Leden 2017

Někde uvnitř nás

31. ledna 2017 v 21:13 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Když už je Iharo takové lenivé hovado, že nenapíše nic nového, pořád tu jsou v záloze sny a iluze :D
Ano, správně, tohle je soutěžní povídka, která nikdy nikam nepostoupila... Držela jsem ji v tajnosti a ona už se smiřovala s tím, že zůstane šuplíková... Ale hej... Teď je tady! Tak prosím!

library


Útěk

28. ledna 2017 v 16:30 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti... Nestěžujte si a buďte rádi, že tu něco máte! Tohle je už asi rok staré...
To máte tak, když Iharo někam ten dokument založí a pak na něj zapomene... Ach jo...


run


Utíkala… Utíkala…
Tak rychle, jak jen to bylo možné…
Slzy jí stékaly po tvářích a ona ztěžka oddechovala.
Ale pořád běžela… Pryč.
Musely pryč od svého zničeného života.
Pryč…
Běžela, vyhýbala se lidem na ulici.
Nevšímala si tváří, pohledů, slov…
Musela pryč. Nemohla to už vydržet.
Vyběhla z města a ještě chvíli utíkala po cestě mezi poli.
Najednou se jí do cesty připletl výmol.
Přistála na zemi a zůstala ležet.
Byla venku z města, ale pořád ne volná.
Vzlykala a škytala a popotahovala.
Pak se sebrala ze země.
Dala se znovu do běhu.
Nohy ji bolely a měla pocit, že jí upadnou.
Pak už je ani necítila.
Poledne se změnilo v noc.
Nad hlavou jí svítily hvězdy.
A ona utíkala dál.
Plíce měla jako v sevření kovových kleští.
Docházel jí dech a tmilo se jí před očima.
Ale nemohla zastavit. Už ne.
Zdálo se, že každou chvíli upadne.
V jednu chvíli jako kdyby skrze slzy viděla přibližující se zemi.
A pak jí náhle bylo lehčeji. Běželo se jí snáz.
Opadlo sevření jejích plic.
Zmizela únava jejího těla.
Vytratila se země pod jejíma nohama.
Byla volná. Byla svobodná.
Otočila se a viděla pod sebou cestu.
A na cestě tělo.
Dokázala to. Utekla tomu.
Utekla tomu zničenému životu.
Zhluboka se nadechla.
Najednou vzduch okolo ní nebyl otrávený.

Lítost

25. ledna 2017 v 16:08 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti...
...

Hlasy pomalu ustupovaly do pozadí. Nejrpce se z nich stal bezvýznamný šum a pak se vytratil i on.
Skryla jsem svou tvář do dlaní a trhaně oddechovala. Když jsem pak vzhlédla, měla jsem pocit, že vypadám o mnoho let starší a neskutečně unavená.
"Omlouvám se... Omlouvám se, omlouvám, omlouvám, omlouvám!" opakovala jsem rozechvěle.
"Za co?"
"Já už nevím... Nevím, nevím!" bylo mi úzko.
"Nevíš, za co se omlouváš?"
Zírala jsem před sebe. Přesně tak. Mám jen neodbytnou potřebu se omlouvat.
"Omlouvám se!" vyhrkla jsem znovu.
"Šššt, nech toho, než to slovo ztratí význam."

V tomto nekonečném kruhu se vám omlouvám za to, že se mi omlouváte.

head

Everyone Needs an Angel - Creepypasta Too (41)

21. ledna 2017 v 0:36 | Kalamity Iharo |  ENACT
Jabán, vy Žaláti.
V těchto dlouhých a nesnadných dnech jste o mě na blogu moc neslyšeli. Ne. Ještě nekončím. Jen je pro mě čím dál tím těžší psát. Nemám nápady, nemám chuť, někam se vytratil ten pocit opojení a naplnění a mě to neskutečně chybí.
Ale přesto jsem dokázala dát dohromady další díl ENACT a tak vám jej sem předkládám.
Neloučím se s vámi a ještě dlouho se loučit nebudu. Ale budu potichu, utlumená. Kdo ví, co se mnou nakonec bude...
Tak jako tak, určitě mě můžete objevit na mé FB stránce: Kalamity Iharo and Stuff a vždycky můžete napsat zprávu tam nebo se na něco dotázat na Asku IharoSK ...
Mám vás ráda, Žalátci moji...
JO a Hooray!!! Tvůj komentář mě dojal a měla jsem z něj na krajíčku! DĚKUJU!