Srpen 2017

Je tu ticho

25. srpna 2017 v 22:27 | Kalamity Iharo |  Kecy v kleci a ježek v troubě
Jabán, vy Žaláti.
Ne, články nejsou.
Ne, nepíšu.
Ne, nezveřejňuji ty předepsané.
Dlužím to vám? Dlužím to sobě? Kdo ví. Kašlat na to, co říkáte? Nevím, proč to takhle dopadlo a ani nevím, proč tohle píšu, asi mám moc slabou chvilku. Kdo ví, třeba se ut zítra objeví článek. A nebo taky ne.
Dlužím to vám?
Dlužím to sobě?


Znám holku od vedle

9. srpna 2017 v 19:37 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Tady vám přináším něco krátkého k tématu týdne. (Kdyby někdo nevěděl, téma týdne je "Z pohledu malého človíčka") ... Je těžké tak ale psát, když je vám osmnáct.
Nu, doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo a povídka se zalíbí. Tak jako tak, budu moc ráda za vaše ohlasy. Jako vždycky.

underthetree


Černý Kocour - Příběh domácího mazlíčka

6. srpna 2017 v 17:37 | Kalamity Iharo |  fanfictions
Jabán, vy Žaláti!
Když už jsem nemohla včera usnout, sepsala jsem tohle. Doporučuji si předtím najít samotnou povídku od E. A. Poe - Černý Kocour - nejen, že je úžasná, ale bez ní si jen spojíte, o čem je řeč. Přesto to však můžete zkusit.

blackcat

Věděl jsem to. Cítil. Sotva jsem jej poprvé spatřil v té zapadlé putice. Byli jsme si souzeni. Já - jednooký černý kocour, přicházející odnikud a kráčející nikam. A on - muž pronásledován svými opileckými eskapádami a plíživými vzpomínkami na okamžiky již minulé, přesto však čerstvé jeho srdci.
Věděl jsem, že jsem jej tady měl potkat a on to snad vycítil na chvíli taky, když ke mně přistoupil a věnoval mi pár laskavých doteků.
Následoval jsem jej domů a tam jsem potkal tu sladkou bytost. Nejsladší, jež mi kdy dal svět poznat. Jeho ženu. Laskavost jí prostupovala od hlavy až k patě, byla ztracenou hvězdou, která sešla ze své nebeské cesty a octla se na zemi,byla slunečním paprskem, jenž oddělil se od svých bratrů a osvěcoval cestu tohoto jediného muže. Miloval jsem ji, miloval jsem je oba.
Byl jsem tím nejvěrnějším tvorem, jakého by si kdy mohl kdo představit. Nenechal jsem se odradit vrčením a odstrkováním toho muže, byl jsem rozhodnut nést alespoň část toho břímě, kteréžto na sebe uvrhl. Odháněl mě od sebe, byl hrubý a zlý. Ale já se přesto vracel na jeho klín, stále jsem se otíral o jeho nohy, odhodlán neustoupit a být tu pro něj.
A nyní? Sedím tu ve tmě, společností mi zůstává jen tlející mrtvola té sladké bytosti, již on měl jako jediný právo zvát svou ženou. Hluboká rána sekerou, co měla patřit mě se jí nyní šklebí na hlavě. Neváhala ani ve vteřině, když její manžel, pln vzteku, pozvedl proti mně tu ohromnou věc. A jak se jí odvděčil za její věrnost a lásku ke všemu živému? Zazdil ji chvatně v temném výklenku v jeho sklepě. Ani neviděl, že jsem se stále loučil s duší té ubohé bytosti. Neviděl, neslyšel… Hlupák.
Ale teď… Ach ano, to jsou kroky… A jeho hlas! Je tady, sešel do sklepení! Je blízko a pln energie jako nikdy! A klepe na mne! Ano! Přímo sem, na tuto cihlu přímo přede mnou!
"Mňáu!"