Everyone Needs An Angel - Creepypasta Too (46)

1. ledna 2018 v 0:05 | Kalamity Iharo |  ENACT
Jabán, vy Žaláti!
Tak je to tady. Tohle je definitivně poslední díl ENACT.
This is the end.
Ne, nestydím se vstupovat do nového roku s tímto článkem. Něco začínám a něco končím a tak všeobecně.
ENACT jsem začala psát před lety, obklopená zapálenou komunitou. Za celé roky komunita prošla změnami a každý si šel svou cestou. Je to každého volba... Já jsem u ENACT vytrvala a nyní se s ním dojatě loučím. Je to mé milované dítě, co mi dělalo radosti i starosti... A teď je už velké a jde do světa jako kompletní dílo.
No a já už to trochu přeháním.
Have a nice time...





Ta noc pro ni byla jedna z nejhorších, jaké kdy zažila. Zdálo se jí, že pod oknem na sebe štěkají a syčí pes s kočkou. Když z okna vykoukla, viděla je… Jako kdyby ucítili její pohled, posadili se najednou vedle sebe a vzhlédli k ní. Oba dva měli… Tak příšerné škleby. Maria se zase rychle od okna odvrátila. Pohled jí padl na fotku na stěně. Ona a Lizzie. Jenže Lizzie měla najednou černý korzet a pusu zašpiněnou od něčeho červeného. Určitě to nebyla marmeláda. V uších se Marie rozezněla zvláštní melodie. V hlavě se jí skoro automaticky vyloupla slova. Every night, when I go out… The weasel's on the table… Take a stick and knock it off… Pop goes the weasel…
"Ne… Ne… Tohle je minulost… Slíbila jsem to." zašeptala Maria. A skoro instinktivně se podívala na zrcadlo nad psacím stolem. Přes její tvář se prolnula bledá tvář dívky s nafialovělými rty a zlatýma očima.
"Od nás není úniku, Mario… Můžeš to zkoušet, můžeš dělat, že jsi někdo jiný… Ale stejně se zase vrátíš…" zašeptala The Clever One. Maria zavrtěla hlavou.
"Ne, zase se z toho dostanu! Půjdu k doktorovi! Dostanu prášky! Nemůžete mě terorizovat celý můj život! To vám nedovolím..." vyhrkla. Co na tom, že někoho může vzbudit. Bude bojovat.
Odraz se najednou vrátil zpět do normální podoby. Maria hleděla jen sama na sebe.
Když usnula, zdálo se jí o temném lese. A o hlasech, které ji volají. Šeptají její jméno. Zpoza stromů jako kdyby se natahovaly paže a chtěly ji chytit. Ale Maria byla rozhodnutá jim pokaždé uhnout.

Byla tu zase. Seděla v čekárně, kde, jak věděla s jistotou, už jednou vysedávala. Čekala, až ji přijme doktor. Ten samý doktor, co předtím. Doktor Tallak. Dlouhovlasý, trpělivý doktor, který má zkušenosti s lidmi, co to přeženou s Creepypastou. Jako kdyby to snad byla nějaká droga. Dveře od ordinace se konečně otevřely. Maria i její rodiče vzhlédli k doktorovi.
"Tak, Mario..." doktor Tallak se mile usmál "pojď dál."
Maria se zvedla a vešla za doktorem do ordinace. Když tu místnost viděla, cítila, že už tady jednou byla. Jako kdyby se kruh uzavíral. Usadila se do křesla a on si sedl také, za stůl naproti ní.
"Tak mi pověz, Mario… Pročpak tě tu máme dneska?" optal se s klidem.
"Protože mi hrabe… Vrací se mi stavy, kvůli kterým už jsem tu byla." odpověděla Maria. Bázlivě vzhlédla a podívala se na doktora. Ten se na ni jemně pousmál. Za sebou měl na pravé straně zrcadlo. Když Marie sjel mimoděk pohled tam, v odraze se na ni zahleděly zlaté oči.
"Chceš nás odepsat? Po tom, co jsme ti přivedli přátele, poskytli ti domov, udělali tě svým andělem..?"
Maria polkla a pohled odtrhla.
"Je něco v nepořádku?" zeptal se doktor Tallak, který dívku pozorně sledoval.
"Jo… Já… Děje se to, doktore, zrovna teď… Úplně blázním." prohlásila Maria. V tu chvíli koutkem oka zachytila pohyb za oknem. Pohlédla ven. Na stromě se tam promenádovala kočka. Byla divná. A sotva ucítila Mariin pohled, otočila se a věnovala dívce nepřirozený škleb.
"Mario… Vnímáš mě?" zeptal se doktor, lehce se mračil. Dívčino vyděšené zírání z okna se mu nelíbilo.
"Jsou tady…" hlesla Maria "už zase… jsou tu, přišli si pro mě..."
Doktor sledoval, jak si Maria vjíždí rukama do vlasů. Na jeho uklidňování už nereagovala. Vstal tedy a vyšel z ordinace. Potřeboval někoho dalšího.
"Chybí nám náš Blangel, Mario… Vrať se..."
"Mario..." "Mario..." "Mario..!" "Mario!" "Mario." "Mario!!"
Z očí Marie stekly slzy. Když si je otřela, zůstala na své ruce jen zírat. Nebyly to jenom slzy. Byly smíchané s krví… Dveře se otevřely a uslzená Maria vzhlédla k nově příchozímu. Hnědé rozčepýřené vlasy mu vlály okolo hlavy, měl tmavé kalhoty, košili a plášť. Tentokrát to byl plášť… Ale Maria ho poznala. Ta šedá kůže, ty černé oči.
"Jen drž. Tohle může trochu bolet..."
Maria si všimla, že se Jackovi něco zalesklo v ruce. Injekční stříkačka? … Nebo spíš nůž..?

Hlava jí třeštila, jako kdyby do ní dostala pánví. A to několikrát. Otevřela oči a zamžourala do stropu. Bylo jí zle. Svět se s ní motal. Ale… Na druhou stranu to bylo tak nějak v pořádku.
"Mario! Tak jsi vzhůru!! Jupííííííííí!!" ozval se nadšený jekot. Maria se převalila na bok.
"Drž hubu, Jeffrey." zavrčela. Jeffrey…
"A je ve zdraví." ozval se další, ne tak nadšený hlas.
"Jaké zklamání, co, Jacku?" to už se Maria posadila a podívala se na černobílého klauna.
"Moje hlava… Kurwa." promnula si kebuli.

"To je tak, když jdeš po lese a nečumíš na cestu. Pak to holt po hlavě napálíš do stromu."
Ode dveří na Mariu se založenýma rukama a velice arogantním úšklebkem hleděla The Clever One. Vedle ní stála Agnes a tvářila se snad ještě arogantněji.
"Marioooo!" nastalé ticho prořízl nadšený výkřik a Marie okolo krku skočila zrzka s tvářemi upatlanými od něčeho červeného. A marmeláda to určitě nebyla.
"Jen klid, Bloody Mono."
Maria poplácala Monu po zádech. Měla zvláštní pocit, jako kdyby se jí zdálo, že ji ještě před chvílí neznala…

Co se jí vlastně zdálo?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 1. ledna 2018 v 0:30 | Reagovat

ŠTASTNÝ NOVÝ ROK :-)

2 Metrix Metrix | 18. ledna 2018 v 19:56 | Reagovat

Pokračovanie :-)

3 Jablko Jablko | Web | 1. února 2018 v 15:47 | Reagovat

qwq Neee... To bylo tak boží, geniální a plný záhad! °^° ENACT byl a navždy bude jeden z mých nejoblíbenějších příběhů a je mi moc líto, že už to skončilo... Ale všechno ma svůj konec, no ne? T-T

4 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 1. února 2018 v 16:22 | Reagovat

[3]: Drahá! Jak ti jen můžu poděkovat za tvou věrnost? Byla jsi tu až do konce a ještě mi říkáš takový krásný věci? Děkuji moc, neskutečně si toho vážím... Ano, všechno má svůj konec... Možná že teď se dostanu k dalším příběhům... A třeba se ti budou taky líbit... Kdo ví :D ... Děkuji, že jsi to se mnou vydržela až sem!

5 Hooray Hooray | 16. února 2018 v 17:06 | Reagovat

Well, byl to skvělej příběh. Přála jsem si, aby nakonec Maria byla s nimi, je tak šťastnější. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama