origosh

Darkness around the snowball

19. dubna 2018 v 9:42 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
So, Long time no see, huh? Yeah, I don't write much. Sorry. I would love to, but there is not the right atmosphere I guess? I am sorry.
My teacher saw this. He said, I should go and have some therapy. That I am too dark, and sad and closed into myself. Well, maybe I am, but he is fucking annoying optimist who is unable to talk about depression, 'cause it makes him feel uncomfortable... No, I am not mad at him and I understand him. Just... I don't need therapy and I think this story is not THAT bad! I know, it still is not good and there are some mistakes (Tell me about it please, so I can learn from it!)



Tradice by se měly dodržovat

18. února 2018 v 10:08 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Tak jsem vám taky něco napsala. Jako již tradičně, není to nic dlouhého a vtipného... Ale doufám, že se to aspoň trochu zalíbí. Tak si prosím, enjoy...
(A dejte mi třeba vědět v komentářích, co si myslíte! *mrk mrk*)

sky

Každý si to minimálně jednou v životě myslel. Není nikdo jiný s nudnější životem, než já. Těm, co se z tohohle přesvědčení dostali blahopřeji. Taky bych to ráda zkusila.
Problém je, že nudnější rutinu než já už fakt nikdo nemá! Ano, spousta lidí je na tom stejně, ale vsadila bych se, že nikdo hůř.
Každé ráno jsem vstala, vyčistila si zuby, převlíkla se a dala si snídani. Jako již tradičně, chutnala nijace až prapodivně. Možná proto, že jsem si zuby čistila chvíli před ní. Jenže to už byl zaběhnutý systém, kterému jsem se naučila v nízkém věku. Nebudu se to přeučovat jen proto, aby ráno chutnala nutela tak, jako chutná odpoledne. Prostě si na to odpoledne počkám a pak si ji vychutnám. Bez přihlížejících rodičů a taky bez rohlíku!
Z domu jsem odcházela vždycky první. Mí rodiče v práci později začínali a také později končili, doma byli akorát na večeři. Již tradičně ji máma dovezla s sebou z nějaké restaurace, kterou potkala po cestě z práce a my si z ní dělali srandu a říkali takové ty tradiční vtipy jako "Mamko, tys nám to teda dobře uvařila" a hrozně jsme se smáli, protože jsme u toho škrábali příborem o plastový obal z restaurace.
Každý den měl své pevné body a těch se člověk prostě musel držet. Takové mini tradice.
Když jsem šla ráno na zastávku, tak jsem tradičně na křižovatce třikrát přešla cestu, udělala jsem si takovou obcházku, protože tak taky vedly přechody. Nemohla jsem prostě přejít cestu rovnou k zastávce, protože tam byla divná zatáčka, do které nešlo vidět a taky tam už tradičně stával policajt.
Když jsem taky stála u zastávky, četla jsem si vývěsní tabuli. Inzeráty, reklamy, úmrtní listy, všecko.
Již tradičně jsem totiž vycházela z domu moc brzo a tak jsem byla zbytečně brzo i na zastávce a měla jsem spoustu času při čekání na autobus.
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat. Ale občas je pěkné si zarebelovat.
Jako jsem si zarebelovala, když jednou na křižovatce ten policajt nestál. Přešla jsem cestu u té zatáčky.
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat.
Pamatuju si, že jsem pak dlouho ležela v nemocnici. Nebo to možná nebylo tak dlouho, ale mě to přišlo jako věčnost. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem dělat nic. Hrůza!
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat.
Proto, když jsem byla konečně venku z nemocnice a šla jsem ráno na autobus, hezky jsem to obešla po přechodu a postavila se k vývěsní tabuli.
Tradice jsou fajn. Tradice by se měly dodržovat.
Ze smyslu pro tradici jsem si přečetla všechno. Nejdřív inzeráty, pak reklamy a nakonec úmrtní listy.
Tradice jsou fajn.
Ten den jsem do autobusu nenastoupila. Zůstala jsem stát a hledět na svůj úmrtní list. Svůj úmrtní list.
Tradice by se měly dodržovat.

Smrt Samotná

4. února 2018 v 22:43 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti.
Tak se nám tady vyloupla další krátká povídka. Ne, není to nic pozitivního a veselého, ale to jste si už snad zvykli.

lighto

Největší sériový vrah v historii. Má na svědomí stovky obětí. Je možné, že číslo přesáhlo již tisícovku, ne o všech případech však máme jasné zprávy.
Zhruba před deseti lety se po světě začaly oběvovat případy záhadných úmrtí. Nikde žádná stopa, žádní svědci, jen mrtvé tělo. Dlouho si nikdo úmrtí nespojil, dokud jedné internetové skupině nebliklo. To, co měly všechny tyto oběti společné byla malá drobnost. Všichni tito lidé se zabývali myšlenkou na vlastní smrt. Ať už krátkou chvíli, nebo dlouhodobě sebevraždu plánovali, všichni do jednoho byli s touto ideou spojeni. Skupina, která tuto spojitost odhalila sama shromažďovala lidi natolik nešťastné se svými životy, že je chtěli ukončit.
Před osmi lety přišlo první veřejné vyslovení "přání smrti" kdy mladý Joshua Reynolds zveřejnil na YouTube video, kde nahlas žádá tohoto záhadného vraha, aby si pro něj přišel, neboť on sám na to nemá dostatečnou odvahu. O týden později byl nalezen mrtvý. Při ohledání těla byl nalezen vpich stříkačky na krku a pitva odhalila silný jed v krevním oběhu mladého muže. Druh jedu se nepodařilo určit, stejně tak jeho složení. Ani stříkačka nebyla nalezena. Krom absence "vražedné zbraně" a záhadnému druhu jedu, o kterém Joshua nemohl mít žádné tušení, vše nasvědčovalo sebevraždě.
Brzy po tomto případu vyslovili "přání smrti" další dva lidé. Video udělali společně sourozenci Amanda a Peter Grievesovi. Svůj byt vybavili kamerami. Ujistili se, že bude minimálně jedna v každé místnosti a oni budou vždy v záběru. Také se snažili být neustále spolu. Čekali deset dní. Amandino tělo bylo nalezeno na pohovce, vykazovalo známky zardoušení. Peter zemřel na záchodě, pitva určila jako příčinu úmrtí zástavu srdce.
Kamery ovšem nezachytily nic. Na záznamu byly jen hodiny a hodiny normálního života sourozenců a jejich čekání na smrt. Celou dobu poklidně naživu a pak, najednou, ze vteřiny na vteřinu mrtví, tak, jak je později nalezli. Jako kdyby někdo prostě vystřil ze záznamu část, kdy se oběvil vrah. Záznamy ovšem ani v nejmenším nevykazovaly známky úprav.
V této době vrah dostal svou přezdívku. Smrt Samotná. Nikdo ji nevidí přicházet, nikdo ji nevidí odcházet. Ze vteřiny na vteřinu si vezme lidský život a nezanechá po sobě jedinou stopu.
Pod třetím veřejným "přáním smrti" se skrýval Nikolaj Vasternik. Od vyslovení přání nepřetržitě streamoval.
Před vyslovením přání byl Nikolaj kluk, o kterého se nikdo moc nestaral. Stával vždy sám, nepovšimnut. Stream mu přinesl popularitu a možná i proto po třech dnech prohlásil, že přání bere zpět, že to chce ještě se světem zkusit. Na druhý den byl mrtvý. Záznam streamu ukazoval Nikolaje, jak si jde večer v jedenáct lehnout, okolo půl jedné ráno se začal dusit a z úst mu začala téct pěna. Nikolaj se nakonec udusil.
Víme tedy, že přání smrti se nedá vzít zpět. Od té doby umírají další lidé, ať už prohlásí "přání smrti" veřejně, či jen sebevraždu zvažují a sami nemají dostatek odvahy.
Otázkou zůstává, kdo je vrahem? Je Smrt Samotná skutečně sama Smrt? Přišla snad mezi nás znovu zasít strach z ní samotné? Pokud ano, podařilo se. Bojíme se. Bojíme se, že další, kdo vyřkne "přání smrti" bude někdo, na kom nám blízký...

Strach

19. října 2017 v 21:33 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Jak se vám daří? Já ještě pořád žiju a ano, pořád se tomu divím, to už je zvyk.
Maturitní ročník mi dává zabrat a to si tady ještě někdo fandí, že zmákne vysokou... Smích nemusíte skrývat, taky se sama sobě směju.
A během toho všeho utrpení jsem dokonce zvládla splácat povídku. Milujte mě a uctívejte mě. (Mimochodem - uvidíme se na Akiconu!)

room

Jablečný sad

4. října 2017 v 19:45 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti.
Občas vás inspiruje i malá věc. Třeba sad plný jablek, na které se vám sbíhají sliny.
Potkáváte na svých každodeních cestách taky takový?

jablka

Cestou ze školy míjím úžasný jablečný sad. Je v něm spousta jabloní s větvemi obsypanými rudými jablky. Je to pohled, při kterém se mi sbíhají sliny. Pamatuji, že když jsem byla malinká, z okna domku, který je u sadu, se vždycky linula vůně jablečného štrůdlu.
Když ale teď míjím sad, nikdo jablka neočesává. Sleduji je, jak se lesknou na slunci a lákají přeskočit plot a vzít si je. I okna domku jsou zavřená a žádná vůně se z nich neline.
"Jestli chceš, pojď si nabrat!" ze zasnění mě vytrhne hlas. Překvapeně zamrkám na stařenku. Stojí na prahu dveří v dlouhé růžové noční košili a chlupatých bačkorách. Opírá se o procházkovou hůl a hledí na mě skrz půlměsícové brýle.
"To je dobrý, já..." nejsem si jistá, co říct.
"Jen si běž nabrat, ať neshnije!" prohlásí stařenka. Nejistě přešlápnu. Mám na ta jablka hroznou chuť. Ale je to úplně cizí sad a patří téhle dámě. Nezdá se mi to správné.
"Tak už si běž nabrat!" vyhrkne stařenka netrpělivě. S nervózním poděkováním vklouznu brankou do sadu a otrhám pár jablek. Nacpu je do kapes.
"Jen si jich vem víc! Dělej! Jen ber!" huláká na mě stařenka. Musí být nahluchlá, jinak by poznala, že huláká až zbytečně nahlas. Sundám si batoh a nějaká jablka tedy strkám k učebnicím a sešitům. Je mi divně.
"Je to krásný sad!" zavolám na stařenku. Pořád stojí u dveří.
"Vysadil ho tady pro mě můj otec! Z jablk jsem pekla štrůdly jemu, svému muži a nakonec i svému synovi!" zahulákala nazpátek. Pousmála jsem se na ni. Vsadím se, že byly výborné. Do dnes si pamatuji, jak voněly.
"Ale můj táta umřel! A můj muž taky! A syn vyrostl! Už dávno!" zahulákala babička zase. Hodila jsem si batoh plný nádherných jablek na záda a zahleděla se na ni. Její oči byly smutné.
Proto ta jablka už nikdo nesbíral. Nebyl nikdo, komu by z nich mohla upéct štrůdl. Všichni ji opustili, ona zůstala sama...
A ty stromy obsypané krásnými rudými jablky jí to připomínaly.

Jedna noc číšníkova

2. října 2017 v 19:02 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
PORNO! Je to pornooooo!
Ne, vážně, po dlouhé době jsem napsala jakési to Slash/yaoi.
Protože jak se nejlépe naučit rozdělení pracovníků ve složitém systému obsluhy? Napíšete o nich Pornoooo! Nebojte, tolik odporných/odborných výrazů tam zase není. Ten sex si užijete úplně v klidu.
Tak si to užijte! Pornooooo!!

hotel

Haló

1. října 2017 v 21:44 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti...

girl


Seděla jsem na posteli a opírala se o stěnu. V klidu jsem si kývala hlavou do rytmu hudby linoucí se z bedniček a očima jsem jezdila po stránce. V hlavě se mi odehrávala scéna popsaná v knize.
"Haló."
Zvedla jsem pohled od knihy a přejela s ním pokoj. Nic krom oblečení válejícího se na podlaze a nábytku jsem neviděla.
"Haló."
Rozhlédla jsem se znovu, dokonce jsem pootočila hlavou. Jenže nikde nic a hlavně - nikdo.
"Haló."
Zmateně jsem se podívala z okna. Ale ani tam nikdo nebyl. Podívala jsem se ke dveřím, jako kdyby se v nich snad najednou měl někdo objevit.
"Haló."
Ale ve dveřích se nikdo neobjevil. Znovu jsem se podívala z okna. Nikdo.
"Haló!"
Ohlédla jsem se prudce za sebe. Byla tam zeď. Nic víc. Nedělila mě od žádné další místnosti.
"Haló!"
Je možné, že by někdo stál venku na druhé straně zdi? Proč by v tom případě nešel k oknu, abych na něj viděla?
"Haló!"
Hlas se nehýbal. Byl pořád na jednom místě. Hleděla jsem nechápavě na zeď a ani se nehnula. Ozve se ještě jednou?
"Haló!"
Ozval. A pak se ozvala rána.

Znám holku od vedle

9. srpna 2017 v 19:37 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Tady vám přináším něco krátkého k tématu týdne. (Kdyby někdo nevěděl, téma týdne je "Z pohledu malého človíčka") ... Je těžké tak ale psát, když je vám osmnáct.
Nu, doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo a povídka se zalíbí. Tak jako tak, budu moc ráda za vaše ohlasy. Jako vždycky.

underthetree

Životní volba

25. července 2017 v 19:01 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti...
Tohle je... Nedopadlo to tak, jak jsem doufala... Ale doufám, že to ve vás nějaký ten dojem zanechá. nebudu vám nic prozrazovat předem, však to všechno pochopíte, sotva začnete číst.
Ale ráda bych znala váš názor na věc, o které článek pojednává.

birth

Procházka v parku

20. července 2017 v 6:55 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Není to lepší, není, není, není... Buď jsem v práci a přicházím unavená, nebo jsem doma a jsem ráda za ten den, dva dny volna! Brzo se začnu chystat na Jihocon, takže hey!! Uvidíme se na Jihoconu (5.-6. 8.)? Pak se také zúčastním srazu Bamuel Seckett v Ostravě (15. 8.)! Snad vás tam někoho potkám, hlaště se ke mě! A jinak mě sledujte aspoň na FB stránce, kde mě taky můžete i kontaktovat!
Co se týče povídky, navazuje na dvě přechozí... Nikdy žádné pokračování nebylo plánováno, ale když už to přišlo, nemůžu vás o to ochudit.
"Přistiženi při činu"

jaro

Konečně se slunce zbavilo sněhu a čerstá zelená tráva ožívala na loukách. Vzal mě tenkrát za ruku a šli jsme se projít. Procházeli jsme se naboso zelenou trávou. Míjeli nás naši přátelé, známí i neznámí, všichni ve dvojicích, ve šťastných, zamilovaných párech. Naše držení se za ruce bylo prázdné. Bylo jen pro jejich oči, jen aby se nemuseli divit a vyptávat.
Ale přitom... Nic neznamenalo. Bylo prázdné. Tak jako já. Ohlédla jsem se po něm, po tom, kdo šel po mém boku, ale vlastně tam vůbec být neměl. Oba jsme měli někoho jiného, někoho lepšího, s kým jsme chtěli ztrácet čas. A přesto jsme se drželi za ruku. Rozhlížel se zvědavě po parku. Hledal v davu párů jednu jedinou tvář. Proč mě nepustí a nejde za ní? Není to přece nic těžkého. Vždyť jsme z toho nedělali žádnou velkou věc. Nebylo to nic... Velkého.
Vzápětí jsem si všimla, kde je ten důvod. To, proč mě nepustil, aby šel za ní. Přicházela z druhé strany parku a za ruku se držela s někým cizím. Ah, jak podlé. Dohnal ji k tomu, aby hrála stejnou hru, jako on? Musela jsem se ušklíbnout. Viděla jsem, jak se na sebe zahleděli a pomalu mířili jeden k druhému. A já, stejně jako její partner jsme jen šli s nimi. Oba jsme věděli, že nejsme s tím druhým v něčem... Velkém. Mělo by mě to mrzet? Kdo ví. Více mě mrzelo, když jsem tě zahlédla ve stínu stromů na okraji té svěže zelené louky. Viděl jsi mě. A já viděla tebe. Jak sleduješ mou ruku držící jeho. Nepotřeboval jsi pozorovat to, jak se on baví s ní a jak se ona drží ve stejné hře za ruku s někým jiným. Stačila jsem ti já. Já a moje ruka v té jeho. Tiše jsem se ti pohledem omluvila a prosila o odpuštění. Nevím, nevím, zda jsi to přijal. Měl jsi kamenný výraz a nehnul jsi ani brvou. Mohla jsem jen doufat a dál přemýšlet nad tím, proč ho nepustím, proč jej nenechám být a nepokusím se chytit za ruku tebe.
Odvrátila jsem se od tvé prázdné tváře a pohlédla na něj. Na ni. Na ně oba. V čem jsem se to ocitla. Jeho oči jiskřily uspokojením, jak se s ní bavil. A já... Tohle jsem s ním nikdy nedokázala. Tak jako on mě nepřiměl se usmát. Nikdy.

Touha

13. července 2017 v 22:38 | Kalamity Iharo
raindrops

Pamatuji si to. Ty vzpomínky... Stále jsou čerstvé, přesto, že si uvědomuji, jak dávno už tomu bylo.
Byl to ten nesktuečný, neuvěřitelný pocit, který člověka zasáhne a...
Už nikdy znovu se neukázal. Ale já vím, já vím, že to nemusí takhle zůstat! Může se vrátit! Můžu ho přivolat!
Jak? Nevím... Nevím jak! Ale určitě, určitě existuje způsob. Některým se to také povedlo, proč ne mě?
Každý to zažil. Minimálně jednou. Ten klid a lehké šimrání. Tvář rozjasněná úsměvem a oči hledící na svět zalitý barvami.
Barvy... Vytrácí se, vše se zahaluje to šedých stímů. Za tmy vstávám a za tmy chodím spát. Není to ani tak tma okolo, jako ta ve mě.
Ale bylo to jinak. Alespoň na tu jednu jedinou chvíli... Pamatuju si, že to bylo jiné!
Svět byl barevný, plný vůní, zvuků a jevů a všechno to lahodilo mým smyslům. Nic rušivého, všechno to byla čirá nádhera!
Jak už to člověk zažil, chtěl znovu. Bylo to, jako odhalit dokonalé místo na konci duhy! Už vás to nepustilo, chtěli jste na to místo zase!
Stejně tak... Ten pocit! Že je to v pořádku, žádný nářek, žádná bolest, nikde ani smítko neštěstí! Svět byl prostě a jednoduše krásný.
Je to jako posedlost, lidé se za tím ženou a hledají a hledají, jak jen dosáhnout toho povznesení.
Někdo říká, že to nejde bez Boha, jiný tvrdí, že odříkání nás tam zavede, jiní si prostě snaží nedělat výčitky...
Jeden to zažil víckrát, jiný méně, ale všichni... Všichni po tom prahnou a každý to chce uchopit alespoň na chvíli...
Alespoň na krátkou, kratinkou chvíli být... Šťastní...

Čekám tu na tebe

25. května 2017 v 9:51 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Znáte ten pocit, když čekáte na někoho, kdo nepřijde?
Jak poznáme, že skutečně nepřijde? Co když chce přijít, ale když zjistí, že jsme nepočkali, rozhodne se nevrátit nadobro?
Život není o čekání. Takže si neberte příklad ani ze mě, ani z tohohle příběhu. Vychutnejte si jej...
A já jdu čekat dál.

madam

The Light Behind Your Eyes

4. května 2017 v 13:27 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
MOC se omlouvám, články nevycházely, protože jsem čekala, až mi můj betareader vrátí arch se Slytherpuff Friendship. Ale jelikož toho můj betareader má hodně, muselo by se to tady celé zamrazit a hodit jednou nohou do Merlinova nekonečného vesmíru. No, tak teda smůla... Chce to nějakou jinou záplatu... Pak tady holt udělám SPF maratón.
No, tohle je něco, co jsem prostě musela sepsat.
Nezapomeňte během čtení, že Smrt není odpověď. A doporučuji si pustit přiloženou písničku, podel které se povídka jmenuje (My Chemical Romance - The Light Behind Your Eyes). Kdykoli si tuhle písničku pustím, nutí mě to zpívat a nakonec jsem se dostala k představám o nějakém takovémhle příběhu a nemohla jsem ho nenapsat, protože se mi promítal při každém poslechu... A že já tu písničku poslouchám v jednom kuse!
So... Enjoy!

Pan Učitel

24. dubna 2017 v 15:48 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Taky nesnášíte písemky a divné zvuky, které vás při nich ruší? Jako třeba otravné tikání hodin, smrkání souseda, nebo třeba souložící pár vedle v kabinetě?
Ehm... Cože?!

teacher

Liga Pravých Fanoušků

21. dubna 2017 v 20:37 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Když už je tedy jasné, že moji povídku neocenili v soutěži, do které byla zaslána, tak vám ji sem mohu beztrestně zveřejnit. Hádám, že to pro některé čtenáře nebude až tak cizí téma, jelikož mou stránku navštěvují fanoušci Creepypasty. A okolo Creepypasty se povídka točí. Respektive okolo lidí ve fandomu. Příběh je vymyšlen na téma soutěže, které bylo "Kyberšikana kurwa bolí" a já jsem nechtěla být jako další ve stádě a psát z pohledu oběti... To, co je v povídce jsem já nezažila ani z jedné strany na vlastní kůži, ale je pravda, že v jednu krátkou, vyhrocenou chvíli jsem něco podobného zahlédla.
(Ano, mluvím o chvíli, kdy se nejmenované osoby sesypaly na blog mladé holčiny a vyčítaly jí, že tam má obsah, který jí samotné vyhovuje a nikoho neuráží)
Užijte si povídku.

bully

Nůž

19. března 2017 v 20:27 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Tak jsem zpátky z Trpasliconu. Report nečekejte. Většinu času jsem kempila u stánku eTardis a bylo to senzační. Nevím, co víc k tomu říct!
Enjoy the story, my dearies!

rain

Došla jsem znaveně na internát. Konečně. Venku už byla tma navíc dost pršelo. Vlastně tam lilo jako z konve a ze mě voda jen crčela. Vyšla jsem tři schody k přezouvárnám a narazila jsem na vychovatelku. Byla to milá žena asi okolo čtyřiceti let. Vždycky jsme si skvěle rozměly. Mohla jsem jí říct cokoli.
"Paní vychovatelko! Ráda vás vidím!" během těchto slov jsem shodila na zem cestovní tašku, jejíž popruh se mi celuo tu cestu sem zařezával do ramene. Byla to úleva.
"Musím se vás na něco zeptat!" vyhrkla jsem.
"No..?" dostalo se mi odpovědi.
"Potkala jsem na nádraží jednu paní, která potřebovala poradit cestu k nějaké hodpodě Frílova bašta. Prý ot má být někde na sídlišti kousek od Alberta. No a tak jsem jí řekla, ať jde kousek se mnou, ona mě vzala pod deštník a šly jsme vlastně až ke kruháči a tam jsem ji poslala doleva a řekla jsem jí, ať u trafiky zabočí do ulice a jde rovně, že by to měla najít... Poslala jsem ji dobře?" celou tu dobu jsem okolo sebe mávala rukama, jak to mívám ve zvyku.
Teď jsem si ale všimla, že se vychovatelka neusmívá. Její obvykle zářící tvář byla nyní strnulá, upřeně na mě hleděla a spodní ret se jí chvěl. Vypadala dokonce i pobledle.
Mohla jsem si jen domýšlet, že žádná taková žena vlastně nebyla, nebo byla, ale ne tak, jak jsem si myslela. Mohla jse si jen domýšlet, že kdysi dávno tady v takovém deštivém dni nějaká žena skutečně hledala restauraci Frílova bašta a někdo, místo, aby jí pomohl, tak jí ublížil. Třeba i brutálně zabil. Kdo ví, možná že ji ubodali někde na rohu u vlakového nádraží, jak je tam ten hlouček stromů. A od té doby tady bloudí její duše a ptá se na cestu. Ten, kdo jí pomůže, toho na chvíli schová pod deštník. A kdo ne...
Sledovala jsem vychovatelčinu tvář a pak mi oči sklouzly na mě, na můj šedý kabát zacákaný rudou barvou a na špinavý, ostrý nůž v mojí pravé ruce.
"A do prdele..."

Mňau

7. března 2017 v 22:18 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti.
Víte, jelikož jsem hodně sdílná, je takhle (mírně upravená) historka inspirovaná mnou samotnou.
(To o babičce a mém vztahu k ní v pěti letech je v podstatě pravda xD *Iharo the Outsider*)
Tak snad se aspoň trochu zalíbí.

cat

Už zase. Byl tady. Ten protivný, pravidelný zvuk "praskání" v plechovém parapetu zvenčí mého okna.
Bylo horké léto a jako vždycky, v noci se mírně ochladilo a tak rozpálený plechový parapet vydával tyhle podivné zvuky. Minimálně jsem se tím uklidňovala už nějaký ten rok. Jako malou mě tyhle zvuky příšerně děsily. Vždycky jsem měla pocit, že mi po parapetu něco chodí. Třeba kočka. Tady, na okraji vesnice, by to nebylo nic zvláštního. Potulovalo se tady v noci plno koček. Ale kdykoli jsem vyhlédla ven, nic na parapetu nebylo. Praskal si vesele dál, ale nic na něm nebylo.
Moje dětská fantazie si vydedukovala, že je to duch. Duch nějaké mrtvé kočky, kterou tady někdo krutě zabil.
Podělila jsem se o svou teorii s babičkou. Bylo mi pět a babička byla moje největší kamarádka! Trošku smutné, asi.
První, co babička udělala, bylo to, že při první příležitosti vyčetla rodičům, že mi čtou pohádky z knížky od Hanse Christiana Andersena a ty, že jsou pěkně strašidelné. Pak tedy nemůže být divu, že mi straší v hlavičce. Rodiče se nad tím jen pousmáli a vysvětlili mi, že v plechu praská proto, že na něj celé dny jen paří slunce a v noci se teplota mění a to s plechem dělá svoje. Musela jsem uznat pravdu a ta byla taková, že plech takhle "praskal" jenom v létě. V zimě byl klid.
A tak jsem i tentokrát jen ležela, otrávená, že nemůžu usnout a přemýšlela jsem nad tím, kdy už konečně přijdou chladné dny. Krucinál, bylo mi horko i teď! Rozhodla jsem se otevřít okno. Vstala jsem a přešla pokoj. Hleděla jsem ven, do tmy, na mírně osvětlenou zahradu a prázdný parapet a přemítala jsem nad tím, jak se ten plech ve dne roztahuje a momentálně se "smrskává", nebo jak se to správně řekne, vzpomínala jsem na čas, kdy mě to děsilo a tentokrát jsem nenacházela na tom "praskání" ani ťuk strašidelného. Dokud jsem nezaslechla mňouknutí.

I love you

4. března 2017 v 10:02 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Pro jednou jsem popustila uzdu citům. Věřím, že tady mám publikum, které tohle pochopí a nikdo tady není ten typ, co by mi začal nadávat. Co by takový člověk dělal na mojem blogu? Na blogu jako tenhle, hm???

hands

You know, you are my girlfriend. And I am yours... Girlfriend.
Sometimes, when we walk down the street, holding hands, we meet that type of people, who don't like it. The fact, that we love each other more, than just friends would. We both see their faces. Their disagreement, their contempt.
You squeeze my hand a little bit, because you know, what I really want to do. I don't want to just pass them.
I want to turn around and shout:
"Hey! You.. Yes, you with your stupid grin on your face... You know what? This is girl, I love. And that is none of your buisness, so wash of that dumb expression. You know what? Your partner is right next to you or at home, patiently waiting and loving you. And I don't care! I don't make any faces. I just go my own way, I pass by... And that's it. And you should do the same. Because someone elses orentation is nothing you should think about, unless you like that person. Do you like me? Or my girlfriend? I don't think so. You just saw us! And don't even try to make some stupid excuses involving god! If god is watching this, I bet he asked Marry to make him a popcorn! No, no, shut your damn mouth. I don't care, what you want to say, you signed your impression with that face you just made and you finished yourself just with it. Because it was nothing than proof of your low, freaking low inteligence. Have a nice day and please, go, buy a brain. Functional one."
Oh yes. I could shout these nonsences all day. I have my head full of things I would like to say.
But... I just squeeze your hand back and quietly smile at you, because we both know, it would do nothing. He will just get mad and feel insulted. And we don't need this. We don't need anything more, that his grin. We don't even need that. I remember... You said it earlier. Why bother? Our love is none of his buisness. And his dumb face is none of our buisness.
Why let him to destroy our day? We don't need it. I don't need it. Because I have you.
I love you.

Jessica

2. března 2017 v 16:10 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Takhle to dopadá, když Iharo zoufale vypisuje všechno, co ji napadne.
Nebojte se být krutí a krutě upřímní! Každá vaše odezva je pro mne odměnou!

swing

Náš pes štěkal

28. února 2017 v 21:54 | Kalamity Iharo
Tak jako... Ehm, ehm, ehm...
JABÁN, VY ŽALÁTI!
K: co tak řveš?
Ticho! ... No, moc mi to psaní poslední dobou nejde. Nechce se tomu. Znáte to, ne? Taková hrozná chuť něco napsat, ale vlastně ve vás nic není, vaše fantazie nic neplodí, prostě takový sek... No jo no, už to tak bude...
K: Jo, jo, Iharo už se zase vymlouvá!
Nevymlouvám! A snažím se, opravdu... Ale prostě... Mi to nejde. Mrzí mě to. Ale já se nevzdám! A slibuji, že články budou přibývat! Nějak...

pes

 
 

Reklama