Červenec 2017

Životní volba

25. července 2017 v 19:01 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti...
Tohle je... Nedopadlo to tak, jak jsem doufala... Ale doufám, že to ve vás nějaký ten dojem zanechá. nebudu vám nic prozrazovat předem, však to všechno pochopíte, sotva začnete číst.
Ale ráda bych znala váš názor na věc, o které článek pojednává.

birth


Procházka v parku

20. července 2017 v 6:55 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Není to lepší, není, není, není... Buď jsem v práci a přicházím unavená, nebo jsem doma a jsem ráda za ten den, dva dny volna! Brzo se začnu chystat na Jihocon, takže hey!! Uvidíme se na Jihoconu (5.-6. 8.)? Pak se také zúčastním srazu Bamuel Seckett v Ostravě (15. 8.)! Snad vás tam někoho potkám, hlaště se ke mě! A jinak mě sledujte aspoň na FB stránce, kde mě taky můžete i kontaktovat!
Co se týče povídky, navazuje na dvě přechozí... Nikdy žádné pokračování nebylo plánováno, ale když už to přišlo, nemůžu vás o to ochudit.
"Přistiženi při činu"

jaro

Konečně se slunce zbavilo sněhu a čerstá zelená tráva ožívala na loukách. Vzal mě tenkrát za ruku a šli jsme se projít. Procházeli jsme se naboso zelenou trávou. Míjeli nás naši přátelé, známí i neznámí, všichni ve dvojicích, ve šťastných, zamilovaných párech. Naše držení se za ruce bylo prázdné. Bylo jen pro jejich oči, jen aby se nemuseli divit a vyptávat.
Ale přitom... Nic neznamenalo. Bylo prázdné. Tak jako já. Ohlédla jsem se po něm, po tom, kdo šel po mém boku, ale vlastně tam vůbec být neměl. Oba jsme měli někoho jiného, někoho lepšího, s kým jsme chtěli ztrácet čas. A přesto jsme se drželi za ruku. Rozhlížel se zvědavě po parku. Hledal v davu párů jednu jedinou tvář. Proč mě nepustí a nejde za ní? Není to přece nic těžkého. Vždyť jsme z toho nedělali žádnou velkou věc. Nebylo to nic... Velkého.
Vzápětí jsem si všimla, kde je ten důvod. To, proč mě nepustil, aby šel za ní. Přicházela z druhé strany parku a za ruku se držela s někým cizím. Ah, jak podlé. Dohnal ji k tomu, aby hrála stejnou hru, jako on? Musela jsem se ušklíbnout. Viděla jsem, jak se na sebe zahleděli a pomalu mířili jeden k druhému. A já, stejně jako její partner jsme jen šli s nimi. Oba jsme věděli, že nejsme s tím druhým v něčem... Velkém. Mělo by mě to mrzet? Kdo ví. Více mě mrzelo, když jsem tě zahlédla ve stínu stromů na okraji té svěže zelené louky. Viděl jsi mě. A já viděla tebe. Jak sleduješ mou ruku držící jeho. Nepotřeboval jsi pozorovat to, jak se on baví s ní a jak se ona drží ve stejné hře za ruku s někým jiným. Stačila jsem ti já. Já a moje ruka v té jeho. Tiše jsem se ti pohledem omluvila a prosila o odpuštění. Nevím, nevím, zda jsi to přijal. Měl jsi kamenný výraz a nehnul jsi ani brvou. Mohla jsem jen doufat a dál přemýšlet nad tím, proč ho nepustím, proč jej nenechám být a nepokusím se chytit za ruku tebe.
Odvrátila jsem se od tvé prázdné tváře a pohlédla na něj. Na ni. Na ně oba. V čem jsem se to ocitla. Jeho oči jiskřily uspokojením, jak se s ní bavil. A já... Tohle jsem s ním nikdy nedokázala. Tak jako on mě nepřiměl se usmát. Nikdy.

Touha

13. července 2017 v 22:38 | Kalamity Iharo |  origosh
raindrops

Pamatuji si to. Ty vzpomínky... Stále jsou čerstvé, přesto, že si uvědomuji, jak dávno už tomu bylo.
Byl to ten nesktuečný, neuvěřitelný pocit, který člověka zasáhne a...
Už nikdy znovu se neukázal. Ale já vím, já vím, že to nemusí takhle zůstat! Může se vrátit! Můžu ho přivolat!
Jak? Nevím... Nevím jak! Ale určitě, určitě existuje způsob. Některým se to také povedlo, proč ne mě?
Každý to zažil. Minimálně jednou. Ten klid a lehké šimrání. Tvář rozjasněná úsměvem a oči hledící na svět zalitý barvami.
Barvy... Vytrácí se, vše se zahaluje to šedých stímů. Za tmy vstávám a za tmy chodím spát. Není to ani tak tma okolo, jako ta ve mě.
Ale bylo to jinak. Alespoň na tu jednu jedinou chvíli... Pamatuju si, že to bylo jiné!
Svět byl barevný, plný vůní, zvuků a jevů a všechno to lahodilo mým smyslům. Nic rušivého, všechno to byla čirá nádhera!
Jak už to člověk zažil, chtěl znovu. Bylo to, jako odhalit dokonalé místo na konci duhy! Už vás to nepustilo, chtěli jste na to místo zase!
Stejně tak... Ten pocit! Že je to v pořádku, žádný nářek, žádná bolest, nikde ani smítko neštěstí! Svět byl prostě a jednoduše krásný.
Je to jako posedlost, lidé se za tím ženou a hledají a hledají, jak jen dosáhnout toho povznesení.
Někdo říká, že to nejde bez Boha, jiný tvrdí, že odříkání nás tam zavede, jiní si prostě snaží nedělat výčitky...
Jeden to zažil víckrát, jiný méně, ale všichni... Všichni po tom prahnou a každý to chce uchopit alespoň na chvíli...
Alespoň na krátkou, kratinkou chvíli být... Šťastní...

Right under my skin (5)

6. července 2017 v 18:17 | Kalamity Iharo |  Right Under My Skin
Jabán, vy Žaláti!
Já se moc moc omlouvám... Ale poslední dobou nějak zapomínám, že blog vůbec mám. Ale budu se snažit! Držte se, zlatíčka!