Znám holku od vedle

9. srpna 2017 v 19:37 | Kalamity Iharo |  origosh
Jabán, vy Žaláti!
Tady vám přináším něco krátkého k tématu týdne. (Kdyby někdo nevěděl, téma týdne je "Z pohledu malého človíčka") ... Je těžké tak ale psát, když je vám osmnáct.
Nu, doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo a povídka se zalíbí. Tak jako tak, budu moc ráda za vaše ohlasy. Jako vždycky.

underthetree




Rodiče se se mnou do domu vedle toho jejich nastěhovali, když jsem byl mimino. Ona už tam s rodiči dávno žila. Chodila celá v černé, co si pamatuju. Žádná jiná barva, jen černá. Říkal jsem si, proč si nekoupí jiné oblečení, nějaké barevné. Copak jí to rodiče nedovolí? Nebo se bojí, že by se jí ostatní smáli? Vždyť jí muselo být takové horko - hlavně v létě.
Ale stejně, ať už jí bylo horko, nebo ne, byla krásná. Vždycky jí to hrozně slušelo. Jednou jí to tak bude slušet i na naší svatbě, říkal jsem si. Rozhodl jsem se už dávno, že si ji vezmu a že budeme mít velkou svatbu a já jí koupím krásné, bílé šaty. A až bude moje maželka, nakoupím jí nejbarevnější oblečení, co kdy viděla, aby nemusela pořád chodit jenom v té černé. Samozřejmě jsem jí o tomhle plánu nikdy neřekl, protože jsem ještě malý a malí kluci mluvící o svatbách nevypadají vůbec přesvědčivě. Ale jednou, až budu starší a taky vysoký tak jako ona, nebo možná trošku vyšší, vezmu si ji. Jsme si totiž souzení. Známe se tak, jak nás nikdo jiný nezná. Ona mě totiž viděla vyrůstat od batolete... A já? Já byl všímavý už od toho batolete a všímal jsem si jí, jako nikdy jiný. Věděl jsem o ní všechno!
Tak třeba za prvé - měla moc ráda ořechy. Proč by jinak tolik času trávila pod tím ořešákem v rohu zahrady? Byl strašně bokem od jejich domu i od jejich venkovního posezení. Skoro nikdy tam nesvítilo sluníčko a navíc ji tam pomalu nešlo z jejich zahrady vidět. Z té naší málem taky ne, protože podél plotu nám roste křoví. Ale já se jím zatím vždycky dokázal protáhnout. Jen, až budu větší, tak to bude horší.
Za druhé - nelíbilo se jí, když si umazala ruce. Celý rok, v zimě i v létě, prostě pořád nosila rukavice. V létě jí ale bývalo horko a tak měla některé, kterým ustřihla špičky prstů. Pokud jí ale bylo horko, nechápal jsem, proč si je nevyhrne. Měla totiž všechny ty rukavice dlouhé až k loktům. Nakonec jsem se smířil s tím, že se neštítí jen zašpiněných dlaní, ale taky zašpiněných předloktí.
Za třetí - trpěla na alergie a rýmy. Celé léto prosmrkala. Kdykoli jsem přišel do toho rohu zahrady za ní, měla červený nos, opuchlé rty a slzavé oči. Moje máma měla taky alergie, takže jsem věděl, co ji trápí. Musely to být pyly a prach a taky tráva a tak. Párkrát jsem jí donesl tabletky, které na to brala moje máma, abych jí pomohl, ale vždycky mě přinutila je jít vrátit. A v zimě to bylo podobné. Sice nebyly žádné rozkvetlé stromy, ale ona vždycky chytila nějakou rýmu a tak vypadala podobně jako v tom létě. Posílal jsem ji k doktorovi, ale ona říkala, že to nic není a že to přejde. Věřil jsem jí.
Za čtvrté - měla moc ráda auta. Bylo to skvělé, já je měl moc rád taky. Kdykoli jsem ji zastihl pod ořešákem, moc rád jsem jí vyprávěl a ona vždycky nadšeně poslouchala, pokyvovala hlavou a usmívala se. Když jsem jí třeba donesl ukázat nějaké nové auto, které jsem dostal, prohlížela si ho se zájmem a nestalo by se, že by nějaké auto nepochválila. Všechna se jí líbila. Slíbil jsem si, že nám po svatbě taky nějaké koupím. Ale barvu nechám, aby vybrala ona. Bude to fér, já vyberu značku a ona barvu.
Za páté - neměla ráda oslavy. Kdykoli u nich na zahradě byla nějaká společnost, nenašel jsem ji mezi nimi a většinou ani pod stromem. Platilo to hlavně pro léto, když se grilovalo. Většinou byla v domě, daleko od smějící se společnosti. Naopak v zimě, když byla velká společnost uvnitř, dokázala strašně dlouho mrznout právě pod ořešákem. Naštěstí tam nefoukalo, ale stejně jsem neměl rád, když tam dlouho sedávala. Zval jsem ji k sobě, ale častokrát odmítala. Říkal jsem si, že se třeba stydí.
Za šesté - ráda cestuje. Už je to dlouho, co je pryč. Minimálně rok. Bylo to jednou na podzim, prostě odjela. Dokonce měla rozlučkovou párty, na kterou nás pozvali její rodiče. Byl jsem rád, měsíc předtím jsem já zval ji na svou narozeninovou párty, ale nepřišla. Jestli bude ještě dlouho na cestách, propásne i tuhle párty. Což je škoda, teplé počasí letos vydrželo strašně dlouho a tak budu mít na programu i vodní bitku! Navíc už mi letos bude deset! A to je číslo ze dvou číslic! To už je něco!
Za sedmé - nerada se loučí. Často vzpomínám na její rozlučkovou párty. Neměla nikdy ráda oslavy, proto byla ta její taková jiná. Všichni byli potichu. I mě řekli, že mám být potichu. Nebyl tam žádný dort a všichni byli v černé. Hádám, že to bylo kvůli jejím rodičům. Jí taky nikdy nedovolili nosit jiné, než černé oblečení. Pamatuju si, jak všude byly květiny a také její fotky. Byla to vážně divná párty. Slíbil jsem si, že naše svatba nikdy nebude ani trochu jako tohle. Nejhorší ale bylo, že tam nakonec nepřišla. Chtěl jsem se jít podívat pod ořešák, ale máma mě tenkrát držela pevně za ruku celou dobu, co jsme tam byli a tiše mi opakovala, že nesmím nikam chodit, protože by to bylo neslušné, že mám zůstat tady, na rozloučení s ní. Nikdo neodcházel ji hledat pod ořešák. Asi všichni do poslední chvíle doufali, že se ukáže. Já v to tedy doufal. Ale nakonec jsem nebyl vůbec překvapený, že nepřišla. Neměla oslavy ráda. Uričtě... Určitě byla celou dobu pod tím ořešákem!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Citron Citron | 11. srpna 2017 v 23:36 | Reagovat

Po zhlednuti jednoho vcelku psycho filmu je tento, muzu-li rici, monolog svym nadechem a podtextem prihodnym navazanim. Jinak na tema tydne to pasuje skvele. Hodne stesti pri dalsim psani!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama