Everyone Needs An Angel - Creepypasta Too (44)

19. prosince 2017 v 20:32 | Kalamity Iharo |  ENACT
jABÁN, VY žALÁTI!!!
Tohle jste určitě nečekali, že? No... Já taky ne! Ale dneska ráno to na mě dolehlo. A tak je to tady. ENACT se nám definitivně blíží ke svému dlouho odkládanému konci... Ano - konec už je napsaný! A už je i naplánováno, kdy vyjde.
Můžete se na něj těšit na přelomu let 2017 a 2018 ... Ne, nedělám si z vás prdel.
31. 12. 2017 v 23:55 vyjde díl 45
a
1. 1. 2018 v 00:05 vyjde díl 46
Stay tuned for the big ending!!! or don't... I know it's a crap...





- Hej! Neuveríte, kto sa mi ozval!
- Kdo..?
- Maria! Je nažive a v poriadku!
- To je boží! Co se stalo? Přidá si nás zase?
- Vysvětlila ti, o co šlo té její kamarádce?
- Co jí vůbec bylo?!
- Hej, hej, kľud... Neviem, či sa medzi nás vráti… Vôbec si ma nepamätala, našiel ma jej priateľ podľa našej fotky.
- Hustě… Jakože, neměla ponětí, kdo jsi?
- A ten přítel tě zná, nebo tě vyhledal?
- Nevie ani, čo je to Creepypasta. Posielala som jej fotku Sally a Laughing Jacka a písala, že ich pozná, že ich stretla.
- Počkej, jako potkala? Jakože venku? Jak jako?
- Hej, myslíš, že to má co dělat s těma problémama, jak psala ta její kámoška? Třeba měla halůšky…
- Nebo si jen dělala srandu, však ona měla takový smysl pro humor.
- Hey, Natt, budeš si s ní ještě psát, že jo?
- Napiš jí, že nám chybí!
- Ja neviem, či sa ešte ozve... Písala si so mnou cez FB toho chlapca...
- Dej mi to jeho FB! Já se mu zkusím ozvat a poslat nějaké fotky, třeba si vzpomene…
- Okay…
- Doufám, že se Maria vrátí.

"Maaamiiii." Maria vlezla po ránu do kuchyně a připadala si, jako zombie. Podobně jako jeden taky vypadala.
"Copak? Dáš si kafe?" zeptala se jí máma.
"Ne? Nepiju přece kafe… Ale nemáme nějaké prášky na bolest hlavy?" Maria se sesunula na židli u jídelního stolu.
"No já nevím, doktor Tallak chtěl, abychom s ním projednávali všechny léky, co budeš brát." zaváhala matka.
"Mami, je to jedna blbá pilulka." zabručela Maria.
"No..." její matka stále váhala.
"Nebude ze mě narkoman po jednom ibalginu." vyhrkla Maria.
"Fajn, ale jen jeden. A slabší. A pokud by tě ta hlava bolela i potom, zavoláme doktoru Tallakovi, jasné?" prohlásila máma. Maria přikývla. Potom už něco vymyslí, teď se hlavně musí zbavit té příšerné migrény. Jako kdyby jí někdo trhal hlavu na kousíčky a pořád dokola šeptal její jméno. Bylo to vyčerpávající.
Když jí máma donesla prášek, Maria ho do sebe hodila a hltavě ho zapila vodou.
"Vydrž chvíli, než začne účinkovat." připomněla jí máma.
"Já vím, mami." protočila Maria očima. Snad to zabere a na dlouho. To bylo v tu chvíli její největší přání.
Rodiče ji opustili a odešli do práce. Maria ležela na posteli a hleděla do stropu. V hlavě jí pořád hučelo. Jako kdyby na ni pořád někdo volal.
Koukla se na hodiny na zdi. Už to byly čtyři hodiny od chvíle, kdy si vynutila prášek. Bolest téměř neustoupila. Nikdo nebyl doma, byla to její šance… Došla do kuchyně a otevřela lékárničku. Byl tam. Její milovaný ibalgin.
"Chlapče, asi tě požádám o ruku, ale musíš být hodný a pomoct mi." ušklíbla se Maria. Hodila do sebe prášek a napustila si vodu. Měla pocit, že na chvíli bolest a hučení v hlavě utlumila, ale do půl hodinky to bylo zpátky.
"Žádná svatba nebude!" vyhrkla Maria naštvaně.
Pak si vzala láhev s vodou, krabičku ibalginů a vyrazila ven. Možná, když bude dostatečně dlouho bloumat po parku, tak se jí uleví. Nastavila si na telefonu budík, na další čtyři hodiny, kdy si znovu bude moct vzít tu zázračně nezázračnou pilulku.
V parku ovšem moc klidu nebylo. Maria se snažila proplétat mezi lidmi a najít si klidnější místečko, ale zdálo se, že jí akorát všichni lezou do cesty.
"Hloupí… Slepí lidé, hm?"
"Cože?" Maria se otočila a rozhlédla se. Lidé okolo ní procházeli, vrazilo do ní jedno dítě, ale nikde majitel toho pohrdavého hlasu.
"Och, hlupáčci jedni, jak jsou ubozí, nemám pravdu?"
"Prosím?" Maria se otočila zpátky. Ale ani tam se nezdálo, že by byl někdo, kdo mluvil přímo na ni.
"Však ty taky nejsi nejzářivější žárovička, co?"
Maria se zamračila. Tohle se jí nelíbilo. Hlava ji bolela ještě víc, než když ven vyrazila. Vytáhla prášek, spolkla ho a zapila vodou. Vyrazila dál v naději, že ve středu parku bude méně lidí. Chyba.
"Tak ty se mě chceš takhle zbavit? Blbým práškem?"
Maria zavrtěla hlavou, jako kdyby to snad mohlo ten hlas odehnat. Rychle zamířila z parku pryč. Proplétala se městem a snažila se dostat někam, kde bude klid. Hlavou se jí ozýval zákeřný smích.
Konečně… Konečně došla někam, kde byl klid. Byly to zbytky hradeb, pozůstatky starého opevnění města. Nikdo k hradbám nechodil, protože částečně tvořily zeď u zahrady… Zahrady patřící blázinci.
"Aaah, doufám, že blázni mají vycházky, jinak bys měla průšvih, že jsi takhle venku z pokoje."
Zase, zase ten odporný, drzý, protivný hlas. Maria už skoro zuřila. Tohle si přece nezaslouží! Vydala se podél hradební zdi.
"Nezasloužíš? Ale ovšemže zasloužíš! Odsunula jsi nás na druhou kolej! Zavřela jsi nás hluboko v podvědomí… Ale nemysli si… Nám neunikneš."
Bylo to divné. Maria přísahala, že je sama. A navíc, i kdyby za zdí mluvil nějaký blázen… Jak by jen mohl znít tak blízko? A vědět na co Maria myslí? A hlavně… Ten hlas slyšela už ve městě. To nemohl být blázen.
"Ty jsi blázen..."
"Nejsem!" kdoví proč to Maria vykřikla nahlas. Zvuk jejího vlastního výkřiku ji donutil zastavit a zamrkat. No, možná blázen je… Trošičku.
"Jen se neboj, my všichni jsme tak trochu blázni… Proto je ti s námi jako doma."
Maria se dala zase do kroku. Obešla hradby a vydala se za město k jezerům.
"Jen neboj, jdeme si pro tebe… Nebudeš už sama, budeš zase s námi, budeš doma..."
"Nech mě být!" odsekla Maria. Cítila se lépe, když odpovídala nahlas. Ať už to vyznělo sebedivněji.
"Nenechám, drahoušku. Už jednou jsi s námi byla. A bylo ti tak pěkně..."
"Co to je za blbost?!" ohradila se Maria, ten vábivý tón hlasu se jí nelíbil. Vůbec se jí nelíbilo, kam se to dostala a že jí v hlavě zní nějaká cizí… věc.
"Věc?! Nikdy jsi mě nepojmenovala věcí…"
"Přestaneš mi číst myšlenky?" zeptala se otráveně Maria. Sešla z cesty a usadila se na břehu jednoho jezera.
"Jen klid, zlatíčko. Všichni ti tvrdí, že jsi spala, viď? Že jsi jen hodně dlouho spala..."
V hlase najednou znělo jakési pochopení. Jako kdyby si ji hlas chtěl usmířit a naklonit.
"Ale my to víme, Mario, my dvě víme, že jsi někde byla, někde jinde, kde jsi se cítila jako doma..."
Maria se zamračila. A už zase byl ten hlas plný vábivosti.
"Mario, je čas se vrátit zpátky. Tam, kde ti bylo tak dobře… To místo, na které myslíš, že jsi zapomněla..."
Maria si povzdechla. Ať jde ten hlas pryč. Oči jí padly na vodní plochu. Prohlížela si svůj odraz. Vypadal taky tak nějak… cize.
"My obě víme, že někde hluboko je to pořád schované, tak se neboj… Poddej se tomu… Bude ti líp..."
"Ty jsi nějaká chytrá!" odsekla Maria a nohou kopla do vody. Její odraz se rozvlnil. Když se voda začala zase uklidňovat a její tvář formovat zpátky, bylo to ale mnohem horší, než před tím. Teď už Maria skutečně hleděla na někoho cizího. Z vody na ni zíraly zlaté oči, obličej byl bledý a rty lehce nafialovělé, okolo hlavy jí vířily vínově fialovo červené vlasy… Maria si jako ve zpomaleném filmu položila dlaň na tvář. V odraze se dlaň objevila, ale sotva znatelně. Jako kdyby Maria byla někde v pozadí, za tou druhou tváří… Nafialovělé rty se roztáhly do úšklebku. Zlého a zákeřného úšklebku.
"Každý potřebuje anděla, Creepypasta taky… Nezapomeň na to, Mario."
To už ale Maria vstala, odvrátila se od jezera a běžela zase zpátky. Mohla se snad předávkovat léky? Je možné, že něco, co jí pouštěli do těla v nemocnici jí teď zamíchalo s ibalginem a ona… Takhle blba?
Když Maria opět míjela blázinec, napadlo ji, že by bylo na čase se vzdát. Bylo by jednodušší prostě zavolat tomu doktoru Tallakovi, říct Lizzie, že našla tu fotku a spojila s Natlay… Jenže Lizzie jí to taky nedělala snadné. Jako její nejlepší kamarádka si s ní má o všem promluvit na přímo. Ne se takhle spolčit proti ní.
Nakonec se Maria vrátila domů a rozhodla se ještě chvíli pátrat na internetu sama. V hlavě jí uvízla slova toho otravného hlasu. "Každý potřebuje anděla, Creepypasta taky". Taková blbost.
Ve svém výzkumu se nedostala nijak daleko. Když se pokoušela vyhledat slova Creepy a Pasta odděleně, vyšlo jí pár výsledků, ale kdykoli použila celé slovo Creepypasta, nebo snad našla odkaz, který vypadal, že ji někam dovede, vyskočil na ni error. Frustrovaně zabručela. Tohle nebylo normální. Možná měla počítač hacknutý? Pokud Lizzie schovala všechny její fotky, mohla jí počítač promazat. Maria ale věděla, který počítač Liz určitě nepromazávala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jablko Jablko | Web | 1. února 2018 v 15:06 | Reagovat

qwq Imma going to cry... This is so awesome... QwQ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama