Procházka v parku

20. července 2017 v 6:55 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Není to lepší, není, není, není... Buď jsem v práci a přicházím unavená, nebo jsem doma a jsem ráda za ten den, dva dny volna! Brzo se začnu chystat na Jihocon, takže hey!! Uvidíme se na Jihoconu (5.-6. 8.)? Pak se také zúčastním srazu Bamuel Seckett v Ostravě (15. 8.)! Snad vás tam někoho potkám, hlaště se ke mě! A jinak mě sledujte aspoň na FB stránce, kde mě taky můžete i kontaktovat!
Co se týče povídky, navazuje na dvě přechozí... Nikdy žádné pokračování nebylo plánováno, ale když už to přišlo, nemůžu vás o to ochudit.
"Přistiženi při činu"

jaro

Konečně se slunce zbavilo sněhu a čerstá zelená tráva ožívala na loukách. Vzal mě tenkrát za ruku a šli jsme se projít. Procházeli jsme se naboso zelenou trávou. Míjeli nás naši přátelé, známí i neznámí, všichni ve dvojicích, ve šťastných, zamilovaných párech. Naše držení se za ruce bylo prázdné. Bylo jen pro jejich oči, jen aby se nemuseli divit a vyptávat.
Ale přitom... Nic neznamenalo. Bylo prázdné. Tak jako já. Ohlédla jsem se po něm, po tom, kdo šel po mém boku, ale vlastně tam vůbec být neměl. Oba jsme měli někoho jiného, někoho lepšího, s kým jsme chtěli ztrácet čas. A přesto jsme se drželi za ruku. Rozhlížel se zvědavě po parku. Hledal v davu párů jednu jedinou tvář. Proč mě nepustí a nejde za ní? Není to přece nic těžkého. Vždyť jsme z toho nedělali žádnou velkou věc. Nebylo to nic... Velkého.
Vzápětí jsem si všimla, kde je ten důvod. To, proč mě nepustil, aby šel za ní. Přicházela z druhé strany parku a za ruku se držela s někým cizím. Ah, jak podlé. Dohnal ji k tomu, aby hrála stejnou hru, jako on? Musela jsem se ušklíbnout. Viděla jsem, jak se na sebe zahleděli a pomalu mířili jeden k druhému. A já, stejně jako její partner jsme jen šli s nimi. Oba jsme věděli, že nejsme s tím druhým v něčem... Velkém. Mělo by mě to mrzet? Kdo ví. Více mě mrzelo, když jsem tě zahlédla ve stínu stromů na okraji té svěže zelené louky. Viděl jsi mě. A já viděla tebe. Jak sleduješ mou ruku držící jeho. Nepotřeboval jsi pozorovat to, jak se on baví s ní a jak se ona drží ve stejné hře za ruku s někým jiným. Stačila jsem ti já. Já a moje ruka v té jeho. Tiše jsem se ti pohledem omluvila a prosila o odpuštění. Nevím, nevím, zda jsi to přijal. Měl jsi kamenný výraz a nehnul jsi ani brvou. Mohla jsem jen doufat a dál přemýšlet nad tím, proč ho nepustím, proč jej nenechám být a nepokusím se chytit za ruku tebe.
Odvrátila jsem se od tvé prázdné tváře a pohlédla na něj. Na ni. Na ně oba. V čem jsem se to ocitla. Jeho oči jiskřily uspokojením, jak se s ní bavil. A já... Tohle jsem s ním nikdy nedokázala. Tak jako on mě nepřiměl se usmát. Nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama