origosh

Znám holku od vedle

9. srpna 2017 v 19:37 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Tady vám přináším něco krátkého k tématu týdne. (Kdyby někdo nevěděl, téma týdne je "Z pohledu malého človíčka") ... Je těžké tak ale psát, když je vám osmnáct.
Nu, doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo a povídka se zalíbí. Tak jako tak, budu moc ráda za vaše ohlasy. Jako vždycky.

underthetree

Životní volba

25. července 2017 v 19:01 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti...
Tohle je... Nedopadlo to tak, jak jsem doufala... Ale doufám, že to ve vás nějaký ten dojem zanechá. nebudu vám nic prozrazovat předem, však to všechno pochopíte, sotva začnete číst.
Ale ráda bych znala váš názor na věc, o které článek pojednává.

birth

Procházka v parku

20. července 2017 v 6:55 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Není to lepší, není, není, není... Buď jsem v práci a přicházím unavená, nebo jsem doma a jsem ráda za ten den, dva dny volna! Brzo se začnu chystat na Jihocon, takže hey!! Uvidíme se na Jihoconu (5.-6. 8.)? Pak se také zúčastním srazu Bamuel Seckett v Ostravě (15. 8.)! Snad vás tam někoho potkám, hlaště se ke mě! A jinak mě sledujte aspoň na FB stránce, kde mě taky můžete i kontaktovat!
Co se týče povídky, navazuje na dvě přechozí... Nikdy žádné pokračování nebylo plánováno, ale když už to přišlo, nemůžu vás o to ochudit.
"Přistiženi při činu"

jaro

Konečně se slunce zbavilo sněhu a čerstá zelená tráva ožívala na loukách. Vzal mě tenkrát za ruku a šli jsme se projít. Procházeli jsme se naboso zelenou trávou. Míjeli nás naši přátelé, známí i neznámí, všichni ve dvojicích, ve šťastných, zamilovaných párech. Naše držení se za ruce bylo prázdné. Bylo jen pro jejich oči, jen aby se nemuseli divit a vyptávat.
Ale přitom... Nic neznamenalo. Bylo prázdné. Tak jako já. Ohlédla jsem se po něm, po tom, kdo šel po mém boku, ale vlastně tam vůbec být neměl. Oba jsme měli někoho jiného, někoho lepšího, s kým jsme chtěli ztrácet čas. A přesto jsme se drželi za ruku. Rozhlížel se zvědavě po parku. Hledal v davu párů jednu jedinou tvář. Proč mě nepustí a nejde za ní? Není to přece nic těžkého. Vždyť jsme z toho nedělali žádnou velkou věc. Nebylo to nic... Velkého.
Vzápětí jsem si všimla, kde je ten důvod. To, proč mě nepustil, aby šel za ní. Přicházela z druhé strany parku a za ruku se držela s někým cizím. Ah, jak podlé. Dohnal ji k tomu, aby hrála stejnou hru, jako on? Musela jsem se ušklíbnout. Viděla jsem, jak se na sebe zahleděli a pomalu mířili jeden k druhému. A já, stejně jako její partner jsme jen šli s nimi. Oba jsme věděli, že nejsme s tím druhým v něčem... Velkém. Mělo by mě to mrzet? Kdo ví. Více mě mrzelo, když jsem tě zahlédla ve stínu stromů na okraji té svěže zelené louky. Viděl jsi mě. A já viděla tebe. Jak sleduješ mou ruku držící jeho. Nepotřeboval jsi pozorovat to, jak se on baví s ní a jak se ona drží ve stejné hře za ruku s někým jiným. Stačila jsem ti já. Já a moje ruka v té jeho. Tiše jsem se ti pohledem omluvila a prosila o odpuštění. Nevím, nevím, zda jsi to přijal. Měl jsi kamenný výraz a nehnul jsi ani brvou. Mohla jsem jen doufat a dál přemýšlet nad tím, proč ho nepustím, proč jej nenechám být a nepokusím se chytit za ruku tebe.
Odvrátila jsem se od tvé prázdné tváře a pohlédla na něj. Na ni. Na ně oba. V čem jsem se to ocitla. Jeho oči jiskřily uspokojením, jak se s ní bavil. A já... Tohle jsem s ním nikdy nedokázala. Tak jako on mě nepřiměl se usmát. Nikdy.

Touha

13. července 2017 v 22:38 | Kalamity Iharo
raindrops

Pamatuji si to. Ty vzpomínky... Stále jsou čerstvé, přesto, že si uvědomuji, jak dávno už tomu bylo.
Byl to ten nesktuečný, neuvěřitelný pocit, který člověka zasáhne a...
Už nikdy znovu se neukázal. Ale já vím, já vím, že to nemusí takhle zůstat! Může se vrátit! Můžu ho přivolat!
Jak? Nevím... Nevím jak! Ale určitě, určitě existuje způsob. Některým se to také povedlo, proč ne mě?
Každý to zažil. Minimálně jednou. Ten klid a lehké šimrání. Tvář rozjasněná úsměvem a oči hledící na svět zalitý barvami.
Barvy... Vytrácí se, vše se zahaluje to šedých stímů. Za tmy vstávám a za tmy chodím spát. Není to ani tak tma okolo, jako ta ve mě.
Ale bylo to jinak. Alespoň na tu jednu jedinou chvíli... Pamatuju si, že to bylo jiné!
Svět byl barevný, plný vůní, zvuků a jevů a všechno to lahodilo mým smyslům. Nic rušivého, všechno to byla čirá nádhera!
Jak už to člověk zažil, chtěl znovu. Bylo to, jako odhalit dokonalé místo na konci duhy! Už vás to nepustilo, chtěli jste na to místo zase!
Stejně tak... Ten pocit! Že je to v pořádku, žádný nářek, žádná bolest, nikde ani smítko neštěstí! Svět byl prostě a jednoduše krásný.
Je to jako posedlost, lidé se za tím ženou a hledají a hledají, jak jen dosáhnout toho povznesení.
Někdo říká, že to nejde bez Boha, jiný tvrdí, že odříkání nás tam zavede, jiní si prostě snaží nedělat výčitky...
Jeden to zažil víckrát, jiný méně, ale všichni... Všichni po tom prahnou a každý to chce uchopit alespoň na chvíli...
Alespoň na krátkou, kratinkou chvíli být... Šťastní...

Čekám tu na tebe

25. května 2017 v 9:51 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Znáte ten pocit, když čekáte na někoho, kdo nepřijde?
Jak poznáme, že skutečně nepřijde? Co když chce přijít, ale když zjistí, že jsme nepočkali, rozhodne se nevrátit nadobro?
Život není o čekání. Takže si neberte příklad ani ze mě, ani z tohohle příběhu. Vychutnejte si jej...
A já jdu čekat dál.

madam

The Light Behind Your Eyes

4. května 2017 v 13:27 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
MOC se omlouvám, články nevycházely, protože jsem čekala, až mi můj betareader vrátí arch se Slytherpuff Friendship. Ale jelikož toho můj betareader má hodně, muselo by se to tady celé zamrazit a hodit jednou nohou do Merlinova nekonečného vesmíru. No, tak teda smůla... Chce to nějakou jinou záplatu... Pak tady holt udělám SPF maratón.
No, tohle je něco, co jsem prostě musela sepsat.
Nezapomeňte během čtení, že Smrt není odpověď. A doporučuji si pustit přiloženou písničku, podel které se povídka jmenuje (My Chemical Romance - The Light Behind Your Eyes). Kdykoli si tuhle písničku pustím, nutí mě to zpívat a nakonec jsem se dostala k představám o nějakém takovémhle příběhu a nemohla jsem ho nenapsat, protože se mi promítal při každém poslechu... A že já tu písničku poslouchám v jednom kuse!
So... Enjoy!

Pan Učitel

24. dubna 2017 v 15:48 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Taky nesnášíte písemky a divné zvuky, které vás při nich ruší? Jako třeba otravné tikání hodin, smrkání souseda, nebo třeba souložící pár vedle v kabinetě?
Ehm... Cože?!

teacher

Liga Pravých Fanoušků

21. dubna 2017 v 20:37 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Když už je tedy jasné, že moji povídku neocenili v soutěži, do které byla zaslána, tak vám ji sem mohu beztrestně zveřejnit. Hádám, že to pro některé čtenáře nebude až tak cizí téma, jelikož mou stránku navštěvují fanoušci Creepypasty. A okolo Creepypasty se povídka točí. Respektive okolo lidí ve fandomu. Příběh je vymyšlen na téma soutěže, které bylo "Kyberšikana kurwa bolí" a já jsem nechtěla být jako další ve stádě a psát z pohledu oběti... To, co je v povídce jsem já nezažila ani z jedné strany na vlastní kůži, ale je pravda, že v jednu krátkou, vyhrocenou chvíli jsem něco podobného zahlédla.
(Ano, mluvím o chvíli, kdy se nejmenované osoby sesypaly na blog mladé holčiny a vyčítaly jí, že tam má obsah, který jí samotné vyhovuje a nikoho neuráží)
Užijte si povídku.

bully

Nůž

19. března 2017 v 20:27 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Tak jsem zpátky z Trpasliconu. Report nečekejte. Většinu času jsem kempila u stánku eTardis a bylo to senzační. Nevím, co víc k tomu říct!
Enjoy the story, my dearies!

rain

Došla jsem znaveně na internát. Konečně. Venku už byla tma navíc dost pršelo. Vlastně tam lilo jako z konve a ze mě voda jen crčela. Vyšla jsem tři schody k přezouvárnám a narazila jsem na vychovatelku. Byla to milá žena asi okolo čtyřiceti let. Vždycky jsme si skvěle rozměly. Mohla jsem jí říct cokoli.
"Paní vychovatelko! Ráda vás vidím!" během těchto slov jsem shodila na zem cestovní tašku, jejíž popruh se mi celuo tu cestu sem zařezával do ramene. Byla to úleva.
"Musím se vás na něco zeptat!" vyhrkla jsem.
"No..?" dostalo se mi odpovědi.
"Potkala jsem na nádraží jednu paní, která potřebovala poradit cestu k nějaké hodpodě Frílova bašta. Prý ot má být někde na sídlišti kousek od Alberta. No a tak jsem jí řekla, ať jde kousek se mnou, ona mě vzala pod deštník a šly jsme vlastně až ke kruháči a tam jsem ji poslala doleva a řekla jsem jí, ať u trafiky zabočí do ulice a jde rovně, že by to měla najít... Poslala jsem ji dobře?" celou tu dobu jsem okolo sebe mávala rukama, jak to mívám ve zvyku.
Teď jsem si ale všimla, že se vychovatelka neusmívá. Její obvykle zářící tvář byla nyní strnulá, upřeně na mě hleděla a spodní ret se jí chvěl. Vypadala dokonce i pobledle.
Mohla jsem si jen domýšlet, že žádná taková žena vlastně nebyla, nebo byla, ale ne tak, jak jsem si myslela. Mohla jse si jen domýšlet, že kdysi dávno tady v takovém deštivém dni nějaká žena skutečně hledala restauraci Frílova bašta a někdo, místo, aby jí pomohl, tak jí ublížil. Třeba i brutálně zabil. Kdo ví, možná že ji ubodali někde na rohu u vlakového nádraží, jak je tam ten hlouček stromů. A od té doby tady bloudí její duše a ptá se na cestu. Ten, kdo jí pomůže, toho na chvíli schová pod deštník. A kdo ne...
Sledovala jsem vychovatelčinu tvář a pak mi oči sklouzly na mě, na můj šedý kabát zacákaný rudou barvou a na špinavý, ostrý nůž v mojí pravé ruce.
"A do prdele..."

Mňau

7. března 2017 v 22:18 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti.
Víte, jelikož jsem hodně sdílná, je takhle (mírně upravená) historka inspirovaná mnou samotnou.
(To o babičce a mém vztahu k ní v pěti letech je v podstatě pravda xD *Iharo the Outsider*)
Tak snad se aspoň trochu zalíbí.

cat

Už zase. Byl tady. Ten protivný, pravidelný zvuk "praskání" v plechovém parapetu zvenčí mého okna.
Bylo horké léto a jako vždycky, v noci se mírně ochladilo a tak rozpálený plechový parapet vydával tyhle podivné zvuky. Minimálně jsem se tím uklidňovala už nějaký ten rok. Jako malou mě tyhle zvuky příšerně děsily. Vždycky jsem měla pocit, že mi po parapetu něco chodí. Třeba kočka. Tady, na okraji vesnice, by to nebylo nic zvláštního. Potulovalo se tady v noci plno koček. Ale kdykoli jsem vyhlédla ven, nic na parapetu nebylo. Praskal si vesele dál, ale nic na něm nebylo.
Moje dětská fantazie si vydedukovala, že je to duch. Duch nějaké mrtvé kočky, kterou tady někdo krutě zabil.
Podělila jsem se o svou teorii s babičkou. Bylo mi pět a babička byla moje největší kamarádka! Trošku smutné, asi.
První, co babička udělala, bylo to, že při první příležitosti vyčetla rodičům, že mi čtou pohádky z knížky od Hanse Christiana Andersena a ty, že jsou pěkně strašidelné. Pak tedy nemůže být divu, že mi straší v hlavičce. Rodiče se nad tím jen pousmáli a vysvětlili mi, že v plechu praská proto, že na něj celé dny jen paří slunce a v noci se teplota mění a to s plechem dělá svoje. Musela jsem uznat pravdu a ta byla taková, že plech takhle "praskal" jenom v létě. V zimě byl klid.
A tak jsem i tentokrát jen ležela, otrávená, že nemůžu usnout a přemýšlela jsem nad tím, kdy už konečně přijdou chladné dny. Krucinál, bylo mi horko i teď! Rozhodla jsem se otevřít okno. Vstala jsem a přešla pokoj. Hleděla jsem ven, do tmy, na mírně osvětlenou zahradu a prázdný parapet a přemítala jsem nad tím, jak se ten plech ve dne roztahuje a momentálně se "smrskává", nebo jak se to správně řekne, vzpomínala jsem na čas, kdy mě to děsilo a tentokrát jsem nenacházela na tom "praskání" ani ťuk strašidelného. Dokud jsem nezaslechla mňouknutí.

I love you

4. března 2017 v 10:02 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Pro jednou jsem popustila uzdu citům. Věřím, že tady mám publikum, které tohle pochopí a nikdo tady není ten typ, co by mi začal nadávat. Co by takový člověk dělal na mojem blogu? Na blogu jako tenhle, hm???

hands

You know, you are my girlfriend. And I am yours... Girlfriend.
Sometimes, when we walk down the street, holding hands, we meet that type of people, who don't like it. The fact, that we love each other more, than just friends would. We both see their faces. Their disagreement, their contempt.
You squeeze my hand a little bit, because you know, what I really want to do. I don't want to just pass them.
I want to turn around and shout:
"Hey! You.. Yes, you with your stupid grin on your face... You know what? This is girl, I love. And that is none of your buisness, so wash of that dumb expression. You know what? Your partner is right next to you or at home, patiently waiting and loving you. And I don't care! I don't make any faces. I just go my own way, I pass by... And that's it. And you should do the same. Because someone elses orentation is nothing you should think about, unless you like that person. Do you like me? Or my girlfriend? I don't think so. You just saw us! And don't even try to make some stupid excuses involving god! If god is watching this, I bet he asked Marry to make him a popcorn! No, no, shut your damn mouth. I don't care, what you want to say, you signed your impression with that face you just made and you finished yourself just with it. Because it was nothing than proof of your low, freaking low inteligence. Have a nice day and please, go, buy a brain. Functional one."
Oh yes. I could shout these nonsences all day. I have my head full of things I would like to say.
But... I just squeeze your hand back and quietly smile at you, because we both know, it would do nothing. He will just get mad and feel insulted. And we don't need this. We don't need anything more, that his grin. We don't even need that. I remember... You said it earlier. Why bother? Our love is none of his buisness. And his dumb face is none of our buisness.
Why let him to destroy our day? We don't need it. I don't need it. Because I have you.
I love you.

Jessica

2. března 2017 v 16:10 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Takhle to dopadá, když Iharo zoufale vypisuje všechno, co ji napadne.
Nebojte se být krutí a krutě upřímní! Každá vaše odezva je pro mne odměnou!

swing

Náš pes štěkal

28. února 2017 v 21:54 | Kalamity Iharo
Tak jako... Ehm, ehm, ehm...
JABÁN, VY ŽALÁTI!
K: co tak řveš?
Ticho! ... No, moc mi to psaní poslední dobou nejde. Nechce se tomu. Znáte to, ne? Taková hrozná chuť něco napsat, ale vlastně ve vás nic není, vaše fantazie nic neplodí, prostě takový sek... No jo no, už to tak bude...
K: Jo, jo, Iharo už se zase vymlouvá!
Nevymlouvám! A snažím se, opravdu... Ale prostě... Mi to nejde. Mrzí mě to. Ale já se nevzdám! A slibuji, že články budou přibývat! Nějak...

pes

The Closed Doors

27. února 2017 v 22:28 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Nebudu se vymlouvat a ani omlouvat... Stejně není, co říct...
Jen... Ačkoli nás minulost nedefinuje a ti, na nichž jsme se prohřešili nám odpustí, ne vždy si odpustíme my sami...
A pak není možné, aby nás minulost čas od času nedohnala.

door

"So, can you please explain to us your behaviour? What was that?"
"I just... Didn't want to watch that movie."
"Really? You just didn't want to watch that movie... That is a real valid reason to run away from class."
"Well... You took my phone and my pens and papers..."
"Yes. Becuase you were sitting in a class, supposed to watch that movie!"
"But I didn't want to! I couldn't! And... I wasn't bothering anyone while driving or being on a phone."
"You weren't having an art class or some searching on phone class... You were having a class about bullying and you were supposed to watch that movie about how horrible bullying is. Here, on a High school is not a game. In every class you have to pay attention. And not just decide, whether you want to or not!"
"But... I just couldn't..."
"Why? Explain to me, why you are so special, that you can't watch a movie about bullying? Hm?"
"It makes me uncomfortable..."
"That is nothing new. Noone in class should be okay with it."
"Yes but... I felt sick... Wathing that movie made me wanna puke..."
"Why was that..?"
"It's past... I was... I want to forget it, that feeling... But this movie brouth it back... I closed the doors. But this movie, and the debate you had before that... It brought it back."
"Oh my... You were bullied? I am sorry... I didn't know, but you have to stand for yourself... It's good now. It's gone."
"No, no... You don't... You don't understand."
"What? Are you still..?"
"No! No... I was never bullied... I was bully... It's gone now. I closed the doors... But sometimes, when I look into the mirror... I still see a monster."

Někde uvnitř nás

31. ledna 2017 v 21:13 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Když už je Iharo takové lenivé hovado, že nenapíše nic nového, pořád tu jsou v záloze sny a iluze :D
Ano, správně, tohle je soutěžní povídka, která nikdy nikam nepostoupila... Držela jsem ji v tajnosti a ona už se smiřovala s tím, že zůstane šuplíková... Ale hej... Teď je tady! Tak prosím!

library

Útěk

28. ledna 2017 v 16:30 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti... Nestěžujte si a buďte rádi, že tu něco máte! Tohle je už asi rok staré...
To máte tak, když Iharo někam ten dokument založí a pak na něj zapomene... Ach jo...


run


Utíkala… Utíkala…
Tak rychle, jak jen to bylo možné…
Slzy jí stékaly po tvářích a ona ztěžka oddechovala.
Ale pořád běžela… Pryč.
Musely pryč od svého zničeného života.
Pryč…
Běžela, vyhýbala se lidem na ulici.
Nevšímala si tváří, pohledů, slov…
Musela pryč. Nemohla to už vydržet.
Vyběhla z města a ještě chvíli utíkala po cestě mezi poli.
Najednou se jí do cesty připletl výmol.
Přistála na zemi a zůstala ležet.
Byla venku z města, ale pořád ne volná.
Vzlykala a škytala a popotahovala.
Pak se sebrala ze země.
Dala se znovu do běhu.
Nohy ji bolely a měla pocit, že jí upadnou.
Pak už je ani necítila.
Poledne se změnilo v noc.
Nad hlavou jí svítily hvězdy.
A ona utíkala dál.
Plíce měla jako v sevření kovových kleští.
Docházel jí dech a tmilo se jí před očima.
Ale nemohla zastavit. Už ne.
Zdálo se, že každou chvíli upadne.
V jednu chvíli jako kdyby skrze slzy viděla přibližující se zemi.
A pak jí náhle bylo lehčeji. Běželo se jí snáz.
Opadlo sevření jejích plic.
Zmizela únava jejího těla.
Vytratila se země pod jejíma nohama.
Byla volná. Byla svobodná.
Otočila se a viděla pod sebou cestu.
A na cestě tělo.
Dokázala to. Utekla tomu.
Utekla tomu zničenému životu.
Zhluboka se nadechla.
Najednou vzduch okolo ní nebyl otrávený.

Lítost

25. ledna 2017 v 16:08 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti...
...

Hlasy pomalu ustupovaly do pozadí. Nejrpce se z nich stal bezvýznamný šum a pak se vytratil i on.
Skryla jsem svou tvář do dlaní a trhaně oddechovala. Když jsem pak vzhlédla, měla jsem pocit, že vypadám o mnoho let starší a neskutečně unavená.
"Omlouvám se... Omlouvám se, omlouvám, omlouvám, omlouvám!" opakovala jsem rozechvěle.
"Za co?"
"Já už nevím... Nevím, nevím!" bylo mi úzko.
"Nevíš, za co se omlouváš?"
Zírala jsem před sebe. Přesně tak. Mám jen neodbytnou potřebu se omlouvat.
"Omlouvám se!" vyhrkla jsem znovu.
"Šššt, nech toho, než to slovo ztratí význam."

V tomto nekonečném kruhu se vám omlouvám za to, že se mi omlouváte.

head

Bylo

16. listopadu 2016 v 22:36 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti.
Dnes je to tak krátké, až se stydím k tomu psát předmluvu...

koleje

Bylo 16:51 a já sbíhala schody, jak nejrychleji jsem dokázala.
Bylo 16:52 a mě se zatmělo před očima strachy, že to nestihnu.
Bylo 16:53 a vlak se rozjížděl.
Bylo 16:55 když vlak zmizel a nechal za sebou napůl zdecimované tělo mladé dívky, které sjela noha do mezery mezi nástupištěm a schůdkem do vlaku.
Bylo o nějaký čas později. Nástupiště opravili a minimalizovali mezeru mezi jeho okrajem a schůdky do vlaku.
Bylo o spoustu času později. Nikdo nevyléčil svou mysl ze vzpomínky na napůl zdecimované tělo mladé dívky.

Učitel - Kamarád

15. listopadu 2016 v 19:27 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Tohle už jsme tady dlouho neměli, co? Nějakou delší shounen-ai povídku! Tak snad si ji někdo přečte a bude se mu líbit.
Já už ji moc komentovat nemůžu, všechno je řečeno v ní. Heh, psala jsem ji snad víc jak týden... Jsem ráda, že došla zdárného konce, protože to párkrát vypadalo, že ji nedokončím...
ALE! Je tady!

učitel-kamarád

Linka 108

11. listopadu 2016 v 20:29 | Kalamity Iharo
Jabán, vy Žaláti!
Co uděláte, když děláte praxi na zámku, kde na telefonu furt bliká kontrolka u čísla 108? Ne, nezeptáte se kolegyň, proč bliká. Napíšete o tom hovadinu! A tady tu hovadinu máte!

linka

 
 

Reklama