#Worvember (21 - 30)

1. prosince 2017 v 19:03 | Kalamity Iharo |  Challenge
Jabán, vy Žaláti!
Tak je to tady, závěrečná desítka povídek z Wordvemberu! Ano, prostě už se mi to nechtělo dělit a tak máme místo dvou posledních pětek jednu poslední desítku... Tak si ji užijte a u něčeho dalšího se třeba uvidíme!

wwwwww



21. DEN - ŽELEZNÉ MĚSTO


"Takže… Tohle je ono…?" pozvedla malá dívenka s culíčky obočí. Muž vedle ní se hrdě narovnal, zazubil, palci si natáhl kšandy a nechal je plesknout o svou hruď. Nějak zapomněl na tu štiplavou bolest, která s nárazem kšand na hruď přichází a tak zkřivil překvapením a bolestí tvář, ale vyzubený úsměv se snažil křečovitě udržet.
"Jop!" prohlásil skrze zuby a párkrát zamrkal. Holčička přeletěla scenérii očima.
"Takže, tohle je všechno?" zeptala se pochybovačně.
"Cože? Všechno? Ani zdaleka ne!" prohlásil muž, chytil dívenku za ruku a rozběhl se. Běželi přes pláň rudého písku, do kterého se opíralo slunce a mířili k městu. Čím blíž byli, tím vyšší se jim jevily plechové věže, až vběhli od ulic a skryli se v jejich stínu před sluníčkem. Ulice byly prázdné.
"Jako vážně? V té knížce to Jules Verne popisuje úplně jinak!" vyhrkla dívenka. Muž na ni překvapeně zamrkal.
"O čem to mluvíš? Rozhlédni se kolem sebe! Železné město! Všechno je tu železo! Lidé ho vystavěli jako památník na techniku… jsou tu pravidelné ulice, jediné náměstí, na kterém je velikánské sousoší! Jen se pojď podívat!" vyhrkl nadšeně a táhl dívenku dál. A ta se beznadějně rozhlížela okolo sebe. Obklopovaly je věže, ve kterých byla vytvarována okna a dveře, ale nebyly pravé. Nevedly dovnitř.
"A nemá tu být továrna?" zapochybovala dívenka, když dorazili do středu města a tam se tyčilo sousoší… Které stejně, jako celé město, bylo pro dívenku velikým zklamáním. Byl to jen mišmaš trubek… vedly vzhůru a do stran a dolů a přes sebe a skrz sebe a okolo sebe… Možná to bylo zajímavé spletité seskupení, ale nic, co by dívenku nadchlo. Nafoukla tváře a pak si povzdechla.
"Jaká továrna? V Železném městě nikdy továrna nebyla!" vyhrkl muž a nervózně si poupravil kšandy.
"V mém milovaném městě, do kterého jsi slíbil, že mě vezmeš továrna byla! A bylo přísně střežené! A bylo v Americe, v Oregonu! Bydleli tam lidi, vyráběly se tam zbraně a..."
"Já ti říkám, že jsme přesně tam, kde jsi chtěla. Tady, v Železném městě a Železné město nikdy nemělo továrnu, obyvatele, nic takového..." muž rozhodil nešťastně rukama. Děti! Nikdo se nikdy nezavděčí dětem!
"Ale Jules Verne… Počkej..." dívenka se zasekla a zahleděla se na svůj doprovod.
"No čekám, tak schválně!" založil si muž ruce na hrudi a zahleděl se na holčičku. To je tedy zvědav, co z ní vypadne.
"Říkal jsi Železné město?" zeptala se dívenka a přímo propalovala muže pohledem.
"Jop, co jsme sem přiletěli. Železné město. Město Železné. Železné, Železné, Železné..." odpověděl muž. Dívenka se plácla do čela a nechala si dlaň na tváři. Opět si povzdechla.
"Tak co je? Nechtěla jsi náhodou sem?!" rozhodil rukama muž tak rázně, že mu málem uletěly od těla.
"Chtěla jsem do města z románu Julese Vernea." zamumlala dívka, stále s dlaní na obličeji.
"Ale vždyť jsme přece tady!" zaúpěl muž.
"Ne, jsme v Železném městě… Jules Verne napsal román Ocelové město." odpověděla dívenka. A muž zaúpěl znovu. Pak ale svěsil hlavu a rezignoval.
"Dobře, jak si tedy přeješ. Jdeme najít Ocelové město." natáhl k dívence ruku, ta se jej za ni chytil a vyrazili tak ulicí zase z města ven.
"Mimochodem, to víš, že Jules Verne ji možná ani nenapsal…? Spekuluje se, že jen upravil text někoho jiného a z komerčních důvodů to vydali pod jeho jménem." prohlásil muž.
"To snad ne!" vyhrkla dívenka.
"Komerce, no." pokrčil nad tím muž rameny.

22. DEN - RAJČATOVÝ SLIB


"Zamiloval jsem se do tebe již v ten první den. V ten první den, kdy ses začala na slunci červenat. Kdy sladké paprsky dopadly na tvé oblé tvary a zabarvily je barvou lásky. Lásky, které ve mně zahořela. Cítil jsem tě, má milovaná. Cítil jsem tě, jak rosteš hned vedle mě. Ale až v ten den jsem poprvé otevřel své oči a ty jsi otevřela své, pohlédli jsme na sebe a já věděl, já věděl, že chci růst už navždy vedle tebe. Mé city byly sladší, než všichni ostatní okolo nás spojení dohromady a přesto nebyly sladší, než ty, má drahá. Nikdo nikdy nemohl být sladší, než ty.
Žili jsme šťastně, přešťastně, rostli jsme vedle sebe a tiše jsme sdílely opojení z lásky. Snad pro tvou lásku já se stal větším a krásnějším a snad pro mou lásku ty ses stávala půvabnější a rozkošnější. Nechybělo nám nic. V nocích přikrývali jsme se lístky, ve dne nastavovali jsme se slunečním paprskům. Rosa, jež na tebe nad ránem padla, dávala ti v prvních paprscích dne korunu jak z perel. A já jen věděl, že to je ten nejdokonalejší čas a že ten čas je jen náš. Zapřísahal jsem se navždy zůstat s tebou. Zapřísahal jsem se, že mě od tebe nikdy nic neoddělí."
"Ach můj milovaný. Vzpomínám na ten sladký, přesladký večer. Hvězdy nad námi spolu s měsícem v úplňku přihlížely naší lásce, jako tiší svědkové, zavazující se nepromluvit o kráse, jež spatřují. Jak zavázal ses mi slibem, já zavázala se tobě. Nikdy nás nic nemělo rozdělit. Byli jsme svoji a jen jeden druhého. Nikdo další nemohl vejít mezi nás. Ačkoli tráva závistivá snažila se vklínit zlo mezi nás a pokoušela se prolomit naši lásku, nezmohla nic. Kouzlo, co jsme si stvořili bylo nám štítem. Byť s námi cloumal vítr, byť do nás bubnovaly kapky deště. Já držela se vedle tebe a ty držel ses vedle mě. Vytrvali jsme jeden pro druhého. Nikdo jiný nikdy nerozuměl naší věrné lásce. Odrazovali nás a šeptali, abychom zapomněli, že nám ten cit přinese jen zmar a žal. Bláhoví. Kdyby sami otevřeli svá jádra a vpustili do srdcí trochu té něhy, poznali by, že nic zlého se opravdu zamilovaným stát nemůže.
Má lásko… Vzpomínám, jak nás jednou, za slunce svitu pohladily ty ruce a odtrhly od našich rodných stonků. Jak nejprve mne vložily k našim bratrům a sestrám a brzy i tebe. Jak sebral jsi všechnu sílu a překulil ses ke mně, rozhodnut mne následovat až na okraj světa.
Nenechal ses zastavit ani přesypáním dál, do jiné bedny, opět sis našel svou cestu. A i když to s námi na dlouhé cestě třáslo, tisknul ses ke mně a nenechal otřesy vyhodit mne na cestu. Stejně tak ty sám jsi při mně zůstal. Šeptal jsi mi o cestě do země zaslíbené, kde už nás nikdy nic a nikdo nevyruší. Kde budeme my, naše láska, slunce, měsíc, hvězdy a má perlová korunka z rosy. Šeptal jsi mi tyto sliby a my oba jim uvěřili.
Přenášeli nás, přesypávali, přebírali a ty sis vždy našel svou cestu ke mně. Byl jsi nezdolný. Sebrali nám slunce a dali nad nás střechu. Odstranili trávu, vyložili nás na chladný pás a ten nás nesl k rachotu a tys stejně sliboval vše krásné…
Jak jsi jen mohl? Kde jsi teď? Copak necítíš ty ostré čepele drtící naše křehká těla? Kde jsi teď, drahý? Slíbil jsi, že tu budeš! Slíbil jsi, že budeme navždy spolu… Je tohle to naše navždy? A proč voní… Kečupem?"

23. DEN - PEPRNÁ POZNÁMKA


"Hele, když už máš čtyři oči, měla bys vidět líp, než my?"
"Není to trochu kanibalismus, když brambora jako ty žere chipsy?"
"Woohoou, ty máš legíny? Ani já bych si na legíny netroufla, jakože fakt odvaha!"
Stačí to poslouchat jednou, dvakrát denně. Netrvá dlouho, než to vzdáte. Přestane vás bavit odpovídat na ty jejich poznámky. Přestane vás bavit se otáčet po těch, co je po vás štěkají. Přestane vás to bavit, bránit se. Prostě se smíříte s tím, že už to takhle zůstane.
Dokud je to banda pitomců z druhé strany třídy, je to v pohodě. Neznají vás, vy neznáte je. A co už, stejně se jich brzy zbavíte.
"Heh, dneska sis neměla zapomínat ten pytel přes hlavu, ti řeknu."
Ale když ten hlas zazní hned vedle vás, je to jiné. Není to tak, že by to předtím nebolelo. Bolelo. Jenže teď… Teď to bolí jinak, víc to pálí a štípe a je to úplně všude. Jako když kousnete do kuličky pepře. Nedá se to zahnat vodou.
"Proboha! Takhle jsem se nelekla ani toho týpka v hororu, na který jsme včera koukaly!"
Jistě. Může to znít vtipně. A vypadat nevinně, když to přichází od člověka, který je vám vlastně blízký.
"Hele, jseš si jistá, že nemáš nějakou hroznou nemoc? Že ses narodila jen s půlkou rozumu? A pak jsi tu půlku někde vytratila?"
Jenže když ty poznámky, hořké, štiplavé a nepříjemné jako pepře zkousáváte pravidelně, nedá se už moc dobře namlouvat si, že to je jen přátelské pošťuchování. A ty argumenty, že je to z lásky, nejsou zrovna dvakrát důvěryhodné.
Po dlouhých měsících drzostí, pošťuchování a výsměchu… Je brambora to poslední, co chcete od kamarádky dostat k Vánocům! A ten blbý argument, že jste zlobili?! Takhle se kamarádi nechovají!
Ne, ani ty blbý zlatý naušnice to nespraví! Byla jsem u tebe doma! Vím, že jsou ze šperkovnice tvojí mámy, ale ona už je prostě nechce nosit!
A co má znamenat to, že mě tímhle vlastně vychováváš? Že mě připravuješ, jak svět nikdy nebude jako peříčko?! Nemyslíš, že už teď to vidím? Nemyslíš, že ve světě, kde se mi vysmívají všichni ostatní by mi někdo, kdo si říká moje kamarádka, měl spíš být oporou, stát při mně a obejmout mě? Ne mě mlátit do ramene, krucinál! Ale já jsem byla hodná, byla jsem ráda, že někdo seděl v té lavici vedle mě, že tu byl někdo, kdo chtěl, abych s ním čekala na autobus. A tak jsem nic neříkala. Nezastavovala jsem tě, i když jsem měla. A měla jsem na to plné právo!
Ale takováhle jsem! Klidná, tichá, trpělivá. A i když to všechno tolik bolelo, neřekla jsem ti nic, abys mě neopustila úplně. Jo, taková jsem. A teď, když jsi mi napsala, omlouvala se… Tak já ti věřím, že to tak myslíš. Asi jsi v zrcadle zahlédla monstrum… Ale jen klid. Já už se nezlobím. Je to minulost. Děkuju, že jsi se ozvala, já ti odpouštím…
---
Vážím si toho… Kéž bych mohla odpustit sama sobě… To monstrum v tom zrcadle vidím ale pořád.

24. DEN - PÉŘOVÝ KOŠÍK


"A to si jako fakt myslíš, že to bude fungovat?" brunetka se přetočila na posteli na záda a hlavu nechala viset přes okraj dolů. Viděla teď svou ujetou sestřenku vzhůru nohama. Ta kývla.
"Samozřejmě! Dětské sny se dycky plní!" vyhrkla zrzka a zatleskala rukama. Oči jí světélkovaly nadšením. Brunetka si odfrkla.
"To jo, plní, o Vánocích." prohodila.
"A do těch zbývá už jen nějakých tři sta dní!" vyhrkla zrzka.
"Vlastně… dvě sta a tři a devadesát dní přesně." odvětila brunetka.
"Tak vidíš!!" Zrzka byla plná nadšení. Takového nadšení, až její sestřenice čekala, kdy ta holka exploduje. Nestalo se. A tak si brunetka jen otráveně povzdechla. Chvíli bylo ticho. Opravdu jen chvíli, protože zrzka nikdy moc dlouho potichu nevydržela…
"Chceš to ještě jednou popsat? Vidím, jak ti ta super ultra mega totálně boží pointa uniká!" vyhrkla. Brunetka protočila očima a pak s dalším povzdechem kývla.
"Faajn, zkus to, třeba v tom nesmyslu odhalím něco, co mi před tím unikalo." prohodila. A zrzka se dala do vysvětlování.
---
"A opravdu si myslíte, že to bude fungovat? Že to na trhu zaujme?" pozvedl vedoucí komise obočí a skrz obdélníčková sklíčka brýlí si prohlížel mladou dámu sedící na židli před ním. Zrzka si připadala hůř, než když po desátém kole vysvětlování jí tenkrát v pokoji její sestřenice řekla, že to prostě blbost je a blbostí to zůstane. Nebyla to pravda. Dětské sny se plní a plní se hlavně o Vánocích! A dnes byly dva dny do Vánoc a její sen se určitě vyplní!
"Určitě, je to velice praktické a inovativní." prohlásila sebevědomě. Jistě, že se jim to nelíbilo. Nikomu se nikdy ten nápad nelíbil, ale třeba, když vytrvá, tak i tuhle komisi ubije svou energií a stejně jako kdysi její sestřenice, i tihle lidi to nakonec vzdají a kývnou! A to by bylo tak super!
"Jste si jistá, slečno?" pozvedla žena po pravici předsedy obočí natolik, že se jí ztratilo v pečlivě zastřižené ofině hnědých vlasů. Dívka na druhé straně stolu horlivě kývla a jeden pramen zrzavých vlasů jí spadl do čela, nechala ho tak.
"Naprosto jistá. Možná bych vám to mohla celé ještě jednou popsat a ujistit se, že jsem nic nevynechala." nabídla komisi. Pět členů se po sobě váhavě podívalo a pak jejich předseda pomalu kývl.
"Ano, zkusme tohle. Třeba jsme něco přehlédli." prohodil. Úplně jako ta holka před pár lety! Už chybí jen to povzdychávání. Ale ta podobnost situace dívku vlastně uklidňovala. Čím víc je situace podobnější tomu zážitku z předtím, tím větší pravděpodobnost je, že po desátém pokusu o vysvětlení se tihle panáci vzdají a nechají, aby ten návrh prošel. Zrzka se tedy nadechla a spustila.
---
"Tak co?" zeptala se brunetka. Zrzka se naproti ní u stolu rýpala v jídle a jen povzdychávala. Což bylo matoucí, vzdychání a povzdychávání bylo brunetčinou věcí!
"Ani po desátém vysvětlení jsem je neobměkčila. Prý to nestojí ani za jediný výrobní prototyp." povzdechla si zrzka.
"To mě mrzí… No, snad tvůj jiný nápad." nadhodil brunetka s nadějí, že to její sestřenku obměkčí.
"Ale tohle byl můj sen! Dětský sen! A ty se plní!" vyhrkla zrzka.
"Jo, o Vánocích." prohodila brunetka chladně.
"Ale vždyť jsou Vánoce!" vyhrkla rázně zrzka.
"Ne, ještě zbývá šest hodin a čtyřicet jedna minut!" odsekla stejně rázně brunetka. Po zbytek večera už jen takhle seděly u stolu a nemluvily. Ale ani jedna od stolu neodešla ani dlouho po té slovní přestřelce, protože odejít by znamenalo ustoupit. A tentokrát nehodlala ustoupit vážně ani jedna. Seděly tam takhle těch čtyřicet jedna minut… A pak hodinu a čtyřicet jedna minut… A dvě hodiny, tři hodiny… Čtyři hodiny a čtyřicet čtyři minut… Až najednou, uprostřed noci, uprostřed zabedněného tvrdohlavého sezení… Jim oběma padly hlavy na stůl a místností se ozývalo jen tiché oddychování.
"To byl zvonek?" pozvedla brunetka hlavu a zamžourala do rána. Vážně usla tady u stolu?
"Zvonek! Byl to zvonek! U dveří!" vyhrkla zrzka a už se hnala ke vchodu. Brunetka ji rozespale následovala. Zrzka otevřela dveře a šťastně vyjekla.
"Je to on! Můj prototyp!" zajásala a přitáhla si věc ležící za dveřmi do náruče.
"Vidíš? Sny se plní! Mám ho! Já ho mám!" opakovala zrzka pořád dookola. Brunetka se sehla a vzala papír, který zůstal ležet na zemi. Zamžourala na slova a raději je přečetla nahlas.
"Speciální péřový košík pro sběr vajec." … O Vánocích je očividně fakt možné všechno.

25. DEN - PANENKA NA PAMÁTKU


Adam byl nervózní. Prohlížel si malou panenku, co měl v dlaních. Přemýšlel o tom, co ho na internát přivedlo. A o událostech, které se za ten první týden staly. Přemýšlel o Jamesovi. O tom pohledu, který se mu naskytl hned ve středu ráno. Tělo mladého chlapce s kravatou obvázanou okolo krku a přivázanou ke klice okna. Visel tam venku, všem ve dvoře na očích. Podle doktora zemřel mezi druhou a třetí hodinou ráno. Našli ho v sedm. Čtyři hodiny tam musel viset. S očima zvrácenýma navrch a ústy pootevřenými. V koutcích mu zbyla ještě pěna.
Adam svraštil obočí a oklepal se. Byla to hrůzná představa. A navíc nikdo netušil, proč to udělal. Rodina si hned odpoledne přijela pro věci. Adam je pomohl zabalit, protože Martin byl úplně mimo a ještě to ráno odjel domů. Když si Jamesovi rodiče věci přebírali, vrátili Adamovi malou panenku, že ta Jamesovi rozhodně nepatřila. A tak ji Adam položil na Martinův stůl.
O týden později ho vzbudil křik. Martina našli na záchodech. Očividně někde sehnal spoustu léků, všechny je spolykal a zapil pivem… Na Adama a Patrika, tehdejšího Martinova spolubydlícího připadlo balení věcí. Když Adam předával krabice, Martinův otec mu vrátil malou panenku, že Martinovi prý rozhodně nepatřila. A Adam ji tedy přenechal Patrikovi.
Právě předal Patrikovy věci jeho zdrcenému strýci a ten mu vrátil malou panenku. Ta totiž jeho mrtvému synovci rozhodně nepatřila. Panenka měla dlouhé bílé vlásky, kulatou, šedou hlavičku a ze stejné látky měla i tělíčko. Jen jedna nožička byla bílá. Někdo pro ni ušil modrobílé šaty s řasenou sukničkou lemovanou krajkami. Očka panenky byly vlastně dva modré korálky a ústa, vyšitá červenou nití a vedená do úsměvu někdo škodolibě zašil nití černou. Panenka vypadala jako nevinná princezna, nebýt těch úst. Bylo na nich něco nepřirozeného, cizího a nenávistného. Byla to ta samá panenka, co mu vrátili Jamesovi rodiče. Ta samá panenka, co mu vrátil Martinův táta. Pořád ta samá panenka. Adam ji převracel v dlaních. Celý svět se mu zdál prázdný a k ničemu a jemu samotnému bylo špatně. Co přišel sem, na internát, jako kdyby neexistovalo nic jiného, než smutek a zmar.
"Adame..? Ahoj. Můžu dál?" ve dveřích Adamova intráckého pokoje se objevil starostlivý obličej jejich hlavního vychovatele. Byl to asi padesátiletý chlapík s delšími vlasy tmavší barvy. Už mu ale začaly šedivět.
"Pojďte dál, já… Chtěl jsem vám něco ukázat." prohodil Adam. Vychovatel vstoupil a usadil se na židli naproti Adamovi.
"Tak copak, hm?"
Adam s povzdechem natáhl ruku a podal vychovateli panenku. Řekl mu, jak ji vždycky rodina kluků vrátila s tím, že nikomu z nich nepatří. A vždycky to byl ten další, kdo ji měl, kdo umřel. Vychovatel si vzal panenku a hleděl na ni.
"Samozřejmě, že nebyla nikoho z nich. Je moje." prohlásil tiše. Adam vyvalil oči.
"Koukni, Adame.. Tihle kluci nejsou první, kdo se tu zabil a… Nejsou první u koho se po smrti našla tahle panenka. Myslel jsem, že jsem se jí zbavil. Několikrát jsem ji vyhodil, roztrhal, spálil… Vždycky se vrátí."
"Ale… Proč se vždycky objeví u kluků, co se pak zabijou?" zeptal se Adam nechápavě. Tahle historka se mu nelíbila. Neměl z ní dobrý pocit.
"Vyrobil ji můj syn… Nechtěl sem na internát, chtěl zůstat u matky, ale já mu nedal na výběr. A tak mi vyrobil tuhle panenku a nechal mi ji se slovy, že všude je dobře, jen tady na internátu čeká smrt. Byl to takový umělecký filosof, už od malička. Tak jsem to pokládal za nějakou hloupost o jeho duši. Ty pronášel často."
"Jenže on se pak… zabil, že?" Adam si poskládal poslední střípky příběhu dohromady. Vychovatel přikývl. Sevřel najednou panenku takovou silou, že mu zbělely klouby.
"A nechal mi tady tuhle pitomou památku, co pronásleduje další a další kluky a žene je k tomu stejnému konci..." vychovatel prudce vstal a vydal se ke dveřím.
"Pane vychovateli… Neměl byste něco dělat?" polkl Adam. Vychovatel se po něm podíval.
"Udělám… Zavřu to tady." zabručel a pak se za ním zavřely dveře.

26. DEN - ŽIVOUCÍ KRESBA


"Mami! Mami! Přísahám, že se ti lidi pohnuli!"
"Nevřískej. Tady jsme v muzeu. Tady se mluví šeptem."
"Ale oni se vážně pohnuli..."
---
Z úst malíře unikl tichounký povzdech. Tlumené hlasy rozléhající se s prapodivnou ozvěnou se rozplývaly někde v dálkách toho čistě modrého nebe. Nebyl na něm ani mráček. Nikdy na něm nebyl ani mráček. Malíř seděl v okně podkrovního pokojíku a hleděl na to blankytně modré nebe. Kdyby mu snad přimaloval jeden, dva obláčky, neomrzelo by jej tak brzy. Přestože by jej jednoho dne omrzelo zcela určitě. Jako všechno tady. Shlédl dolů na předměstí malého městečka. Lidé se vesele bavili, zatímco procházeli tržištěm. Veselý jásot a přátelský ruch trhu bylo sladké poslouchat. Ale i to se mu už dávno omrzelo.
Janek dole balancoval na jednokolce a u toho stíhal žonglovat s třemi zářivě barevnými míči. Neunavil se ani po hodinách a hodinách balancování a žonglování. Protože ho unaveného nenamaloval.
Gerta s Marianou přebíraly jablka a smály se nějakému vtipu. Nikdo nikdy ten vtip neslyšel. Ale ony se smály a smály. Smály se od rána do večera a smát se nepřestaly. Protože on je nenamaloval, jak se přestávají smát. Namaloval je, jak se smějí.
Prodavač ryb právě počítal dukáty. Počítal je už nesmírně dlouho, ale počítat nepřestal. Protože ho namaloval, jak počítá.
Od rána do večera přes to tržiště proudil dav. Ale kdo ví, kdy bylo ráno a kdy byl večer. Slunce bylo stále ve stejné výšce, nebe bylo stále stejně blankytně modré a bez mráčku. Janek pořád balancoval a žongloval, Gerta s Marianou se pořád smály a prodavač ryb pořád počítal. Byli zaseknutí v okamžiku, ale přesto se zdálo, že čas utíká a že předměstí žije.
S dalším povzdechem se malíř zahleděl do přítmí své dílny. Všude byly poházené štětce, plátna, rámy, stojany. A na stolku byly lahvičky s barvami. S vyschlými barvami. Co tady malíři scházelo, byla voda. Neměl vodu, se kterou by maloval. Se kterou by vytvořil mráčky, další ulice, nové scenérie. Namaloval by Gertu a Marianu, jak platí za jablka a už si vypráví další vtip. Nakreslil by prodavače ryb, jak dopočítal peníze a s klidnou duší je uložil do váčku u pasu. Nakreslil by Janka, jak mu jeden míček padá na hlavu a všem okolo to přijde neskutečně zábavné. A nakreslil by tolik dalšího! Nakreslil by Tomáše, malého sirotka, jak krade chleba a nakreslil by stráže, jak na něj hulákají a hrozí mu pěstí, ale vlastně ho vůbec nehoní, protože s tím krapet soucítí a ví, že ten kluk je v jádru dobrá duše. A nakreslil by Angelu. Svoji milovanou Angelu. Nakreslil by si ji do toho okna naproti, jak na něj mává, vlasy zlaté jako slunce, oči zelené jako jarní tráva a tváře růžové jako růžičky, co by jí rostly před domkem na zahrádce.
Ach, jak mu Angela scházela. Copak jej nemohla kletba uvěznit v jejím portrétu? Seděl by s ní na pohovce v obývacím pokoji a ten okamžik by jej nikdy neomrzel! Místo toho žije tady… Sedí v okně, prohlíží si předměstí s tržištěm, všechny ty známé tváře a opakující se děj.
---
"Mami!"
"Tak co je zase?"
"Koukni, tam ten v tom okně pláče..."

27. DEN - MLŽNÝ BROUK


"Celé to mám jako v mlze, ale mám dojem, že jsem otevřel oči, ležel jsem na nějakém divném udělátku v místnosti a odněkud se ozývaly hlasy. Bylo jich víc. Mužské i ženské. A oni na mě volali jmény jako Řehoři a Pane Samso… Co to znamená, pane doktore?"
"Zkuste… Zkuste pokračovat..."
"No a tak hýbu nohama, že jo, a snažím se z tý věci dostat dolů, protože víte co, pane doktore? Já ležel na krovkách! Někdo mě položil na krovky a to vám řeknu, to není vůbec příjemný! Jak se mám asi dostat na nohy, že jo? No a ta jsem se zkoušel rozhoupat. A oni na mě pořád volali. Volali na mě Řehoři. A volali na mě Pane Samso..."
"A jak vám ty hlasy zněly..?"
"Jak jsem říkal, byly mužské i ženské. Více bylo mužských. A něco tam uvnitř mě mi šeptalo, že je znám. Takový divný zástěr mysli… Jako mlžný opar… A něco mi tam tvrdilo, že je znám. A že třeba ten starostlivý ženský hlas mám rád. A ty naštvané mužské už tolik ne."
"A volali na vás ještě něco?"
"Volali spoustu věcí, ale já už si je nepamatuji, pane doktore. No a tak jsem se tam houpal a houpal… A pak jsem z toho udělátka spadnul. Ale spadnul jsem myslím na nohy, tak to bylo dobré… To bylo důležité, už nebýt na těch mých ubohých krovkách, to už bych déle nevydržel."
"Dobře, dobře… A co jste dělal pak?"
"No, snažil jsem se dostat se za těmi hlasy, ale když mě pak viděli, tak ječeli a křičeli a vůbec jsem se jim nelíbil… Myslím..."
"Myslíte?"
"Jak říkám, mám to celé v mlze. Ale říkám vám, pane doktore, pořád se to vrací. Jsem osamělý, v tmavé místnosti, hlasy se baví o mě, beze mě, nazývají mne Řehořem a Samsou aniž bych tušil, co ta slova znamenají… A jsou popuzení a odstrašení mým zjevem."
"Nelíbí se jim, kdo jste?"
"Přesně tak! Jako kdybych snad byl někdy někdo jiný! Jako kdybych snad neměl odjakživa krovky, tykadla a kusadla… Občas vejdou za mnou. Mají rádi, když se před nimi schovávám. A přijde mi, že vždycky doufají, že budu vypadat, jako oni. Dvě nohy, žádná tykadla, podivné tělo bez krovek! A také srst rostoucí z hlavy! Ale pane doktore, kým bych to byl, kdybych vypadal takhle?"
"Třeba… Řehořem Samsou?"
"Prosím? O čem to mluvíte?"
"Byl byste Řehořem Samsou. Mladým mužem, který žije u rodičů, má práci a celkem obyčejný život."
"Ale… To bych přeci nebyl já. Já jsem tohle, já jsem brouk!"
"Skutečně…?"
"Ovšem! Copak mě nevidíte! Pohlédněte…!"
"Já hledím, hledíte vy…?"
"Ale… Ale… Co to je? A kde jsou mé krovky! A má tykadla a kusadla! Jak to vypadám! Ah bože! Moje hlava! Je na ní srst! Doktore, co to má znamenat?"
"To znamená, vítejte zpátky, pane Samso. Blahopřeji, probral jste se ze svého poblouznění."
"Prosím? Takže já… Já nejsem..."
"Nejste a nikdy jste nebyl. Zdál se vám jen prapodivný sen, co vám mysl na chvíli zabalil do podivného mlžného oparu."
"Ten brouk… Hah, jen sen, říkáte?"
"Přesně tak, pane Samso. Ten brouk byl jen váš sen. Jen iluze stvořená myslí plující si na mlžném obláčku."


28. DEN - BUBLAJÍCÍ PALÁC


"Co to kreslíš, Tony?"
"To je můj palác, slečno, tam si chodívám hrát… Koukejte, jsou okolo něj trampolíny, zdi jsou z barevného želé a střechy z oplatků!"
"Páni a co to teče z těch oken?"
"Bubliny! On celý ten palác bublá, když si v něm hraju. Čím víc si hraju, tím víc bublá."
"Máš to opravdu pěkný palác."
. . .
Ano, můj palác. Ta kresba ze školky mi ještě dlouho visela na zdi a já se na ni díval jako na sluníčko. Byl to můj palác. Chodíval jsem tam skákat na trampolíny, okusovat věžičky a nebo se jen brodit v bublinách a poslouchat to veselé, spokojené "BuluBulu", které můj palác vydával. Znělo to jako spokojené bříško starého dědy, který se zrovna dobře najedl.
Strašně rád jsem si tam chodíval hrát. Byly to hodiny a hodiny veselého smíchu rozhléhajícího se chodbami paláce. Cítil jsem se tam jako doma. Ne… Cítil jsem se tam lépe, než doma.
Ten palác neměl přesnou adresu. A nikdo mě tam nemohl jít navštívit. Mělo to výhodu, nikdo mi můj želatinový palác nemohl sníst. Proč to tak bylo? Protože kde by se jen tam na zemi vzal želé palác obklopený trampolínami se střechami z oplatků vybublávající z oken bubliny. Ne. Já si ten svůj milovaný palác tenkrát, jako malý kluk vymyslel. Nerad jsem si hrával na pískovišti a ostatní děti si nerady hrály se mnou. A tak jsem udělal kompromis. Jednoduše jsem se zavřel u sebe v pokoji, zavřel oči a postavil si palác. Nechodil jsem na pískoviště, kde je nikdo už nenutil si se mnou hrát. A oni mi pak ve školce a škole taky dali více méně pokoj. Někteří více, někteří méně. Tak jako tak, moje hlava končila v záchodové míse méně často, než kdybych svůj palác neměl.
Mimo palác se taky nikdo o těch lekcích potápění nedoslechl. On palác sice nespokojeně bublal, když jsem o tom mluvil… Ale stačilo se pak rozběhnout a skočit do bublin. Když jsem udělal tohle, prostě jsem se musel začít smát. Byl to tak skvělý pocit. A i můj palác to vždy nadchlo. Bublání bylo hned veselejší a spokojenější. A tak jsem, kdykoli mi bylo úzko, zavřel oči a už jsem pobíhal po chodbách, skákal do bublin a ojídal střechy, přeskakoval jsem z trampolíny na trampolínu, dělal přemety a salta a smál jsem se… Tak moc jsem se smál. Protože mi bylo dobře, byl jsem jen sám sebou a pro sebe, nikdo mě nesledoval a nesoudil. Palác byl jen můj.
Na palác s bublinami mám ty nejkrásnější vzpomínky, které mě doprovázely životem a nikdy skutečně nevybledly. To je kouzlo věcí, které si ve své fantazii sami vybájíte. Můžete si je takhle vybájit znovu a znovu. Nikdy není příliš brzy a nikdy není příliš pozdě, pokud nechcete, aby tak bylo. Na konci perného dne je tady vaše fantazie a vy s ní můžete naložit jak jen chcete. Zaklapnou za vámi dveře bytu a nikdo jiný už na vás nedosáhne.
Odložil jsem unaveně aktovku s notebookem a dokumenty na botník, přivřel jsem oči a s úlevným pocitem jsem si povolil kravatu.
Rozběhl jsem se, vskočil na jednu trampolínu, z ní jsem přeskočil na druhou a pak jsem vpadl do želé chodby. Uši mi naplnilo veselé bublání a já se musel rozesmát. Odrazil jsem se a skočil do bublin. Nic mi v takovou chvíli nechybělo.


29. DEN - DRAČÍ VESTA


Byla to radost, když se v malé horské vesničce narodil malý chlapeček.
To místo bylo na okraji lesa pod vrcholky hor, kde vždy bylo počasí kruté a příroda zrovna tak, aby měla nějakou šanci. Většinu roku tam byla šílená zima a v tu krátkou chvíli, kdy závěje roztály se sotva stačilo urodit. Selo se ještě do půdy promrzlé sněhem.
O maso nebyla třeba dělat si starost. Všemožných zvířat bylo v lesích plno. Ale sotva některé z nich nebylo nebezpečné.
Život v takové vesničce byl všechno, jen ne snadný. A tak, kdykoli se narodil mladý chlapeček, slavilo se, neboť přibyl další do řad bojovníků a lovců, jež pomohu svým rodinám přežít.
Každému chlapci se po narození šila pevná dračí vesta. Neměla s draky nic moc společného, jen to, že kůže prokládaná ocelovou kroužkovou vrstvou po konečném došití vypadala jako z dračích šupin. Byla to velká a těžká vesta. A každý z chlapců do ní jednoho dne dorostl. V ten den se také z chlapce stal dospělý muž. Někomu to trvalo dvacet let, někomu dvacet pět let, ale stejně, jako se oslavovalo, když se malinký chlapeček narodil, stejná sláva byla, když se z toho chlapce stal muž.
Když jste dotáhli prvního kance, nebo skolili prvního medvěda, rodina i vesnice na vás byli pyšní, ale nikdy nebyli pyšnější než ve chvíli, kdy dorostete do dračí vesty.
Otázkou bylo… Doroste do ní i mladý chlapec štíhlé postavy, úzký v ramenou s rozechvělýma nohama a rukama jako párátka? Kdykoli si zatím vestu zkoušel, spíš ho srazila k zemi, než aby se hrdě usadila na jeho rameno. A ani se mu nelíbila. Na něm, tedy… Líbila se mi na mužích z jeho vesnice. Dokázal si ji představit na svých bratrech… Ale on sám se v ní prostě dobře necítil.
Byl rychlý a mrštný, z luku střílel jako nikdo jiný ve vesnici. Problémem zůstávalo, že nebyl ta velká masa svalů, co by unesla dračí vestu.
A tak čekal. A nejen on. Jeho rodiče, bratři, sousedi… Celá vesnice čekala. A přicházely kruté mrazy, utíkala krátká teplá období, medvědi se probouzeli a hned zas usínali. Život běžel dál. Synové jeho sester už dostávali darem ke svému narození své vesty a on…
Vyplížil se v ranním šeru s lukem a šípy, rozhodnut přinést domů něco málo k jídlu. Tiše, skoro neslyšně vstoupil mezi stromy a skryt stíny se pohyboval mezi stromy. Skoro neslyšně. Vnímal, jak se lesem blíží bručení medvěda, přešlápl do boku, aby se vzdálil do bezpečí. Prasknutí větve způsobené jeho nohou naneštěstí upoutalo medvědovu pozornost. Vycítil, že tam někde může být agresor. Mladík by si nikdy na medvěda netroufl. Nebyl jako zbytek jeho vesnice. Strachy ztuhl na místě a sledoval, jak se velká hnědá masa valí k němu. Neutíkal, stejně by to nestihl. A vylézt na strom? Na to už najednou bylo taky pozdě. Medvěd otevřel tlamu a zařval, když doběhl k mladíkovi, postavil se na zadní. Opět zařval. Mladík se zmohl jen na dva kroky dozadu.
Pak se ale ozvalo další zařvání. Lidské. Na medvěda kdosi zezadu skočil. Jeden z mladíkových bratrů z vesnice. O dva roky mladší, už ale dospělý muž se svou dračí vestou. Neúprosně se držel medvědovi na zádech a bodal do něj hlava nehlava. Medvěd se po něm oháněl, prackou zasáhl i mladíka před sebou, hodil ho na strom a nechal mu přes hruď tři hluboké šrámy. Nakonec ale padl. Lovci si své nože potírali jedem, pro případ, jako tenhle… Kdyby se museli tělo na tělo utkat s medvědem. Horká krev se lila mladíkovi z těla a on ztěžka vydechl.
"Jen klid, neboj se, hned tě vezmu domů." přiklekl k němu jeho bratr.
"Tohle se stane, když si nevezmeš dračí vestu." prohodil. Mladík se ušklíbl.
"Nechci do ní dorůst." zašeptal.
"Cože?" oči jeho bratra jej probodly šokovaným pohledem. Pohlédl mu do nich nazpět.
"Nenávidím ji… Je to jen ztělesnění předsudků a zažité jednotvárnosti… Jsem jiný, nechci ji nosit..." odpověděl. Oči jeho bratra zchladly. Odtáhl se od mladíka a s nenávistí ve tváři se postavil.
"Zrádče." zašeptal bratr k mladíkovi, otočil se na zádech a odešel. Dračí vesta byla hrdost, byla to síla a svaly, byla to tradice. Byla pro všechny muže stejná! Muži jsou muži a mají svou roli, nedává se jim na výběr. Dává se jim Dračí Vesta.

30. DEN - SBOHEM, PASTELKO


Už od malička Melody milovala pastely. Nejdřív je tajně kradla a ožužlávala, pak si zamilovala zvuk pastelky jezdící po papíře a nakonec zjistila, že když po tom papíře bude jezdit správným koncem, pastelka bude zanechávat na své cestě barevné čáry.
Později se začala učit, jak dávat těmhle čárám tvary, aby něco připomínaly a vypadaly jako opravdové obrázky. Takové, na jaké budou její rodiče a všichni ostatní pyšní.
Melody dokázala strávit malováním hodiny a nebylo nic, co by milovala více. Nové pastelky, omalovánky a výkresy byly těmi nejvěrnějšími dárky, které mohla dostat.
Malování se stalo dívčinou vášní. Ve škole si mnohdy v nudných hodinách malovala do sešitů a čas od času pokreslila i lavici. Ale naštěstí to pokaždé stihla vygumovat. Snila o tom, že jednou bude ilustrovat knížky a že bude mít výstavy obrazů. A že třeba, až ji to přestane bavit, být umělec na volné noze, tak může jít učit výtvarnou výchovu do školy.
Ze školy ji posílali na soutěže už od těch nejnižších tříd. Dařilo se jí vždy skončit na stupínku vítězů. Ale Melody byla kouzelné dítko, kterému to nevlezlo do hlavy. Podle ní bylo kreslení pro všechny a všichni by z něj měli mít takový radostný požitek, jako ona. Proto se do kreslení nemá nutit, ale každá kresba by se měla alespoň trochu ocenit.
Ze všeho nejraději malovala Melody přírodu. Nejen krajiny, ale také zvířata. Klidně i hmyz. Například berušku mezi kapkami rosy, nebo pavouka spouštějícího se z větvičky zlatého deště. Obrazy a náčrtky měla vždycky pokrytou alespoň půlku pokoje. Když si dlouho neuklízela, tak i celý. Malovala různými způsoby, nejraději ovšem pastelkami a suchými pastely.
Zlom pro ni přišel na jaře, když Melody oslavila třináct let a musela na preventivní prohlídku k doktorovi. Najednou nedokázala přečíst víc, než první řádek pod tím velkým písmenkem na tabulce. Doktor rozhodl, že jí dá pořídit brýle, ale ještě před tím, že ji nechá odborně vyšetřit na očním oddělení. Melody všichni uklidňovali. Polovina její rodiny nosila brýle a s tím, jak pořád seděla u kreslení si o to i trochu koledovala.
Ale na očním zjistili, že to není jen obyčejný problém. Brýle sice dali Melody vyrobit, ale ty jí vydržely rok, pak už potřebovala silnější. A pak… Brýle už neměly moc smysl.
Melody postupně přicházela o zrak. A to natolik postupně, že to zabralo poslední dva roky na základní škole a taky celou školu střední. Jenže teď, když věděla, že jednou bude slepá, nemělo smysl, aby si dávala přihlášku na uměleckou školu. Umělkyně z ní bez očí nebude. A učitelka výtvarné výchovy taky ne. Proseděla několik posledních let svého "vidění" na gymnáziu. Ke konci maturitního ročníku už ale sotva rozpoznala tvary lidí na chodbě.
Nejvíce ji však bolelo, že musela dát sbohem pastelkám. Zavřela je všechny do svého kufříku na výtvarné potřeby a předala matce, ať s ním dělá, co jen chce. Nebyly jí na nic, jelikož už neviděla.
Až po čase úplného oslepnutí si Melody uvědomila, jak moc zostřily její smysly. A to hlavně od momentu, kdy se prostě vzdala jakékoli snahy oči používat. Její hmat a čich zostřily nejvíce. Překvapivě. Všichni čekali, že to bude zvuk.
Melody čas od času prostě jen kroužila prsty po stole a představovala si, jak kreslí. Představivost měla stále úžasnou a s vyvinutým hmatem dokázala odhadnout, kde kreslila a kde nekreslila.
Čeho si pak jednou odpoledne všimla její máma bylo, že Melody má prsty od čokolády. A že těmi prsty vytvořila na stole krásný obrázek. Melody jí to nechtěla věřit, ale její máma se nedala odbýt. Na vlastní pěst sehnala aromatické barvy a pak posadila Melody za malířské plátno a pomáhala jí. Nechtěla dceru nechat, aby se utrápila žalem a zahodila ten kouzelný talent, který měla. Trvalo to. Nějakou dobu Melody potřebovala, aby si opravdu navykla na okraje plátna a aby dokázala odhadnout jeho velikost.

Ale na konci svého jedna dvacátého roku života mohla se šťastným srdcem uspořádat výstavu s názvem "Sbohem, pastelko".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama