Right under my skin (5)

6. července 2017 v 18:17 | Kalamity Iharo |  Right Under My Skin
Jabán, vy Žaláti!
Já se moc moc omlouvám... Ale poslední dobou nějak zapomínám, že blog vůbec mám. Ale budu se snažit! Držte se, zlatíčka!





"No a pak mi nabídli se o Lucifera starat, jakože na něm jezdit a zase ho zvykat na práci s jezdcem a tak." vyprávěl jsem u večeře Reynoldsovým. Oba dva naslouchali a usmívali se. Vypadali šťastní z toho, že jsem šťastný já.
"Páni, takže zítra se dozvíš, kdy budeš moct začít, jo?" zeptala se paní Reynoldsová. Přikývl jsem, nabodl na vidličku brokolici a dal si ji do úst.
"Tak to abychom ti pořídili nějakou výbavu, co?" mrkl na mě pan Reynolds. Zavrtěl jsem hlavou.
"To ne, to je dobrý, někde mezi věcmi mám určitě tu svoji starou." odpověděl jsem.
"Přece tě nenecháme jezdit ve staré výbavě. Jakmile se v pondělí vrátíš z letní školy, půjdeme s tebou koupit novou." řekl rozhodně pan Reynolds. Jen jsem na něj zíral. To nemohl přece myslet vážně. Ale když jsem na něj zíral dostatečně dlouho, tak mi došlo, že to tak opravdu myslí.
"Děkuju!" vykřikl jsem. Pan Reynolds i paní Reynoldsová se rozesmáli. A já se nakonec rozesmál taky. Tohle nemůže nic pokazit. Nikdy.
Večer jsem si zase dal sprchu, ale už jsem na sebe tolik nezíral do zrcadla. Na co taky. Jack na to kápnul, když mi říkal, že se za sebe nemám stydět.
Zalehl jsem do postele s úsměvem na tváři. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Všechno mi najednou tak vycházelo! Měl jsem Jacka, který se o mě postará. Měl jsem Lucifera, o kterého jsem se mohl starat a zajíždět ho. Pan Slender mi projevil neskutečnou důvěru. A taky budu moct ukázat té zatracené holce Jane, co praštila Lucifera. Jo… Usínal jsem s pocitem, že se Jane bude ještě sakra divit.
Křik, slzy, krev, nadávky, proklínání, oheň
Vzbudil jsem se zpocený a udýchaný. Co to proboha bylo? Jako kdybych měl nějakou příšernou noční můru. Stáhl jsem si z očí masku na spaní a zahleděl jsem se do stropu. Co to bylo? Co to sakra bylo?! Proč se mi zdá o tom, že nějaká holka křičí a že hoří a…? Zachvěl jsem se. Bylo to tak reálné. Nakonec jsem vylezl z postele. Musím do stáje. Musím se postarat o Lucifera, rozházet seno na pastvinu a Jack říkal, že dnes budeme čistit sedla, jelikož se jezdit nebude. Oblékl jsem se, ale když jsem hledal svoji bílou mikinu, nemohl jsem ji najít. Vzal jsem si nějakou jinou, ale dost jsem se divil. Pamatoval jsem si téměř jasně, jak jsem si ji dával s ostatníma věcma na židli u postele. Sešel jsem dolů na snídani. Paní Reynoldsová a pan Reynolds už tam byli a s úsměvem jedli. Přidal jsem se k nim. Vyptávali se mě, co budu dneska dělat a já jim o tom nadšeně vyprávěl. Tenhle nový život byl úžasný. Nic ho nemohlo zkazit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama