#Worvember (16 - 20)

21. listopadu 2017 v 18:35 | Kalamity Iharo |  Challenge
Jabán, vy Žaláti!
Tak vám opět přináším suhrn dalších pěti povídek napsaných pro Wordvember. Tafy najdete také nezveřejněné poídky pro dny 17. a 18.
Nevydala jsem tyhle dvě, protože jsem byla plně ponořená do atosféry Whoconu! A kdo by na Whoconu myslel na Wordvember? Odpověď zní: Iharo rozhodně ne! :D So.. Here you go, enjooy :3

njdteytje



16. DEN - ZMĚŇTE KVĚTINY


"Ne! Změňte květiny!"
Být květinářka pro slečnu Hoppinsovou je vyčerpávající. Kdykoli si nechává něco zařídit, vystřídáte minimálně tři různé kytice, než je spokojená. A ty nevyužité? Přijdou vniveč. Nejprve jsem se je pokoušela prodat se slevou v obchodě, když na to ale slečna Hoppinsová přišla, měla jsem po kšeftu. Květiny, které na její žádost uvážu buď využije ona, nebo nikdo!
"Ne! Ne! Ne! Změňte ty květiny!"
Jednou jsou to růže. Jindy se jí růže nelíbí a jsou to gerbery. Pak zase vypadají nevhodně gerbery a já musím shánět lilie. A to nejhorší? Ta žena si květin ani trochu neváží. Jakmile akce skončí, okamžitě je vyhazuje. Nesuší je, nenechá si je na zkrášlení kanceláře… Občas chce kytici jen na ubohou dvouhodinovou schůzku… A pak jdou všechny ty květiny rovnou do koše.
"Ne! Prostě změňte květiny!"
Občas se mi chce plakat nad tím, jak s mými květinami zachází. Říkám si, proč si tak dávám záležet a s nesmírnou láskou vybírám květiny do kytic, které jí vážu. Ale nemůžu si pomoct. Ty křehké krásky přírody jsou mi milými a já s nimi jinak zacházet neumím.
"Změňte květiny!"
"Už máme jen Jiřiny!"
"Zbláznila jste se? Na ty jsem alergická! Okamžitě změňte květiny!"
Kdyby tak byla alergická na všechny květiny. Pořídila by si nějakou mrtvou plastovou kytici, která je bez duše stejně jako samotná slečna Hoppinsová. A já bych měla klid, mohla bych se věnovat jiným klientům, kterým na květinách záleží, kteří nejsou tak marniví.
"Změňte květiny!"
Občas si říkám, zda jen žádá o výměnu kytice, nebo snad o to, abych úplně změnila vzhled a princip květin. A jindy si říkám, zda to ještě vůbec pronáší nahlas, nebo už to slyším automaticky.
"Změňte květiny!"
Křičí pořád dokola a já jen stojím kousek od ní a naviguji asistenty aby přinesli jiné svazky a umístili je na stůl. A oni běží dolů po schodech, berou svazky a pak po těch schodech vybíhají zase nahoru.
"Změňte květiny!"
Ubrusy, sklenice, káva, vše je v pořádku. Jediné, co se jí nikdy nelíbí na poprvé jsou květiny. Vždycky… Vždycky má problém s květinami. Mými milovanými poupátky. Probodává je pohledem, jako kdyby jí ukradli radost k životu. Po akci je zahazuje do koše a s potěšením na ně nechává vylít lógr od kávy. Sadistka.
"Změňte květiny!"
Z úst mi uniká povzdech. Jsem unavená. Ale co můžu dělat? Klient je klient. A ještě ke všemu platící klient, tak dobře platící, jako slečna Hoppinsová. Takové na ulici jen tak nepotkám. A tak prostě jen mávnu na asistenty a nechám přinést další kytice, zatímco ty předchozí jsou odsouzeny k vyhození.
"Ne! Prostě ne! Změňte květiny!"
A tak se střídají dál a dál. Růže, lilie, gerbery, slunečnice, tulipány, narcisy. A ona pořád není spokojená. Bude někdy?
"Změňte květiny!"
Proto je nejspíš pořád slečna, hm? Představuji si, jak před ni předstoupí bláhově zamilovaný muž, poklekne na jedno koleno, vzhlédne s touhou vepsanou ve tvářích a pozvedne k ní kytici nádherných květů. A ona na něj z vrchu shlédne a zakřičí…
"Změňte květiny!"
Jeden asistent se ke mně vyplašeně přitočí a šeptá mi, že už skutečně máme jen jiřiny. A já toho mám právě dost. Kývnu na něj, ať mi tu kytici tedy donese. A on běží po schodech dolů, bere kytici nádherných jiřin a běží s nimi nahoru. A slečna Hoppinsová křičí.
"Změňte květiny! Změňte květiny!"
Sevřu v ruce kytici jiřin. Přistoupím zezadu ke slečně Hoppinsonové a strčím jí jiřiny do obličeje. Než si uvědomí, co se děje, dostatečně se nadýchá jejich pylu, ale já rukou neuhýbám. Mrská sebou a snaží se mě odtáhnout, ale má smůlu. Potlačovaný vztek má velkou sílu. Až když svůj souboj zdánlivě vzdá se od ní odtáhnu a její tělo padne k zemi. Nešťastně se podívám na pomačkané a trochu polámané jiřiny.
"Ale ne… asi budeme muset změnit květiny."

17. DEN - KOSTELNÍ VYTÍ


K tomu kostelu se v noci nikdo nepřiblížil. Tedy, až na pár snílků, ztracených básníků bloudících životem. Noční ticho narušila vrzající branka u zadního vchodu na hřbitov obklopující kostel.
"Proč sem? Proč jdeme sem?" šeptala ustrašená dívka, svírající ruku své kamarády, zatímco se neustále bázlivě rozhlížela kolem sebe.
"Protože tohle je nejhezčí místo na zemi." odpověděla její kamarádka. Proplétala se hladce mezi hroby a blížila se ke kostelní zdi.
"Cože? To nemůžeš myslet vážně!" vyhrkla její kamarádka a ještě víc jí stiskla ruku. Došly spolu až ke kostelní zdi. První z dívek si sundala batoh a vytáhla z něj deku, rozprostřela ji na zem a sedla si. Poklepala na místo vedle sebe a pohlédla na ustrašenou dívku, ještě pořád se rozhlížející po hřbitově.
"Sedej, za chvíli to začne." vyzvala ji. Její kamarádka se na ni otočila. I v té tmě bylo jasné, že se mračí. Ale pak vzdala veškerý odpor a usadila se na deku. Pokrčila nohy a pažemi si opřela kolena.
"Poslouchej..."
-----
V kostele to šumělo hlasy a lavice hrkaly, jak na ně usedali lidé. Otevřely se dveře sakristie a před oltář vyšel postarší muž v černém hávu. Farář.
"Děkuji vám, mí drazí, že jste dnes opět přišli. Bůh nás obdařil další krásnou, jasnou nocí, v níž můžeme opěvovat jeho dobrotu a chválit jeho spravedlnost." pronesl úvodní slova.
"Paní Maysonová, prosím, začněte růžencovou motlitbou." vyzval starou dámu v první řadě. A ta začala.
"Věřím v Boha… Otče náš, jenž jsi na nebesích..." zavřela oči a v skřehlých dlaních držela růženec. Další hlasy se k ní přidaly.
"Otče náš, jenž jsi na nebesích..."
Celý kostel šuměl v jednohlasné modlitbě.
-----
"Co to je?" zašeptala vystrašeně dívka a cukla sebou.
"Co bys řekla?" pousmála se její kamarádka, opírala se uvolněně zády o zeď kostela, oči měla přivřené a užívala si vlahé noci.
"Zní to jako šumění listí, ale jak můžou šumět listy, když nefouká a ony se ani nehnou? Leda že… Že by sem někdo šel?! Někdo se plíží podél kostelních zdí! Jsou to vlci, že? Všichni z vesnice říkají, že tady žijí vlci! Řekni mi, že jsi za námi zavřela tu branku! Že jo?" dívka se vyděšeně rozhlížela okolo sebe a pak se zahleděla na svou kamarádku, ta se zdála jejími obavami pouze lehce pobavená.
"Jen klid… Uklidni se… Poslouchej..."
----
Růžencová modlitba skončila. Farář na ni navázal kázáním. Bylo o lásce, o pokoře, o trpělivosti a hlavně o naději. O tom, jak ani v té nejtemnější temnotě nikdy nejsme navždy a hlavně v ní nikdy nejsme sami. Když po několika minutách proslovu farář sklonil hlavu a přerušil tak proud slov, rozlehly se kostelem varhany.
"I dnes, jako jiné noci, si připomínáme smutnou událost, kdy náš kostel shořel na popel. Dobré duše našich sousedů jej znovu postavily a my, stejně jako oni, se zde můžeme tak scházet a děkovat Bohu za život, jenž nám daroval. A proto prosím, povstaňte a obraťte kancionál na stranu 921..."
Hlas faráře utichl v šustění a šumění, jak se všichni na mši zvedali ze svých lavic. A brzy se ke zvuku varhan připojily hlasy.
"Bože, věrným zemřelým milostiv rač býti… nechť ať světlo věčné jim v kraji živých svítí… dej ať v říši nad hvězdnou spějí z místa žalu… v nebi s církví vítěznou, pějí tobě chválu..."
----
"Proboha! Slyšíš to? To je vytí! Slyším vytí! A jde z kostela!"
"Myslíš ten zpěv?"

18. DEN - VÍLÍ RTĚNKA


"Ty vole, není to Arménia?"
"Ty jo, máš recht, koukni na ten xicht, tu by sis nespletl ani s prasečí prdelí."
"Kdyby si tu prasečí prdel nakreslila na xicht, možná by nevypadala tak odporně."
---
Dívka s dlouhými vlnitými vlasy práskla batohem do rohu chodby a vztekle si skopla boty z nohou. Do chodby nakoukla její máma a usmála se na svoji dceru. Ta jí ale jen věnovala naštvaný pohled.
"Já už tam nejdu!" vykřikla a protáhla se kolem matky do kuchyně.
"Zlatíčko, do školy se musí." namítla její matka a sedla si k jídelnímu stolu, vedle své dcery.
"Ne, já už tam nejdu! Všichni mi nadávají!" odsekla Arménia.
"A co Lucas?" pozvedla obočí její matka.
"Hlavně Lucas!" vyhrkla Arménia.
"A říkala jsi mu, aby toho nechal?" pozvedla matka obočí. Arménia se na matku podívala, jako kdyby tam před sebou měla nějaké kompletně zaostalé dítě.
"Jasně že jsem mu to zkusila říct." prohlásila pak tónem naznačujícím, že to by měla být ta nejvíc samozřejmá věc na světě.
"No.. a?" vyzvídala matka. Arménia zopakovala svůj pohled věnovaný zaostalému dítěti.
"Nenechal mě ani dokončit! Řekl mi, abych zavřel hubu, protože to ze mě táhne, jako kdyby mi tam něco umřelo a já to pak hojně zapíjela vším, co jsem našla!" vyhrkla. Její máma zavrtěla hlavou.
"To se mi nezdá… Jsi si jistá, že sis ten den vyčistila zuby?" zeptala se. Arménia ze sebe vyloudila frustrovaný pazvuk.
"Takhle to není! Mě nesmrdí z pusy! Jde jenom o to, že jsem hnusná! Můj obličej, vidíš ho?" Arménia si zamáchala rukama okolo obličeje, aby na něj upoutala pozornost.
"Je posetej beďarama víc, než měsíc kráterama!" vyhrkla.
"Ale Arménie..." pokusila se ji matka uklidnit.
"Druhá rudá planeta!" pokračovala Arménia.
"Arménie, no tak..."
"Jsem takový malý ztělesnění Rakouska Uherska… Jenom mi chybí Rakousko!"
"Arménie!" dívčina matka už to nevydržela a vykřikla. Arménia se zastavila, přestala urážet svůj obličej a na matku se zahleděla.
"Uklidni se, mladá dámo… Tohle je normální obličej a ty ho laskavě přestaň označovat takovými příšernými výmysly." Arméniina matka se na dceru přísně mračila. Pak vstala a odešla. Vzápětí byla zpátky, nesla bílý papír, obálku, propisku a jakousi zlatou věc ve tvaru válečku.
"Teď hezky napiš Lucasovi vzkaz, aby se s tebou sešel, sám, na hřišti, kde jste si hrávali jako malí."
"Ale mami-" Arménia nechápala, o co matce jde.
"Ticho, jenom ten vzkaz napiš." vybídla ji matka. A tak Arménia vzala papír, propisku a napsala, co měla.
"Ale když se podepíšu, bude vědět, kdo to poslal a nebude chtít přijít." namítla Arménia.
"Ty se taky nepodepíšeš, ne tak úplně." mrkla na ni matka. Arménia na ni vrhla nechápavý pohled. To už ale matka vzala zlatý váleček a odšroubovala víčko. Až teď si Arménia všimla, že na vršku je vytisknutá silueta malé holčičky s křídly. Nějaká víla, nejspíš.
Z válečku se vyklubala rtěnka. Matka vzala Arméniu za bradu a rtěnku jí pečlivě rozetřela na rty.
"A teď na ten dopis dej pusu." prohlásila.
"To nemyslíš vážně." zabručela Arménia. Očividně to ale matka myslela vážně. A tak ji Arménia poslechla. Otiskla své namalované rty na dopis. Matka jí pak dopis vzala, párkrát foukla na rtěnku, aby uschla, přeložila papír napůl a vložila ho do obálky. Arménia zůstala jen tak sedět, zatímco její máma se s dopisem vytratila pryč. Pravděpodobně ho odnesla Lucasovi do schránky. Na stole zůstala rtěnka. Arménia ji po chvíli váhání vzala a přetřela si rty ještě jednou. A pak čekala, dokud se matka nevrátila a neřekla jí, aby se šla nachystat, že Lucas určitě přijde na domluvenou schůzku. Ne, že by tomu dívka dávala velké naděje, ale když tam půjde a Lucas se neukáže, bude moct vpálit matce, že pravda byla na její straně.
K Arméniinu šoku se Lucas ukázal téměř na čas.
"Arménie, to jsi psala ty?" v ruce držel vzkaz. Arménia kývla.
"Já… jen chci, abys mi přestal pořád tak nadávat. A tví kamarádi by toho mohli nechat taky." odpověděla Arménia. Lucas okamžitě přikývl.
"Ale samozřejmě. Páni… Vypadáš… Fakt dobře." vypadlo z něho. Pohled upíral na Arméniiny rty. Arménia jen kývla. Tohle se jí moc nezdálo. Ale matčina slova se zatím plnila.
"Děkuju… Tak… budu ráda, když už si ty nadávky necháte pro sebe." prohlásila a pak nechala Lucase stát uprostřed hřiště a odešla.
---
"Ty vole, čumte na Arménii!"
"Hej, Uhersko, kdes nechala zbytek říše?"
Arménia se rozhořčeně otočila na bandu posměváčků.
"Lucasi, něco jsi mi slíbil!" vykřikla.
"Můžu já za to, že si ten tvůj xicht o to prostě říká? Nemůžu si pomoct!" odfrkl si Lucas. Arménia se zase otočila zády a sehnula se ke svému batohu. Byl tam. Zlatý váleček se siluetou víly na vršku. Přetřela si rtěnkou rty. Když se pak zase usadila a podívala se po klucích, nadávky nepřišly. Jako nějakým kouzlem od kmotřičky víly.
To ještě netušila, že víly jsou zasrané mrchy a make-up je jen lež, kterou si patlá na obličej, aby oblbla všechny, včetně sebe.

19. DEN - BÍLÉ HLASY


"Já ti říkala, že to byl špatný nápad!" vyhrkla Judy a přitáhla si vlněnou šálu ke krku.
"Ale hloupost! Jenom, co tohle přejde, obstaráme si zásoby a výzkum se posune dál, slibuju." snažil se ji uklidnit Patt. Seděli, oba zmrzlí na kost, v malinké stanici daleko od civilizace. Na sobě měli deset vrstev oblečení, topili v kamnech a přes rukavice si ještě hřáli ruce o hrnky s horkou kávou. Přesto jim byla zima.
"Ne, seru ti na tvoje zásoby. Až se tohle uklidní, jestli se to uklidní, jedu domů!" odsekla Judy rozhořčeně.
"Nemůžeš mě opustit! Tohle je náš vysněný výzkum! Zašli jsme tak daleko!" argumentoval Patt.
"Patte..." Judy hledala, jak mu ještě říct, že tenhle výzkum si vysnil hlavně on a že je to jen uvrhlo do dluhů a byla to naprostá ztráta času!
"Judy! Jsme tady! Jsme na pólu!" vyhrkl Patt nadšeně.
"Jo a trčíme tu už tři dny uprostřed sněhové bouře!" štěkla Judy.
"Brzo přejde, Judy, určitě..." sliboval Patt.
"To doufám! Už tě nechci ani vidět! Tebe, tyhle tvoje výzkumné krámy, všechny ty teorie a falešné stopy, nic!" Judy vstala a začala přecházet po místnosti.
"Judy, mluví z tebe únava, už jsi dlouho pořádně nespala." Patt to myslel dobře, chtěl Judy uklidnit. Ale dařil se mu pravý opak.
"Já vím! A jak bych asi mohla, Patte? Tahle bouře… Není normální..." Judy se rozhlédla po stropě a zdech jejich základny.
"Judy..." Patt si povzdechl. Už zase začínala.
"Slyším je! Slyším hlasy! Jdou z té bouře!" vyhrkla Judy. Jak jen mohl Patt zveličovat její tvrzení?! To on se sem vydal hledat kreténského sněžného muže. Blbého Yettiho! Ale ona je blázen, protože slyší v té sněhové bouři hlasy? To je teda gól!
"Judy, ty hlasy, je to kvílení větru..." namítl Patt.
"Je to kvílení větru! A ten vítr nám říká, že máme zmizet, že sem nepatříme, že tady nemáme co dělat! Patte… Proč myslíš, že se Bill a Evie nevrátili? Ta bouře začala po tom, co Evie odešla… Sotva pro ni Bill vyrazil, ještě zesílila!" Judy si sedla zase na židli. Hrnek přistál na stolku a ona si vložila hlavu do dlaní.
"Judy, Judy uklidni se… Mysli trochu..." Patt si klekl před Judy a položil jí dlaň na rameno.
"Jsou tam, Patte..." vzlykla Judy "Evie a Bill jsou v tý pitomý bouři chycený… A i když najdem jejich těla, oni už se nevrátí… Jejich duše tu zůstanou úpět v tý pojebaný bouři."
"Judy, tak to není… Oba dva jsou zkušení výzkumníci. Určitě si našli úkryt a stejně jako my i oni čekají, až se ta bouře uklidní." Patt mluvil klidně a pomalu, konejšivým tónem.
"Ne, Patte… jsou mrtví… Jen proto, že ty jsi chtěl najít velký, bílý zvíře někde na pólu… Prostě jsi musel hledat zázrak přírody… Tady jeden máš!" Judy prudce vstala a rozmáchla rukama okolo sebe.
"Jsme uprostřed něj! Jsme uprostřed dementní sněhový bouře! A ta bouře je živá! To ti říkám! Šeptá a kvílí! Příroda nás tady totiž nechce a nikdy nechtěla! A tohle je náš trest!" Judy se vydala ke dveřím.
"Judy! Judy zastav se a uklidni se! Přemýšlej trochu!" Patt vyrazil za ní, že jí zastaví. Ale Judy už otevřela dveře jejich základny dokořán a pohlédla na to bílé peklo.
"Vyhrála jsi! Vzdávám svůj boj! Tady mě máš! Vem si mě! Roztrhej mě na cucky! Já vím, že sem nepatřím! Tak fajn! Tak mě potrestej!!" s tímhle křikem se Judy vrhla do bouře. Dveře se za ní zabouchly. Patt na ně beze smyslu padl, bušil a křičel její jméno. Když zkoušel ale vzít za kliku a otevřít, nedařilo se mu.
"Judy!!" zakřičel zoufalstvím. V odpověď mu přišlo kvílení větru… A hlasy… Najednou je slyšel taky. Neříkaly nic určitého, ale on věděl, co mu chtějí sdělit. Tohle byla jeho chyba… Jeho přátelé jsou mrtví jen kvůli němu… A on bude brzy na řadě… Bouře mu slibovala, že brzy… Hlasy mu napovídaly, že jeho osud už se blíží…

20. DEN - ČESNEKOVÁ SLAVNOST


V místnosti seděli dva muži a pročítali dlouhý seznam.
"Sál?" - "Máme."
"Stoly?" - "Máme."
"Lavice?" - "Máme."
"Židle?" - "Máme."
"Ubrusy?" - "Máme."
"Talíře?" - "Máme."
"Příbory?" - "Máme."
"Sklenice?" - "Máme."
"Džbány?" - "Máme."
"Vázy?" - "Máme."
"Kytky?" - "Máme."
"Řekni mi, na to nám budou kytky? Jen to bude u toho jídla zavázet." - "Ženský to chtěj pěkný."
"Ženský..." - "Máme."
"No to teda máme..."
"Chleba?" - "Máme."
"Maso?" - "Máme."
"Rožeň?" - "Máme."
"Dřevo?" - "Máme."
"Papír?" - "Máme."
"Sirky?" - "Máme."
"Vodu?" - "Na co?" - "Na hašení ohně." - "Aha, to jo, to máme."
"Pivo?" - "Máme."
"Kořalu?" - "Máme."
"Mísy?" - "Máme."
"Hrnce?" - "Máme."
"Talíře?" - "Už ses ptal." - "A?" - "Máme." - "To je dobře, ze země to žrát nebudu."
"Muzikanty?" - "Máme."
"Starostu?" - "To jako vážně, starosto?" - "Tak máme starostu?" - "Toho nejlepšího, starosto."
"Tak to asi máme všecko." - "Máme."
"Počkej… A co zelenina?" - "No starosto?" - "Ženský na tom trvaj..." - "Ženský… No, máme."
"Tak snad už to je všecko."
Do místnosti vešla žena, přísně se podívala na oba muže. Když viděla, že ani jeden z nich nedrží v ruce půlku, ale oba dva mají svoje seznamy, pousmála se. Došla ke starostovi a seznam mu vytrhla.
"Všechno máme!" chválil se starosta.
"No to se ještě uvidí… Salámy a sýry?" - "Máme… Vidíte, starosto, na ty jste zapomněl."
"Sál?" - "Máme."
"Stoly?" - "Máme."
"Lavice?" - "Máme."
"Židle?" - "Máme."
"Ubrusy?" - "Máme."
"Talíře?" - "Máme."
"Příbory?" - "Máme."
"Sklenice?" - "Máme."
"Džbány?" - "Máme."
"Vázy?" - "Máme."
"Kytky?" - "Máme."
"Chleba?" - "Máme."
"Maso?" - "Máme."
"Rožeň?" - "Máme."
"Dřevo?" - "Máme."
"Papír?" - "Máme."
"Sirky?" - "Máme."
"Vodu?" - "Na co?" - "Na hašení ohně." - "Aha, to jo, to máme."
"Pivo?" - "Máme."
"Kořalu?" - "Máme."
"Mísy?" - "Máme."
"Hrnce?" - "Máme."
"Talíře?" - "Už jste se ptala, milostpaní." - "A?" - "Máme." - "To je dobře, ze země to lidi jíst nebudou."
"Muzikanty?" - "Máme."
"Hm… Ještě něco… Zeleninu?" - "Máme!"
"Tak to snad máme všechno..." - "Ještě starostu máme! Toho nejlepšího ze všech." - "No to určitě."
Žena spokojeně vrátila starostovi seznam a spokojeně se pousmála.
"Tak zítra to vypukne." - "Už pětisté výročí od první sklizně!" - "Je to tak, už hergot pěkný číslo, co?"
A tak to na druhý den začalo. Sál se vyzdobil, stoly se utřely, ubrusy prostřely, talíře, příbory, sklenice nanosily, džbány a mísy se naložily, maso se dalo na rožeň, oheň se rozhořel a celá ves se sešla s radostnými úsměvy před sálem. Na stupínku před nimi stál starosta, jeho žena a věrný kamarád, Luda Pila, majitel místní pily Luda. Všichni se zářivě usmívali a kýváním odpovídali na pozdravy. Starostova žena se naklonila ke starostovi a skoro neslyšně sykla.
"Česnek…?" - "Co s ním?" podivil se starosta. A tak se starostová otočila na Ludu a skoro neslyšně sykla podruhé:
"Česnek…?" - "Nemáme!" prohlásil Luda se zářivým úsměvem. Sotva ale viděl pozvednuté obočí starostovy ženy, úsměv mu zhasl.
"Česnek nemáme… Starosto! Nemáme česnek!" zahulákal. Davem to zašumělo. Starosta po něm střelil pohledem, pak je oba starostova žena čapla za ramena a odtáhla do sálu.
"Dyť jsme to všecko kontrolovali! Projeď seznam ještě jednou!" vyhrkl starosta. Oba vytáhli seznamy.
Salámy a sýry?" - "Máme… Vidíte, starosto, na ty jste zapomněl."
"Sál?" - "Máme."
"Stoly?" - "Máme."
"Lavice?" - "Máme."
"Židle?" - "Máme."
"Ubrusy?" - "Máme."
"Talíře?" - "Máme."
"Příbory?" - "Máme."
"Sklenice?" - "Máme."
"Džbány?" - "Máme."
"Vázy?" - "Máme."
"Kytky?" - "Máme."
"Chleba?" - "Máme."
"Maso?" - "Máme."
"Rožeň?" - "Máme."
"Dřevo?" - "Máme."
"Papír?" - "Máme."
"Sirky?" - "Máme."
"Vodu?" - "Na co?" - "Na hašení ohně." - "Aha, to jo, to máme."
"Pivo?" - "Máme."
"Kořalu?" - "Máme."
"Mísy?" - "Máme."
"Hrnce?" - "Máme."
"Talíře?" - "Na ty už ses ptal!" - "A?" - "Máme."
"Muzikanty?" - "Máme."
"Starostu?" - "No to teda máme, no..."
"Hm… Ještě něco… Zeleninu?" - "Máme!"
Oba se podívali po ženě.
"A co ten česnek?!" vyhrkla starostová. Pak udělala krok dopředu a chňapla oba chlapy za uši a zatáhla.
"Vy dva mamlasové jste nám udělali česnekovou slavnost bez česneku!" zavrčela a pustila je.
"To je ještě horší, než když tady ti tajrdlíci před měsícem hráli Hamleta bez Hamleta!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama