Je tam příjemně, teplo, spousta jídla..." zamyslela se Xana.
"Spousta dobrého jídla." opravila ji Vera.
"Ano, přesně tak..." kývla Xana.
"No a ty jsi stejně tady, venku, v zimě..." řekla Vera.
"Já vím, já se jen necítím... Vánočně." Xana přestala dávat pozor na cestu. Vzhlédla nahoru a zahleděla se na hvězdy.
"Necítíš se vánočně? Ale co podle tebe vlastně znamená cítit se vánočně? Mě to zní, jako kdyby ses měla cítit, jako vánočka!" vyhrkla Vera. Xana se ušklíbla.
"Ty by ses jako filozof neuživila." pokroutila hlavou nad vyjádřením své přítelkyně.
"Ne, to ne..." přiznala Vera.
Nějakou dobu se tiše procházely. Z nebe se začaly sněhové vločky a mráz je drze štípal do tváří. Nebylo třeba elektronické cigarety, aby se dívkám při každém výdechu u úst neutvářely bílé obláčky. Nakonec došly před dům, u kterého svou procházku začaly.
"Je čas jít dovnitř, drahoušku." prohlásila Vera.
"Já vím. A už mi to tolik nevadí." Xana sledovala velké vstupní dveře. Byla klidnější. Přesto, že její nitro bylo ještě před pár minutami rozbouřené, najednou, jako kdyby její mysl byla loď, co zdárně doplula od přístavu, Xana byla uvolněná.
"Děkuju." pousmála se na Veru.
"To nic, tak utíkej." Vera nad tím jen pokrčila rameny. Vždyť to byla samozřejmost, nebo ne?
Xana vešla do dveří a po schodech se vydala k bytu. Překvapilo ji, že když před ním stanula, nezaslechla žádný hluk. Žádné překřikování, žádné trhání papíru, nebo cinkání skleniček. Vešla dovnitř a zamířila do obývacího pokoje. Všichni seděli na pohovce. Dárky ležely netknuté pod stromkem. Šampaňské teplalo neotevřené na stolku.
"Děje se něco?" zeptala se nechápavě Xana.
"Tak jsi tady! Můžeme začít!" vyhrkla její máma.
"Vy jste na mě čekali?" pozvedla Xana obočí. Stála ve vchodu do obývacího pokoje jako přimrazená.
"Samozřejmě, ty trdlo... No nedělej překvapenou a pojď si přisednout." mávl na ni její táta. Xana si přisedla. Netušila, proč je tak překvapená. Chvíli to ještě všechno vypadalo tak nějak vzdáleně. Jen napůl vnímala otevírání šampaňského a smích, když vrškem její bratr jen těsně minul lustr. Ale najednou se to všechno přiblížilo. Xana se vpila do scény a připojila se k veselí. Byla součástí toho okamžiku a byla tak nějak... Šťastná. Sledovala jiskřičky v očích rodičů, sourozenc i kočky... A tak nějak nostalgicky si povzdechla. Byla ráda, že je s nimi. Ještě před chvílí, když stála tam venku, pohrdala celou tou atmosférou a snažila se cítit uřkivděně.
Teď ale nechala vtáhnout. Zahodila malicherné hlouposti, které ji před tím tolik zaměstnávaly a konečně pochopila, že není sama. Ani tento večer, ani nikdy jindy.

Romantic story with happy ending

13. prosince 2016 v 14:55 | Kalamity Iharo |  English time
Jabán, vy Žaláti!
Dlouho tu nebyla nějaká sentimentální chvilka, co? Nebo byla? No tak, celý můj blog je hrozně sentimentální a nevyrovnaný! Proto ho tu mám, že jo!
So... Enjoy... Today in english!

love

It was beautiful romantic story. She fell under his spell.
They found in each other everything, they were searching for.
It looked like a fairytail. Two people meant for each other.
In each others arms the world finally made sence.
Since they met, they felt, that it was so right, it almost was wrong.
And then... He left her. He disappeared with some simple word he left her.
These words, they should have calm her down a bit.
He didn't say, If he's coming back someday.
But he didn't say, he's not either.
And her chidlish hopes kept her up.
As the time passed by, her heart was in agony more and more.
Lately the tears stopped falling down her face.
His name wasn't called from her sleep anymore.
It looked like she moved on. But she jsut let most of the hopes die.
Most of them.
She kept one last tear and a little gift for the moment, when she will see him again.
And she did.
He appeared one night at her frontyard.
The last tear fell down and the gift she had for him was given.

So... Stay away from me.
It may seems to you, that I want to see you.
But if you show your face in my way again,
I will shoot you like she shot him.

Their song

5. prosince 2016 v 15:42 | Kalamity Iharo |  Chvilky poezie
Jabán, vy Žaláti!
Každý se občas ptáme na to, kam míříme, co se z nás jednou vyklube a tak dále. Je zvláštní, že na tyhle věci mají odpovědi všichni okolo mě, jen ne já. Jak to, že mě znají tak dobře, že dokáží odpovědět, když já sama ne?

They all think, they know.
They all think, they see.
They all just got
the future here for me.

I may be lost.
I may be in the dark.
But they all are smarter.
And they see it bright.

So who am I to tell,
or just think that they are wrong?
My life - my melody.
But completely their song.