Everyone Needs an Angel - Creepypasta Too (42)

31. května 2017 v 14:11 | Kalamity Iharo |  ENACT
Jabán, vy Žaláti!
Chtěla jsem počkat, než se Natlay prohrabe celým story a pak mi s tímhle dílem pomůže. Ale smůla, nechce se mi čekat zas tak dlouho. Pft! Iharo je prostě nedočkavý zmetek. A tak prosím... tady to je... Další díl ENACT, co vám bude muset stačit na dalších několik měsíců. :D





Nemohla Lizzie nic říct. A ani neřekla, protože to by s ní potom její milovaná kamarádka nešla do cirkusu, ale k doktoru Chocholouškovi. A komu by se chtělo k Chocholouškovi?
Neustále nad tím přemýšlela, ne a ne to dostat z hlavy. Vlastně asi dělá špatnou věc, ale… Ale? Jak si má ospravedlnit, že lže své nejlepší kamarádce a aktuálně se trhla a vydala se na osamocenou procházku do parku? Rodičům nalhala, že bude s Lizzie a Lizzie oznámila, že ji má krýt, protože jde ven s Isaacem. No a Isaac? Kdyby chtěla Maria být hodná, řekla by, že se prostě chová jinak, než ideálně. Ale upřímně si musela přiznat, že je to tak trochu idiot.
Z hlubokého zamyšlení nad tím, kdo ji to vlastně obklopuje, ji vyrušil dětský výkřik. Nadskočila a rozhlédla se. Zrovna míjela vyschlou fontánu, všimla si, že tam u ní na zemi leží malá holčička. Byla to ta, kterou tu nedávno potkala s Isaacem. Maria k holčičce přiběhla a dřepla si k ní.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně. Dívenka se na ni podívala. Hlavu měla od krve, stejně jako když ji Maria viděla poprvé.
"Mario..." zašeptala holčička.
"Mario," "Mario..." "Mario..!"
Najednou se šepot jejího jména ozýval odevšad. Maria se zděšeně rozhlédla. Nikde nikdo. Pohledem se vrátila zpět, ale dívenka byla pryč. Maria polkla, vstala a opět se okolo sebe začala rozhlížet. Byla sama. Ani stopy po nikom dalším. Co se to teď proboha stalo? Zbláznila se snad? Že by… Že by se zase vracela? Ale co udělala? Co udělala, že ji to vracelo zpátky? Nemohla si nic konkrétního vybavit. Vždyť jen chtěla zjistit, s kým to je na jedné pitomé fotce! Natlay… Musí mluvit s tou holkou Natlay!

- Creepypasta. -
- Cože? -
- To, co nás spojovalo… byla Creepypasta. A nejen nás, mělas plno přátel, které jsi díky CP poznala! -
- Creepypasta, jo? -
- Oh můj bože! Ty si to fakt nepamatuješ?! Bloody Mona, The Clever One, Laughing Jack, tvůj největší oblíbenec! -
- Nic mi to neříká. -
- Však počkej! Pošlu ti obrázek! -

Natlay se zdála nadšená, že se jí Maria ozvala. Jako kdyby pro ni vstala z mrtvých. Sama Maria z toho ale tak hyn nebyla. Cítila se spíš… Zaražená. Seděla v pokoji vedle Isaaca a nevěděla, na co myslet víc. Jestli na podivné nadšení té holky z fotky, nebo na to, jak ji Isaac objímá a je potěšený sám sebou, že ji dostal k sobě do bytu. Vždyť na tom nic nebylo! Potřebovala útočiště, kde se může s tou… Natlay normálně pobavit. Ačkoli by možná Maria dala přednost osobnímu setkání. Bohužel, kvůli vzdálenosti jejich bydlišť to nebylo možné.
Natlay konečně poslala obrázek. Byl na něm černobílý klaun a dívenka v růžových šatech, co mu seděla na klíně.

- Ale tak počkej! Tyhle znám! -

"Znáš?" ozval se vedle ní Isaac. Místo, aby se na něj otočila a odpověděla mu, prostě pokračovala dál v psaní. Však on si to přečte, stejně jako všechno ostatní, co si s Natlay napsaly do teď.

- Viděla jsem je ve městě. Tu holčičku dokonce dvakrát! -
- Cože? Ale vždyť to jsou Creepypasty. Smyšlené příběhy… -
- Říkám ti, že jsem je viděla. Z masa a kostí! -
- No, tak… Leda by je někdo cosplayoval. -
- A to je zase co? -
- Cosplay. Uděláš si kostým a pak tu postavu i hraješ, chováš se jako ta postava a tak. -
- Jo, asi to bylo ono. -

Maria nad tím přemýšlela. Snažila se uklidnit myšlenkou, že potkala jen nějakého magora v kostýmu. Ale… Odkdy se umí magoři v kostýmech ve vteřině a beze stopy vypařit?

- Takže co bude teď? Vrátíš se? -
- Vrátím se? -
- Jo! Do fandomu! Nebo prostě jen mezi nás, do bandy… Chybíš nám! Už teď jim píšu, žes mě našla a kontaktovala a všichni tě pozdravujou a chtějí tě zpátky! -

Maria polkla. Vrátit se do fandomu? Do bandy? Lizzie si dala práci, aby ji od těch lidí udržela dál. A pravděpodobně je Creepypasta přesně to, co ji dostalo do kómatu. Tedy, zdá se…

- Ještě nevím. -

Sotva zprávu odeslala, prudce notebook zaklapla. Isaac se na ni dlouze zahleděl. Cítila jeho pohled, ale neotočila se na něj. Hleděla před sebe. Z čeho je tak rozrušená?
"Jdu se projít." vyhrkla najednou Maria, vstala a hmátla po svých věcech.
"Jdu s tebou." zvedl se Isaac taky. Maria se na něj otočila.
"Ne, nejdeš." vyhrkla. Sama sobě nezněla povědomě. Otočila se na patě a vystřelila z Isaacova bytu tak rychle, jak jen mohla. Seběhla schody a téměř vyběhla z paneláku. Potřebovala si provětrat hlavu. Volba byla tedy jasná.
Hodiny se procházela po parku. Míjela rodinky, spolužáky, dokonce potkala i učitelku… Ta na ni zvesela mávla. Maria se pokusila pousmát na pozdrav, ale neměla pocit, že by se jí to povedlo. A tak raději zavrtala ruce do kapes a dál se procházela s pohledem zabodnutým do země. Strávila tak hodiny.
Lizzie ji odstřihla od Natlay a ostatních. Proč? Natlay s Mariou o Creepypastě prostě nemusela mluvit, ne? Bylo to jednoduché. Nebo v tom bylo ještě něco? Proč se musela vzdát svých kamarádů, stačilo jen najít jiné téma k rozhovoru… Hlavou se jí honila myšlenka za myšlenkou a Maria nenacházela způsob, jak si v nich udělat pořádek. Připadala si bezradná.
Najednou ji ze zamyšlení a zoufání cosi vyrušilo. Vrátila se zpět do reálného světa. Všimla si, že se setmělo. Ale to nebylo ono. Měla divný pocit. Pokračovala dál v chůzi, ale tentokrát dávala pozor na všechno, co se dělo okolo ní. Zdálo se, že je v parku sama. Jediným zvukem, co k ní doléhal, bylo občasné projíždění auta a šum z ulic. Ale v tom všem přece jen něco rozeznala. Kroky. Někdo ji sledoval. Zkusila zrychlit. Kroky zrychlily také. Pokud jí už skutečně nehrabalo, tak ji někdo sledoval. Prudce odbočila a vydala se po menší cestičce hlouběji do parku. Kroky byly pořád za ní. Tohle nemohla být náhoda. Kdo by takhle pozdě lezl doprostřed parku? Maria zatla ruce v pěst, připravená se třeba poprat a otočila se. Ve světle lamp a stínech stromů zahlédla vysokou hubenou postavu s dlouhými pažemi, holou bílou hlavou … A bez obličeje? Ne, to se jí muselo zdát! Halucinace, určitě má halucinace…!
Přesto však před tou postavou začala couvat. Její pronásledovatel k ní prudce vykročil. Stačilo mu udělat jen pár kroků, aby se k ní přiblížil.
"Ne!" vykřikla Maria zděšeně. Živou ji nikdo nedostane! Hra světel a stínů ukázala Marie pohled na černá chapadla rašící ze zad té divné postavy.
"...Ne!" už, už se otáčela k útěku, když v tom se po ní jeho dlouhé ruce natáhly a pevně ji přitiskly k hrudi pronásledovatele.
"To jsem já… To jsem jen já..." opakoval jí jemný hlas a teplá dlaň Mariu hladila po vlasech. Silný odér levné pánské voňavky ji uvrhl zpátky do reality a odvál ten zvláštní opar představivosti.
"I-Isaacu?" Maria se trochu odtáhla a vzhlédla. Rozeznávala Isaacovu tvář, částečně skrytou pod bílou kapucí od mikiny, přes kterou měl přehozenou ještě černou koženou bundu. Její přítel se na ni zazubil a v očích mu zajiskřilo.
"Měla ses vidět, vypadalas, jako kdybys viděla ducha!" prohlásil. Maria se zamračila a uhodila ho pěstí od hrudi.
"Pitomče!" štěkla po něm. Isaac se uchechtl a opět ji pevně objal.
"Jen klid, blázínku. Už je to dobrý..." pokusil se ji uklidnit.
"Co tu vůbec děláš?" zeptala se Maria.
"No, vypadala jsi opravdu rozrušeně, když jsi ode mě utíkala… Nedalo mi to a vyrazil jsem za tebou. Dělal jsem si starosti." vysvětlil Isaac.
"Vyrazil jsi za mnou? Kdy?" ptala se Maria dál.
"Asi dvě minuty na to, cos utekla. Nemohl jsem najít klíče." odpověděl Isaac poslušně.
"Tys… Za mnou chodil celé odpoledne?" zamrkala Maria překvapeně.
"Jo, tak nějak. Říkal jsem si, že tě nechám přemýšlet, navíc, bylas tak zabraná do sebe, že sis mě vůbec nevšimla… Já tě nechtěl rušit..."
"Proč?" Maria přerušila Isaacovo mumlání jednoslovnou otázkou. Nechápala to. Vždyť… Je to idiot. Proč tohle všechno?
"No, jsi moje holka, ne?" Isaac Mariu zvesela pocuchal.
"Tak pojď, ty moje trdlo." prohlásil. Maria zaraženě přikývla. On… Co to sakra? Nezněl teď vůbec jako idiot. Nebo ne jako tak velký idiot, jako byl před tím. Asi by se měla jít domů trochu uklidnit a hodně prospat. Proč je vůbec tak napjatá? Není už důvod být nervózní. Nikdo ji už přece nesleduje!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 applefactorybee applefactorybee | 9. června 2017 v 21:14 | Reagovat

Mooooreee!!!!!! QWQ

2 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 10. června 2017 v 9:34 | Reagovat

[1]: I am trying! I really am! And I appreciate so much that you still come here and read it and show you care!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama